Tři generace, tři různé názory na vztahy: Babička si nesměla vzít velkou lásku, vnučka už se nikoho neptá

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Narodila jsem se v roce 1990, jsem klasické porevoluční dítě. Má maminka Alena se narodila v roce 1956, tedy v době komunistického režimu, babička Jiřina v roce 1925 – za první republiky. Stále se těší dobrému fyzickému i psychickému zdraví a je soběstačná. První téma, které jsme všechny tři rozebraly, se týká lásky a vztahů. Nezdá se to, ale i přístup k takové samozřejmosti je ovlivněn dobou, ve které žijeme.

Fotografie nad článkem je ilustrační.

Jiřina má dodnes v paměti svou první velkou lásku. Rozešli se, protože si její maminka jejich vztah nepřála. A ta se musela poslouchat! Ve stejné situaci byl o několik kilometrů dál její budoucí manžel. Jeho vyvolenou mu rodiče také neschvalovali. „A tak jsme si vlastně zbyli,“ krčí rameny Jiřina, která svému muži porodila tři děti. „Měla jsem ho ráda, to ne že ne, ale na tu první lásku už nikdy nic nemělo,“ svěřuje se.

Manželství nebylo ideální. „Jezdil na montáže, ale výplatu nevozil domů, utrácel ji v hospodě. Brala jsem si ho na celý život, ale ten život se začal komplikovat. Když už byly děti velké a uvědomila jsem si, že ho nepotřebují, chtěla jsem se rozvést,“ popisuje Jiřina. „V klidu jsem si sedla a na papír jsem si napsala všechny důvody, proč už bych s ním neměla být. V té době ale začal být vážně nemocný, takže jsem ho opustit nemohla. Svědomí by mi to nedovolilo. Byla jsem s ním až do jeho posledních dní a starala se o něj.“ Pak už si Jiřina nikoho nenašla. Na další vztah si připadala stará, a to jí bylo teprve 55 let! „Kdybych mohla dát někomu radu, pak je to: Mluvte spolu. V klidu a s rozmyslem. Komunikace je nejdůležitější. Ve všem.“

„Poprvé jsem se vdávat musela. Bylo mi devatenáct a otěhotněla jsem. Mamka na svatbě netrvala, ale tátovi někdo v hospodě řekl, že by bylo proti komunistickému smýšlení, kdybych byla matka samoživitelka a měla parchanta,“ popisuje Alena. Bylo to špatné rozhodnutí. Nebrali se z lásky a po vleklém dokazování před smírčím soudem, že spolu skutečně nemohou být, se rozvedli. „Se synem jsem zůstala sama. Neměla jsem to tak složité jako dnešní maminky, které dítě vychovávají bez otce. Neexistovalo, že by mi jeho táta neposílal peníze, a nikdo na mě nekoukal skrz prsty, že syn chodil do jesliček,“ vypráví Alena.

Pak poznala svého druhého muže, mého tatínka, a tentokrát už se vdávala z lásky. „Taky to nebylo vždycky ideální, v každém vztahu jsou problémy. Přijde mi ale, že dneska je pro všechny jednoduché se odstěhovat nebo se nechat rozvést. Chybí vzájemná tolerance a respekt. Já si vždycky říkala, že jsem měla po jeho boku hezký život, byl skvělý táta a nyní dědeček. K rozvodu nebyl důvod.“

Oproti mé mamince nebo babičce už jsem měla z různých časopisů (například Bravo nebo Popcorn) informace o tom, jak by měl vztah fungovat, i o antikoncepci. Zkrátka jsem věděla, že nejdůležitější je vzdělání a že na kluky mám času dost. Přesto jsem plánovaně otěhotněla ve 21 letech a bylo mi jedno, kdo si co myslí. Bylo to mé rozhodnutí a můj život. Se synovým tatínkem jsme se nevzali, protože nám to přišlo jako vyhazování peněz. Měli jsme se rádi, a to stačilo. Ani společné příjmení jsme nepotřebovali, vždyť dnes je běžné, že se matka jmenuje jinak než dítě.

Po jeho tragické smrti jsem zůstala na syna sama a zamilovala se do svého současného manžela. Po narození společného syna jsme se vzali. Ne proto, že jsme museli, ale proto, že jsme chtěli. Máme vztah založený nejen na lásce, ale i na kamarádství. A taky se řídím doporučením babičky i maminky, že na prvním místě je vzájemná tolerance, protože: „Tebe je taky dost,“ jak mi říkají. Dnešní doba ale nahrává tomu, aby byla žena soběstačná, a v případě, že bych usoudila, že už naše manželství nemá smysl, neváhala bych ho ukončit. Asi bych se s rodiči poradila, ale jejich názorem se neřídila. V tom je podle mě dnešní svoboda!

Historické milníky ve světě žen