Článek
Dokonalé ženy neexistují. Dobrá zpráva pro dokonalé muže zní, že se s tím už pár let usilovně snaží něco dělat technologická velmoc Japonsko – a skoro se jí to daří. Jejich gumové panny vypadají reálněji než reálné ženy a vlastnostmi, chováním a věrností je jednoznačně předčí.
Poptávka rok od roku roste, protože taková gumová Micuko vypadá i po dvaceti letech na sedmnáct. Nešklebí se a neucukává, ani když po ní šmatlá stárnoucí páprda s cejchou. Nehádá se. Nebrečí. Nevyčítá. Nebolí ji hlava. Netloustne ani nechce peníze. Tiše a bez hnutí poslouchá, když jí partner po stomilionté vykládá, jaký je borec.
Skoro dokonalé
Nedokonalá živá manželka by už dávno porušila japonskou emoční zdrženlivost a začala ječet. A dokonce i tehdy, když dokonalý muž dostane dokonalý nápad a přivede si domů další gumovou milenku, nedělá Micuko hysterické scény. Na gumovou Kimiko nežárlí, a když je muž toužící sem tam po soukromí strčí obě do jedné skříně, neservou se v ní jako psi. Ráno je vytáhne stále stejně krásné, něžné a oddaně se usmívající. Tyhle ženy nového tisíciletí nemají chybu. Tedy až do chvíle, než se muži roztikají biologické hodiny. Těhotenství totiž gumové holky (zatím) neumějí.
Spravedlnost je spravedlnost
Japonci si s tímhle detailem do budoucna jistě poradí. Ale prozatím se muži, kteří stále ještě věří na lásku a dítě jim dává smysl života, ocitají v nejistotě. Nemají záruku, že je o ně žena, když vztah skončí rozvodem, „nepřipraví“. Sice se už většinové svěřování výhradně do péče matky mění, ale aby byl svět ještě spravedlivější, vznikla střídavá péče. Volají po ní právě otcové. Ale aby byla opravdu fér, chtělo by ji ještě trochu dopilovat.
Pyžámko a kartáček s sebou
I psychologové říkají, že správně by si měli balit saky paky dospělí a stěhovat se z bytu do bytu oni. Jen tak by procítili pohodu, kterou dítě u toho pendlování prožívá. Jasně že to dá a zvykne si… Co mu také zbývá. A když si nezvykne? Má holt smůlu.
Technicky je varianta, aby se u dětí střídali rodiče, takřka nemožná, ale když už se bazíruje v dospělém světě na férovosti, tak si to zkusme aspoň představit. Kromě toho, že by si taťka s mamkou balili batůžek, bačkůrky, plyšáka, pyžámko, vibrátor a laptop (nebo si je pořizovali dvojmo), ve střídavém režimu by byli navíc i s novými partnery svých expartnerů. Taková „Výměna manželek“ bez kamer a stotisícového honoráře. S cizí ženou (s cizím mužem) v cizím pokoji… To by teprve byla ta správná výzva! Připadá vám to ujeté? S dítětem také nikdo neřeší, jestli si sedne s novým „strejdou“ nebo „tetou“.
Srdce jako trhací kalendář
A co teprve střídavý „tátostrejda“, který přilne k dítěti, i když není pokrevní. Dítě si pro změnu zamiluje jeho. Jenže pak se s ním máma rozhádá – a šup, „tátostrejda“ mizí ze hry. Bolí to jeho, bolí to dítě, ale nedá se nic dělat, spravedlnost je spravedlnost. Žijeme přece ve střídavém světě plném nejistot. Že si ze srdcí i duší děláme trhací kalendáře, to k tomu přece patří a je třeba být flexibilní i v citech.
Aby toho nebylo málo, pak tu jsou ještě střídaví dědové, střídavé babičky, střídaví strejdové, střídaví bratranci… Dítě má najednou rodinu širokou jako ruská step.
Nejtěžší věc na světě není rozpoutat válku, ale udržet mír. Nejtěžší není msta, ale odpuštění. A nejtěžší není přesně stanovit spravedlnost, ale vyhodnotit, kdy spravedlnost pro jednoho způsobuje nespravedlnost pro jiného. Nebo se do něj aspoň pokusit vcítit.
