Proč se v Česku vysokoškolskému titulu buď klaníme, nebo posmíváme? Může za to Rakousko-Uhersko i bolševici

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Tituly mi jsou ukradené. To, že má někdo vysokoškolské vzdělání, ale beru jako první signál, že je schopný dotahovat věci do konce. Neutíká od rozdělané práce, i když mu už třeba nedává smysl, a dokáže se kousnout,“ vysvětluje svoji personální strategii majitel firmy Roman. „Hlavně kluci si – ve chvíli, kdy přičichnou k penězům – svoji pohodlnost zdůvodní tím, že jim ‚škola nic nedává‘. Argumentaci Billem Gatesem, který také školu nedodělal, se směju. Kolik je asi tak v populaci Billů Gatesů?“ dodává Roman.

Ke své personální strategii Roman podotýká, že k pohovoru zve jak lidi s maturitou, tak i s diplomem, ale když si může vybrat mezi dvěma stejně schopnými uchazeči, vezme toho, který vysokou dokončil. Když je ale středoškolák lepší než vysokoškolák, přijme jeho. „Žádnou raketovou vědu zatím nehledejte,“ uzavírá.

Co mu prý ale připadá legrační, je, když středoškoláci argumentují, kolik znají blbých vysokoškoláků. „Cítím za tím mindrák. Úplně stejně se dá argumentovat, kolik zná člověk blbých středoškoláků. Ale jasně, od lidí s vysokou mám automaticky vyšší očekávání. Ne vždycky je ale naplní a pracovitý středoškolák s praxí je trumfne.“

České lpění na titulech, kdy občas člověk dusí smích, když se mu někdo představuje slovy „docent Vorlíček“ nebo „inženýr Skála, těší mě“, má kořeny v historii. Jde o středoevropskou specialitu s tradicí v dobách Rakouska-Uherska. „Absolventů vysokých škol bylo v českých zemích v první polovině minulého století ve srovnání s dneškem velmi málo. Navíc ne všichni získávali titul,“ vysvětluje na webových stránkách Masarykovy univerzity Jiří Pulec, bývalý ředitel archivu této instituce. Podle něj například na filozofické nebo přírodovědecké fakultě obdrželo titul doktor jen kolem deseti lidí ročně. Šlo tedy skutečně o exkluzivní záležitost. A situace se nezměnila ani po vzniku Československa.

Na vysokou školu odcházel jen zlomek mládeže a jejich studijní „úmrtnost“ byla tak vysoká, že už jen prolézt ke státnicím bylo něco. Podle archiváře Jiřího Pulce byla třeba medicína natolik prestižní, že se někteří studenti označovali titulem MUSt. (= student medicíny) už před dokončením školy. A titul MUC. (kandidát) světu signalizoval, že dotyčný složil některou z rigorózních nebo státních zkoušek vedoucích k budoucímu titulu MUDr.

K posedlosti tituly v české společnosti navíc přispěl i fakt, že jí chyběla šlechta. Z filmů pro pamětníky známe scénky, kdy se tituly manželů chlubily i jejich ženy a nechávaly se oslovovat „milostivá paní doktorová, milostivá paní profesorová…“.

Po druhé světové válce se na vysoké školy začali hrnout mladí lidé, kteří nesměli studovat během německé okupace. První obrovskou ťafku kvalitě – do té doby neexistovalo, aby adept jakéhokoliv oboru vysokoškolských studií neuměl slovem a písmem aspoň dva cizí jazyky – přinesl únorový převrat.

Ze škol byli vyhozeni „buržoazní pedagogové“ a nastoupili ti s hlavní kvalifikací „politicky jim to myslí“. Bleskově se školili dělničtí kádři, kteří zvládli práva nebo pedagogické vzdělání v jednom roce. Medicína nebo technické „neokecávací“ obory sice takto brutálně krátit nešly, ale zase se na ně nedostal student bez správného kádrového posudku. Režim navíc vytrvale popichoval manuálně „pracující lid“, že na intelektuály, kteří si válí šunky v teple kanceláří, dřou. Na způsob uvažování, že práce je jen to, co se dělá rukama, ostatně narážíme dodnes.

„Nejlepší je poslouchat shazování vzdělání z úst těch, kdo sami nikdy nestudovali a jejich potomci také ne. Ti samozřejmě vědí nejlépe, která škola je jednoduchá a vystuduje ji každý blbec. Pro jistotu si ji ale vystudovat nezkusí. Také by rádi rozdávali umístěnky a trestali třeba studenty medicíny za to, že se nehrnou zrovna do jejich kraje. Kdyby ale jim někdo nařizoval, kde mají bydlet a pracovat, to by bylo řevu o omezování osobních svobod a práv,“ říká šestatřicetiletý Radim.

Dodává, že na něj rozhodně nikdo „nemakal“. „Jestli někomu něco dlužím, tak rodičům, kteří mě podporovali na střední, a pak manželce, jež se mnou měla trpělivost, když jsem si dodělával vysokou při zaměstnání.“ Radim dodává, že se mezi kolegy se svojí cestou za vyšším vzděláním příliš nešířil.

Setkával se totiž s tím, že ti, kdo po práci kalili v hospodě nebo se o víkendu projížděli na kole, zatímco on se po večerech učil nebo měl v sobotu semináře, měli nejvíc dotazů „k čemu mu to je“. Případně že se nadřazuje. „Určitě bych se neztratil ani bez diplomu, ale s ním jsem si pomohl minimálně k možnosti volby. Můžu jak k lopatě, tak do kanclu, když to řeknu nadneseně. Naopak to úplně nejde,“ myslí si Radim.

Kvíz: Zvládli byste učivo 1. stupně ZŠ? Otestujte se!