V nouzi poznáš přítele! A platí to, i když vás potká štěstí. Zvlášť když jde o majetky…

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jednou dole, jednou nahoře, turbulence jsou pro život běžné. Když se topíme v potížích, budíme emoce, stejně jako když se nám mimořádně daří. A často jsme pak překvapeni, že se ti, na jejichž pochopení bychom vsadili výplatu, odvrátí jako první. Naopak nás mnohdy povzbudí člověk, od kterého jsme nečekali nic. Extrémy (ať už pozitivní, nebo negativní) podle psycholožky Jany Markvartové prostě prověřují.

Nemusíte „padnout na dno“ nějakou vlastní hloupou chybou anebo cizím zaviněním. Někdy se postarají okolnosti. Stačí, že firmě dojdou zakázky, začne šetřit, zeštíhlovat, a černý Petr padne na vás. Nedobrovolně končíte v zaměstnání. Dojíždíte výpovědní lhůtu, doděláváte úkoly a už jste mimo plánování firemní budoucnosti. Kolegové se najednou jeví v úplně jiném světle.

„To, že jsem přišla o práci, mě samozřejmě vystrašilo existenčně,“ vzpomíná Jana Kerndlová. Protože šlo o „zásah shůry“, postupně tento fakt zpracovala. Co jí také zbývalo jiného… Zklamala a zraňovala ji ovšem změna v chování kolegyň a kolegů. „Že se také báli o fleky, jsem chápala,“ říká. „Ale že se mi začali vyhýbat, jako bych měla AIDS, to mě mrzelo.“ Najednou se s ní bavili jen na pracovní bázi, jako by je mohla nakazit chorobou propustitýdou.

Bylo by to normální, kdyby se k sobě předtím nechovali mnohem srdečněji. „Nečekala jsem zlaté hodinky a rudý koberec pod nohy na rozloučenou. Ale po osmi letech, kdy si myslím, že jsem ve firmě kus práce odvedla a zdálo se, že jsme docela dobrá parta, jsem byla hodně smutná.“

Jana dodává, že samozřejmě držela dekorum: „Ze všech těch lidí se ke mně nakonec normálně a příjemně chovala jedna kolegyně, se kterou jsem si paradoxně nijak blízká nebyla. Bylo to rozhodně poučné i do budoucna.“ Dnes má už novou práci, ale když potká bývalé kolegyně, které dělají jakoby nic, nebo dokonce na poměry ve staré práci nadávají, zachovává jen formální vlídnost.

Test vztahů bývá nejpalčivější, když jde o majetky. Pocit, že někoho vysvobodilo dědictví nebo výhra z permanentního existenčního stresu. Že byl „nespravedlivě“ vystřelen na metu, kam se ostatní ani sebevětším vlastním úsilím nedostanou. „Smůla je, že okolí vidí jen to pozlátko, ne kontext nebo daň, kterou ono dítě štěstěny platí,“ varuje psycholožka Jana Markvartová.

Soňa Hofová si odžila „padání masek“ v době restitucí v devadesátých letech. Její rodina si užila svoje kvůli buržoaznímu původu. Matka nesměla studovat vůbec, otec se po vyučení dostal s odřenýma ušima na průmyslovku. „Když po změně režimu začal táta řešit restituce dvou činžáků po pradědovi, bylo mi čtrnáct. Táhly se řadu let a bylo to náročné. Naši se soudili, příbuzní nepomohli, jen hladově čekali, až to rodiče vyřídí, a až pak se začali hlásit o svoje práva.“

Majetek byl podle Soni zdevastovaný. Aby ho rodina mohla opravit, zadlužila se u banky, rozpustila úspory. Do toho dohady s nájemníky, kteří chtěli kapitalistické rekonstrukce, ale socialistické nájemné. „Rodiče jsem viděla ztrhané, vynervované. Pochybující, jestli se na to neměli vykašlat a prodat Rusákům za okamžité peníze, jak do nich ryli příbuzní.“

Úpravy a vypořádávání původních nájemníků trvalo řadu let. Když už to šlo, Soňa získala v domě rodičů byt. Zjistila, že jí tohle štěstí řada lidí, včetně těch, o kterých myslela, že jsou přátelé, nepřeje. „Vím, že přijít k velkému bytu bez hypotéky v cihlovém domě je klika. Vážím si toho a nikdy by mě nenapadlo povyšovat se nad ty, kteří nedostali nic. Já jsem sklidila, ale mí předci zaplatili zničenými osudy. To nikdo nevidí. Překvapilo mě, že mi nejvíc závidí lidé, kterým se vůbec špatně nevedlo.“ O to víc si ale váží té hrstky známých, kteří jí sice také řekli: „Ty se máš,“ ale tím to haslo a dál si všímali hlavně jejích vlastností.

Proč lidé závidí šéfům a podnikatelům? Chtěli by jejich peníze, ale ne jejich odpovědnost