Tramvajačka Karolína vstává před čtvrtou, čeká na dobíhající a nadává. Realita "dámy na kolejích"

Být řidičem nebo řidičkou tramvaje je snem mnoha dětí a toto povolání fascinuje i dospělé. Málokdo ví o tomto dopravním prostředku víc než Karolína Hubková. Tramvaje miluje od dětství a na instagramu má, jako @tramvajacka, tisíce fanoušků. A to původně chtěla dělat umění, studovala farmacii a věnovala se modelingu.

Nakonec ale zvítězily tramvaje. Karolína řídí jak moderní, tak historické tramvaje a potkat ji můžete i v muzeu ve střešovické vozovně. Její nadšení je přímo hmatatelné. Na svém profilu se ale umí svěřit i s bolestí, sdílela svoje vyhoření, čtyřletou cestu za miminkem, během které potratila, a nedávný předčasný porod syna. O tom všem píše i ve své knize, kterou nedávno pokřtila, jmenuje se Deník tramvajačky.

Slyšela jsem, že řidiči tramvají mají svoji hantýrku. Prozradíte nám z ní něco?

To se ví. Tak například tágo není taxík, ale ten kus železa, kterým se ručně přestavují výhybky. Kaštani jsou cestující, kteří se nedrží a padají. Cajdák je budova Centrálního dispečinku, kam se chodí platit i pokuty za černou jízdu. Šejdr je dělená směna, kdy se odjede tramvají část ráno a část odpoledne. Spadlé bačkory je termín pro účinnost kolejové brzdy. Pavouk je cestující o berlích. Když přijede Kačena, je to tramvaj typu KT8.

Jak vypadá váš běžný den?

Budík zvoní nechutně brzy, což je pro mě jako odpůrce ranního vstávání těžké. Tramvaje ale na trať vyjíždí třeba už ve čtyři hodiny ráno a výjezdu předchází 20minutová příprava vozu. U výpravčího si vezmu jízdní řád a klíčky. Pozor, těmi se tramvaj nestartuje, ale zavírá se jimi kabina.

Délka směny bývá v průměru osm hodin. Není neobvyklé mít ale směnu třeba o dvě hodiny delší. Při jízdě z konečné na konečnou si průměrný tramvaják několikrát zanadává i počká na několik dobíhajících. Já už nenadávám, ale dřív jsem si dělala čárky za každého, kdo poděkoval, když jsem na něj počkala. Skóre by mohlo být lepší. Po směně, kdy nás vystřídá kolega, většinou někde na trati, se jde domů. Spát nebo žít.

Není to spíš mužské povolání? Nebo jaký je poměr mužů a žen mezi tramvajáky?

Moje profese je sice vnímaná jako mužská, ale ženy k dopravě vždy neodmyslitelně patřily a tramvajaček přibývá. Jeden nesmrtelný příklad za všechny je Marie Kučerová z filmu Dáma na kolejích, Jiřinka Bohdalová. No a teď mi řekněte nějakého slavného tramvajáka…

Kdy začala vaše láska k tramvajím?

Dalo by se říct, že to mám v genech, případně že je to výchovou. Můj otec je totiž také řidičem tramvají a doprava k mému životu patří tak jako k jiným třeba pravidelné návštěvy kostela. Baví mě historie dopravy naší země, jednoduchost, nadčasovost i design různých vozidel. Navíc pro Prahu je nejtypičtějším dopravním prostředkem právě tramvaj, mnozí si jistě vybaví tramvaj T3, která po kolejích jezdí přes 60 let.

Vy jste se ale původně věnovala i modelingu…

Já jsem člověk mnoha zájmů a modeling byl jeden z těch okrajových. Být modelkou mi asi dodalo sebevědomí, které mi chybělo, nicméně mě ta práce nenaplňovala. Nejsem typ člověka, co by si hlídal stravu, měl pěstěné nehty a radši se držel od manuální práce dál, aby si neudělal modřinu. Naopak, nevadí mi ušpinit se od oleje, miluju bůček a s každou kapkou krve neletím na pohotovost. Když jsem hledala práci, šla jsem tam, kde jsem to znala od dětství.

