Zase nějaká náplava! Boj mezi starousedlíky a přistěhovalci má svá pravidla. Nadávej, ale neškoď!

Ceny bytů a nájmů ve městech, ale i zdravotní problémy nutí stále více lidí k přemýšlení o bydlení na vesnici. Ceny nemovitostí a okolní příroda je ale jedna věc, atmosféra mezi obyvateli jiná.

„Přirovnala bych to ke školní třídě,“ říká psycholožka Jana Markvartová. „Jde o náhodné setkání dětí, kdy se někde sejde hned v první třídě skvělá parta, děti i učitelé se na sebe naladí a pak na toto období do smrti vzpomínají. A jinde jako by byla třída začarovaná – přes veškeré snahy o nápravu v ní bují šikana a vymezování se. Kdo může, se snaží už z páté třídy uprchnout na víceleté gymnázium.“

Stejně tak i vesnice mají svůj genius loci. Někde se sousedé vždycky nějak dohodnou. Jinde to drhne, a i kdyby se padesátkrát vyměnil starosta, vesnice je jakoby neustále nemocná. Často jde jen o nedorozumění, jiný úhel pohledu, chybějící vůli vcítit se do toho druhého.

Vesnice na dojezd do Prahy nebo větších krajských měst jsou oblíbenou lokalitou pro stavby domů manažerů a dalších – aspoň z pohledu místních – výše příjmových obyvatel. „Ekonomické terno pro obec? Spousta z nich tady nepustí chlup,“ říká Helena, prodavačka z vesnického obchodu v jedné nejmenované malé obci. „Ti si sem nezajdou ani pro rohlík. Všechno si nakoupí ve městě v supermarketech cestou z práce. Ráno odjedou a přijedou večer a v podstatě jsou pořád zalezlí ve svých domech za neprůhlednými ploty. Vynořují se, jen když něco chtějí. Třeba řemeslníky. To pak jo, to jsou kamarádští,“ rozčiluje se.

A jak to vidí druhá strana? „Od pondělí do pátku toho mám v práci plné brýle. Jeden z důvodů, proč bydlíme na vsi, byla touha po klidu. Na nějaké družení s místními nemám kapacitu. Ne proto, že bych se považoval za něco lepšího, ale po pracovním týdnu nejsem zvědavý vůbec na nikoho. Snesu jen svoji rodinu,“ vysvětluje provozní Kamil Sudek způsob chování, který kritizuje paní prodavačka. To, co starousedlíkům může připadat jako nafrněnost, je podle Kamila obyčejná únava.

Kamil také dodává, že je rozdíl bydlet v domku zděděném po rodičích nebo si na něj našetřit a postavit ho vlastními silami. „Třeba vidíte sousedku, která si v domku po babičce pořád stěžuje, jak je na tom hrozně, a zahlíží na vás, protože máte nový barák. Ale ona o střechu nad hlavou nepřijde, i když se ocitne na pracáku. My, v očích místních bohatí, práci mít musíme, děj se co děj, a vydržet i hodně velké tlaky a tvrdé poměry. Ano, vlezli jsme do toho dobrovolně, ale jiná cesta, pokud člověk nechtěl být do smrti v podnájmu, nebyla. Lidem, kteří měli štěstí na přičinlivé rodiče a prarodiče a dědili po nich, to přeji, ale každý takovou kliku neměl,“ vysvětluje svůj úhel pohledu Kamil.

Ne v každé vsi panuje podobná odtažitost a neprostupnost starousedlíků a naplavenin. „Nemůžu si stěžovat, ale u nás asi sehrálo roli i to, že jsme si s manželem koupili ruinu a tu si v podstatě svépomocí opravili,“ podotýká Markéta Hrušková, která s manželem vyměnila Prahu za Jihlavsko. „Netušili jsme, jak moc nás lidé sledují. Ale když viděli, že je muž pracant a dříč, přijali nás v pohodě. Prostě si na nás potřebovali zvyknout, okouknout nás. Proč si řada lidí na vsi myslí, že co Pražák, to nepoužitelný intelektuál a manuální nemehlo, nekomentuju. Některá témata není nutné otvírat,“ dodává Markéta smířlivě a s úsměvem.

Někde se ale zvrtne snaha probudit venkovskou pospolitost ve stylu Vraždy v Midsomeru v opačný extrém. Vedle šlápnou příliš aktivní, zajištěné manželky na mateřské, které se snaží rozpohybovat komunitní život. Bohulibé heslo „Uděláme si to tady takové hezké pro všechny“ se může stát bičem na jiné matky s odlišným zázemím. „Myslí to dobře, ale pro uštvanou maminu s průměrným platem, která dojíždí za prací, jsou tyhle dobro-ženy trochu noční můra,“ říká Hana Kotábová ze vsi na dojezd do Brna.

„Nápady na obnovení lidových tradic, jako je masopustní průvod, maškarní v kostýmech a podobně vypadají hezky. Vše je pochopitelně spojeno s tím, že každá maminka přinese něco, co napekla, domácí pomazánku a tak. Pro mě, a nebyla jsem sama, to ale znamenalo obří stres navíc. Když se dovalíte v půl šesté domů, hrát si na happy hospodyňku úplně nechcete. Jenže stejně tak nechcete dítě připravit o radovánky s ostatními. A tak se přizpůsobíte. Nakonec to dopadlo tak, že jsem koupila nezdravé karlovarské oplatky a neekologický pytlík želé hadů a cítila se mezi matkami, které doma vyšívaly trojctihodné koláčky nebo domácí čatní z vlastnoručně vypěstované zeleniny jako blbeček, ale co už,“ uzavírá Hana.

Trocha podezíravosti a nedůvěry mezi starousedlíky a přistěhovali ale vůbec nevadí, nakonec to máme v genech. Jen je dobré vědět, že i tenhle vztah má pravidla, která by se neměla překročit. Například že trochu brblat je v pořádku, ale škodit už je za hranou. A co vy, jaké jsou vaše zkušenosti?