Volby za minulého režimu: Kdo šel za plentu, byl podezřelý!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jednotně a s nadšením! Přesně tak jsme chodili volit za minulého režimu. V době normalizace se volilo najednou do národního i federálního parlamentu, do místních nebo městských, okresních a krajských výborů, popřípadě se volili i soudci z lidu. Volby se konaly jednou za čtyři až šest let. Od roku 1971 pravidelně každých pět let.

Lidé házeli do volebních uren lístky s jednotnou kandidátkou Národní fronty. Na ní byli zástupci povolených stran: Komunistické strany Československa (případně Komunistické strany Slovenska), Československé strany lidové, Československé strany socialistické, Strany slovenskej obrody a Strany slobody. S výběrem to měli voliči jednoduché. Kandidátku obdrželi ve volební místnosti a hned ji vhodili do volební urny. Nešlo o to, aby si vybrali, ale aby „souhlasili“ s komunistickým režimem.

Na poslanecký mandát mohli dosáhnout i někteří nestraníci. Ti ovšem byli pořádně prověření. „Mohlo je navrhnout třeba Revoluční odborové hnutí, Socialistický svaz mládeže, Československý svaz tělesné výchovy a sportu nebo Svaz československo-sovětského přátelství,“ vzpomíná bývalý funkcionář Československého svazu tělesné výchovy Milan Jirásek.

Ve všech ústavách v letech 1948-1989 bylo občanům zaručováno volební právo. Ve skutečnosti se však jednalo o volební povinnost. V ústavě z roku 1960 je Národní fronta (NF) definována jako „politický výraz svazku pracujících měst a venkova, vedeného Komunistickou stranou Československa“. Zatímco v květnu 1948 hlasovalo pro kandidátku NF do Národního shromáždění 87 procent lidí v Česku a 84,9 procenta na Slovensku, po roce 1970 dosahovala účast téměř sta procent. V posledních volbách v roce 1986 získala jednotná kandidátní listina NF ve volbách do České národní rady 99,94 procenta, do Slovenské národní rady 99,95 procenta, do Sněmovny národů Federálního shromáždění a do Sněmovny lidu Federálního shromáždění 99,94 procenta hlasů. Účast byla 99,4 procenta.

Po obdržení kandidátky ve volební místnosti měl sice občan teoretickou možnost odejít za plentu, ale volební komise vše pečlivě zapisovaly a takový „odvážlivec“ pak měl na malér zaděláno. „Pamatuju si, když jsem šla poprvé k volbám v roce 1986, chtěla jsem provokovat a jít za plentu. Táta mi to rozmluvil se slovy, ať to nedělám, protože z toho budou problémy,“ vybavuje si Eva Brabcová z Karlových Varů.

To, že v demokratických – tehdy v západních zemích - je kandidátek mnohem víc než jedna, se lidem neříkalo. Komunistická strana přece umí vybrat lépe než občan. I v těchto zvláštních volbách existovala předvolební hesla. Ve volbách v roce 1986 znělo: „V pevné jednotě Komunistické strany Československa, Národní fronty, všeho lidu za uskutečňování programu XVII. sjezdu Komunistické strany Československa.“ I přesto, že tehdy byla naděje, že na vedoucích postech nastanou změny a Gorbačovova glasnosť (označení pro politiku maximální otevřenosti a minimálního potlačování svobod slova a informací – reforma navržená posledním prezidentem SSSR Michailem Gorbačovem) dostane zelenou i u nás, změny nenastaly. Vznikla staronová, nepatrně pozměněná federální vláda premiéra Lubomíra Štrougala, do křesla předsedy Federálního shromáždění znovu zasedl Alois Indra. Tehdy jen málokdo věřil tomu, že ke zhroucení totality už zbývá jen pár let.

Zdroje: Totalita.cz, Wikipedie.cz

Ukažte v kvízu, co víte o životě a díle Václava Havla