Hlavní obsah

Nechápali jsme, že je máma nemocná! Tehdy nám přišla jen otravná. Když se z úklidu stane posedlost…

Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com

Foto: Roman Samborskyi, Shutterstock.com

Někdo si úklidem čistí hlavu a relaxuje, jiný to bere jako věc, nad níž se v kategorii baví-nebaví nepřemýšlí: prostě se to musí udělat. Pak jsou tu ale jedinci (a není jich málo), u kterých se touha po dokonale vypulírovaném domově může rozvinout v psychickou poruchu, jež ničí je i jejich okolí.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čisto v domě – čisto v duši. Toto všeobecně známé rčení má něco do sebe. V čistotou vonícím, nechaotickém prostředí se cítí dobře asi většina lidí. Jenže v tom, co je a co není uklizené prostředí, se mohou názory výrazně lišit. Už herec Miroslav Horníček ve své knize Dobře utajené housle píše, že on sám dokonale naklizeno není schopen udržet ani pět minut a jeho ambicí je malý přehledný nepořádek.

A zatímco někdo vyžaduje mít na stole tužky srovnané dle velikosti a večer neusne, pokud nevyklidil nádobí z myčky, druhému stačí, když je vytřeno a chuchvalce prachu na skříních příliš nebijí do očí. A další nepotřebují ani to…

Uklízení pro klid duše

Uklízení pro řadu lidí funguje jako protistresová terapie. K této formě odpočinku se hlásí třeba držitelka Oscara za drama Zrůda, hollywoodská hvězda Charlize Theron. Se svými příjmy by mohla veškerou péči o domov přehodit na placený personál. Přesto k ní paní na úklid dochází, jen když filmuje delší dobu mimo domov. Dávat věci do pořádku ji totiž baví a uklidňuje.

„Jsem opravdu, opravdu dobrá v úklidu a v praní,“ svěřila se magazínu W. Když se odněkud vrátí, ihned vybalí, roztřídí prádlo a s radostí pere – klidně v půl páté ráno. A když Charlize Theron vejde doma do kuchyně, musí začít uklízet, a kvůli tomu pak občas někam přijde trochu pozdě. A během natáčení čistí špínu v karavanu zubním kartáčkem…

Když dva dělají totéž, není to totéž

Ovšem předhazovat někoho takhle důsledného a pečlivého jako argument a pobídku třeba vyšťavené matce na rodičovské se dvěma malými dětmi, kdy celé dny nedělá nic jiného, než že za nimi chodí a něco sbírá a rovná, je silně nefér.

„Úklidem si rádi odpočinou lidé, kteří se profesionálně seberealizují jinak. Doma pak radostně přepínají na rutinní činnost, u které se protáhnou, uklidní a ještě je z toho užitek,“ říká psycholožka Jana Markvartová. Sama prý patří k ženám, které - když mají „hlavu jako pátrací balon“- relaxují intelektuálně nenáročným žehlením.

Do tuhého jde, když se člověk posedlý úklidem nesoustředí už na nic jiného. Nemá jiné koníčky, protože je odkládá na „až bude uklizeno“…

Můj byt – můj hrad

Pro toho, kdo uklízení bere jako otravnou povinnost, může být šokující, že ho má někdo jako koníček. Ale proč ne? Existují lidé, kteří uklízejí opravdu rádi, i když v zaměstnání žádnou „extra kariéru“ nedělají. Jednou z forem jejich seberealizace je právě vylepšování a pulírování domova. Je to jen „jejich“, něco, co si mohou upravovat pouze dle sebe. Doma jsou sami sobě šéfem a chtějí, aby jim tam bylo hezky.

Uklízet totiž mimo jiné znamená získávat kontrolu nad světem okolo sebe. Jenže občas člověk překročí hranici, před níž je ještě pořádkumilovnost kladná a sympatická vlastnost – a za ní už začíná trápení a obsese

Foto: Prostock-studio, Shutterstock.com

Nepořádek lidi často stresuje a může vyvolávat úzkost. Někdo proto rád uklízí, aby měl kolem sebe hezké prostředí a zároveň si rutinní činností „vypláchl hlavu“.Foto: Prostock-studio, Shutterstock.com

Zplozena křížením vysavače a myčky

„Táta o mámě říkal, že byla zplozena křížením vysavače a myčky. Přišla z práce a už to lítalo! Nesnesla doma skvrnku, smítko, všechno muselo být na svém místě a blyštět se. Neexistovalo, aby se u nás jeden den neluxovalo, nevytíralo. Okna se myla každých čtrnáct dní. Sousedi i příbuzní říkali, že by se u nás dalo z podlahy jíst, obdivovali ji. Nám dětem i tátovi strašně lezla na nervy,“ vzpomíná Slávka na svou matku.

„Táta nakonec radši chodil domů co nejpozději a máma cítila křivdu a brečela, že ji nechává na všechno samotnou.“ Slávka s bratrem proti ní v pubertě rebelovali. Třeba tím, že když šli na velkou, tak po sobě schválně nespláchli, nebo když si krájeli chleba, nechávali na lince drobky, a pak sledovali, jak máma vyšiluje. „Dnes se za to stydím. Nechápali jsme, že je nemocná. Tehdy nám přišla jen otravná.“

Se změnou můžete začít sami

Jako každá neurotická porucha, ani obsedantní potřeba uklízet většinou nezmizí sama od sebe – a zbavit se jí je běh na delší trať. „Prvním krokem je zkusit ovládnout touhu vytáhnout vysavač či prachovku hned. Dobré je odložit to třeba o hodinu,“ radí psychoterapeutka Marie Nováková.

„Dobrou překážkou je nějaký rituál – po příchodu domů si dát třeba sprchu, která vás zastaví. Je to maličký krůček k lepšímu, kompromis, který se dá zvládnout docela lehce a přitom už znamená změnu,“ povzbuzuje psychoterapeutka a přirovnává to ke snaze zhubnout: „Změnu jídelníčku nezačnete tím, že budete ze dne na den jíst jen jogurty a syrovou zeleninu. To je dlouhodobě neudržitelné. Začnete tím, že si přestanete sladit čaj. A odtud se pak posunujete dál.“

Monk přinesl více pochopení

Nejslavnější uklízecí maniak? Adrian Monk. Oblíbeného seriálového detektiva geniálně, bez zesměšňování a spíše dojemně ztvárnil americký herec Tony Shalhoub – jeho postava trpěla mnoha fobiemi a obsedantně kompulzivní poruchou a mimo jiné kolem sebe nesnesla ani smítko. Tony Shalhoub prozradil, že hrát fanatika čistoty a nezbláznit se z toho bylo sice profesně krásné, ale také těžké. Především jeho zásluhou však seriál fungoval i jako osvěta. Přiměl řadu lidí, aby vyhledali odbornou pomoc. Říct „Doktore, jsem takový Monk“ je o hodně snazší, než začít vysvětlovat, že doma denně do úmoru uklízím, a opatrně zjišťovat, jestli je to ještě v pořádku.

Načítám