Článek
Už jen 21 dní do Vánoc. Všimla jsem si, že tak začínají romantické vánoční filmy. Většinou je to stejné: Ona ho nemůže najít, on ji nemůže najít a dny do Štědrého dne se krátí. Oba musí projít celou řadou nervy drásajících situací.
Oba musí projít celou řadou nervy drásajících situací. Pokud je to romantická komedie, tak přijede tchyně, shoří stromek, pes rozhryže dárky a rodina se rozhádá. Pokud jde o romantické drama, tak jeden z hrdinů, anebo lépe oba, prožili v minulosti nějaké trauma a to je teď spojí, nebo jsou oba zvláštní a společnost je nechápe.
Láskyplný film se většinou v půlce začne lámat na klasické vztahové drama: odhalí se šokující tajemství druhého, on si myslí, že ona má jiného, ona si myslí, že on má jinou. Trhají se pozvánky na svatby, krabice s papírovými kapesníčky jdou z ruky do ruky. Nakonec ale pochopí, že o Vánocích je vlastně nejdůležitější láska a všechny ty lži a podvody si odpustí. Dobře to dopadne a láska zase zvítězí. A já si stihnu, kromě pečení perníčků, ještě prožít předvánoční katarzi. Guilty pleasure splněno.
Už jen 14 dní do Vánoc. Jdu si nalít čistého vína. Nemám to vlastně doma taky v něčem podobné jako ti hrdinové vánočních filmů? Čas mi totiž taky nebezpečně rychle ubíhá, Vánoce se blíží, tlak se stupňuje a zažívám všelijaké emoční kotrmelce. Samozřejmě se asi nedozvím, že jsem zdědila statek po dědovi, abych se mohla před Vánoci vypravit do úplného zapadákova na sever, kde se do mě zamiluje místní samotář, z kterého se vyklube slavný spisovatel. Takovou vánoční romanci si můžu užít maximálně tak při rozvalování těsta a uzobávání vanilkových rohlíčků. Realita je trochu jiná.
Už jen 7 dní do Vánoc. Posílám manžela s dítětem ven, pouštím si vánoční jazz a rychle sepisuju, co všechno ještě musím stihnout: dopéct cukroví, ale ne tolik druhů jako loni, douklidit byt, dovyzdobit ho, dokoupit dárky, domyslet, koho ještě navštívit. A když pak stojím uřícená s mopem uprostřed obýváku, dojde mi, že z toho zase žádná vánoční romantika nekouká, a že blázním.
Už jen 3 dny do Vánoc. Pouštím si další vánoční film a rekapituluju. Chtěla jsem to v klidu zvládnout, jenže ono to zase nějak nejde. Copak jsem nějaká princezna, která prostě čeká, až spadne vánoční hvězda, splní jí přání, a tak nějak samo se všechno stane? Soudě podle všech těch vánočních příběhů, které jsem si u pečení a úklidu stihla nacpat do hlavy, bych to tak asi chtěla. Jenže, to je všechno pohádka. Nebo ne?
3,2,1… už jsou Vánoce! A to vánoční kouzlo tak trochu dopadá i na mě. Toužím vzhlédnout a spatřit padající vánoční hvězdu, něco si přát a pak žít spokojeně až do smrti. V čem je teda ten zakopaný pes? (nebo hvězda?) Možná po tom příběhu z pohádky toužím tak moc, že si někdy ani nevšimnu, že už vlastně šťastně žiju.
A tak si dávám předsevzetí ohledně vánočních příprav: Příště už ne! Příště udělám všechno v klidu! Příště se už nebudu stresovat! Každému opravdu jen jeden dárek, jen jeden oblíbený druh cukroví. Příště už nebudu drhnout byt jak šílená! Příští rok už bude v pohodě. Fakt, slibuju!
Mějte klidné a pohodové Vánoce.