Tramvajačka jste i na sociálních sítích. O čem na svém profilu píšete?

Původně to byl profil na odkládání fotek, internetová fotogalerie východů a západů slunce, pohledy z tramvaje. Postupem času jsem k fotkám začala přidávat své zážitky a postřehy a pracovní stránka se promíchala se soukromím, z mých příspěvků se stal deník. Vypisuji se ze svých radostí a starostí a uspořádávám si tak myšlenky. Je to forma terapie.

Píše se o vás jako o hvězdě dopravního podniku. Proč?

Za to můžou média. Sama se jako hvězda necítím. Pro mě je hvězdou dopravního podniku každý, kdo dělá svoji práci poctivě a svědomitě. Kde bychom byli bez pracovníků, kteří se starají o tratě, troleje, technický stav vozů, bez dispečerů, výpravčích a dalších. Náš podnik je jako jeden ekosystém, jeden bez druhého nejsme nic. Ani hvězdy.

V knize se svěřujete i s tím, že se potýkáte s hejty a pomluvami. Co vám sledující vytýkají?

Pokud někdo vystupuje veřejně, musí s negativismem počítat. Ale je to často hodně těžké. Ani ne tak kritika jako to, jak lidé přemýšlí. Mně vyčítají pracovní post, medializaci, účast na akcích podniku. Ale já s tím nechci ztrácet čas, chci být svá.

Velkým milovníkem tramvají je i váš manžel. Jak vypadá domácnost a život dvou zapálených tramvajáků?

Máme je doslova pod kůží - oba máme dokonce i tramvajová tetování. Manžel na ruce, já na noze. Díky tramvajím jsme se seznámili, pracovně se potkávali, poznali spoustu přátel a zažili spoustu věcí. U zásnub i na svatbě jsme měli svou oblíbenou tramvaj. Tematické máme i snubní prstýnky, kde jsou znázorněny koleje. A doma máme spoustu artefaktů z tramvají. Baví nás to a milujeme to.

Na jakých pozicích jste pracovala?

Hodná teta Kája, jak mě nazývají děti a mládež, je vedle normální řidičky také řidička starých tramvají, průvodčí, průvodkyně v muzeu, pracovnice obchodního provozu, správkyně sociálních sítí. Vymýšlí a spolupořádá akce v muzeu, výstavy, komentované jízdy. Dá se to shrnout do jedné věty: Žiju pro to.

Jak se tramvaje liší a jaké můžeme v Praze potkat? Máte svoji osobní favoritku?

Je to jednoduché: představte si, že stojíte třeba u Národního divadla. Je léto a parné počasí, tramvaj, ve které se ochladíte, je Škoda 15T, nejmodernější, co v Praze momentálně máme. Po nábřeží jede na lince 17 stříbrná tramvaj přezdívaná Porsche, opět od Škodovky. Nejtypičtějším vozem pro Prahu je tramvaj T3 a její modernizace. Jezdí tu už 60 let a drží Guinessův rekord v počtu vyrobených kusů. Od Hradu jede vyhlídkovým tempem historická dřevěná tramvaj a v ní řidič ve staré uniformě, ze zadních dveří kyne průvodčí – to jsou naše Ringhoffery. Mohla bych povídat dál a dál, rozepisovat se o každém voze, ale od toho máme muzeum!

Co jsou vaše nejlepší zážitky z práce, na co nikdy nezapomenete? A co zážitky nepříjemné?

Denně se snažím někomu udělat radost, někoho rozesmát či potěšit. Miluju úsměvy dětí a chvíle, když jim na konečné dovolím zacinkat. Přes covid jsem jezdila každý den jednu linku. Bylo to náročné a hodně na hlavu. Zpětně ale vidím, kolik mi to přivezlo lidí. Stala jsem se součástí jejich každodenního života v době, kdy všem chyběla společenská interakce. A stinná stránka? Nepříjemnosti raději zapomínám.

Jaký je váš vztah k cestujícím a jak se oni chovají k řidičům?

Osobně nemám ráda úplně oddělený prostor od tzv. salonu vozu. Ano, je to praktické, protože se řidič může plně věnovat řízení a cestující ho neruší. Ale ten pocit, když neznámý cestující nastoupí a popřeje dobrý den, to se hned jinak jede. Nebo děti, které jsou nalepené na skle kabiny a sledují, jak řídím. Kdo ví, třeba z nich vyroste další generace těch, kteří budou vylepšovat dopravu.

Chování cestujících k tramvajákům je různé. Jedni nás berou jako plebs a špínu, nerváky, kteří mají otlačené palce, jak pořád a na všechny zvoní. Řidiči ale nejsou strejdové ve špinavé košili, jsou to lidé, kteří zodpovídají za vaše životy a denně projíždí šílenou džunglí Prahy, kam se mnohdy bojí jezdit lidé v autech. Pak je tu ale druhá skupina lidí, kteří si to uvědomují a snad na nás pohlížejí i s úctou. A myslím, že si ji zasloužíme.

Svoji práci milujete, ale byla doba, kdy jste to přehnala a ve své knize píšete i o tom, že jste si prošla syndromem vyhoření a potýkala se s workoholismem. Proč jste se rozhodla o to podělit?

Naše životy nejsou dokonalé a není třeba se stydět za problémy. Naopak, je potřeba o nich mluvit. A platí, že není dobré cokoli přehánět. U mě si tělo prostě řeklo dost. A já byla donucena ho poslouchat a hledat klid, pochopení, podporu a uspořádat si to v hlavě. Dostávají se ke mě zprávy od čtenářů, že děkují, že je kniha a moje postoje nutí dívat se na svět jinak.

Silným tématem je i cesta za vytouženým miminkem. Potřebovala jste se vypsat z bolesti?

Za tohle otevření mé 13. komnaty mě lidé dost soudili. Prý to ven nepatří. Já ale opakuju, že se o tom musí mluvit. Nikdy nevíte, kdy něco podobného potká vás. Je to drsné a nikomu bych to nepřála. Po dětech jsem zatoužila, až když jsem našla svého muže. Je ten pravý a dal mi krásný pocit bezpečí, jistoty a domova. Jenže se nám nedařilo a my hledali příčiny. Chyba byla v mém těle a já si to začala vyčítat. Dusit v sobě všechen vztek a smutek je ovšem to nejhorší, co můžete udělat. A já to ze sebe poslala ven jak jinak než v písmenkách. Sdílela jsem cestu za umělým oplodněním, úspěšným otěhotněním a psala jsem i o potratu a svém pochopitelném pádu. Jenže nejsnazší odraz je právě ode dna. Za rok po smutné události jsme to zkusili znovu. A nebyla bych to já, aby mi život nenabídl vše, co můžu zažít.

Váš vymodlený syn je na světě pár týdnů. Jeho cesta na svět byla rychlá a předčasná. Jak se vám i jemu daří?

Přišel na svět skoro o dva měsíce dřív. Od zavolání sanitky po čas narození to bylo přesně 39 minut. Josífek jel pak rovnou do Prahy na oddělení neonatologie, což jsem zjistila až po probrání z narkózy a transfuzi krve. V Motole se pak měsíc „dopékal“. Dnes už vše dohnal, a to ještě pár dní před původním termínem porodu! I když mi okolí prorokuje, že bude tramvaják, sama si myslím, že díky nedodržení jízdního řádu pro něj toto povolání nebude.

Víte, která zajímavá povolání jsou obestřena mýty?