Hospody a restaurace za socíku: Na roštěnku do dvojky, na pivo s Hrabalem a pod dohledem tajných

Zatímco dnes je snad jediným limitem při pohlazení chuťových buněk zůstatek na účtu, „za socíku“ to byla úplně jiná písnička. Vrcholem vysoké gastronomie bývala tak maximálně játra na roštu (bůhvíproč šlo o nedostatkové zboží), kuřecí plátek s broskví nebo roštěnka s volským okem a hranolky. Většinou tvrdá jako podešev, nutno dodat. Ale zábavy moc nebylo, takže většina hospod bývala plná – kouře, hlaholu a nekonečných debat. A také známých tváří.

Pamětníci jistě vědí, že se hospody a restaurace rozdělovaly do čtyř skupin. A zatímco do jedniček, kterých bylo málo a často bývaly součástí luxusních hotelů, se prakticky nechodilo, dvojky a zejména trojky se staly symbolem lidové zábavy. Některé podniky jsou dodnes legendární: zejména proto, že jste tam mohli potkat slavné osobnosti.

Tak například pražská pivnice U Zlatého tygra byla prakticky druhým domovem spisovatele Bohumila Hrabala, stejně jako další jeho oblíbený podnik Automat svět v Libni. Věhlas si získala také restaurace Na Rybárně v Gorazdově ulici – tam chodíval často Václav Havel, který bydlel nedaleko. Velmi rád vysedával i v blízké hospodě Paroplavba (dnes Vltava) na náplavce, dokonce tu dopisoval a upravoval petici Několik vět, která v roce 1989 ještě před listopadem zahýbala společností.

Na další slavné podniky můžete zavzpomínat i při listování knihou Praha ožralá, která přibližuje pražské hospody včetně jejich známých hostů od dob končícího mocnářství přes první republiku až po proslulé podniky za socialismu.

Spoluautor knihy Radim Kopáč pro Novinky prozradil: „Česká kultura je už od úpatí národního obrození srostlá s přístolními společnostmi, co se družily právě po hospodách a konzumovaly – v první řadě pivo. A nejen konzumovaly, také vedly řeči, v nichž pozvolna krystalizovala myšlenka na národní samostatnost. Vlastně se dá s trochou nadsázky říct, že bez hospod a náležité alkoholizace by nebyla samostatná ČSR.“

Chléb a hry, chléb a pivo… I vlády socialistického Československa dobře věděly, jak se lidu zavděčit. A tak čím byly pro staré Římany zápasy gladiátorů, tím byla pro mnohé obyvatele ČSSR v 70. a 80. letech návštěva putyky. Našli jste tam kamarády do nepohody, probrali výsledky fotbalu či hokeje, zanadávali si na režim, ale také jste tady sehnali řemeslníka nebo domluvili prodej auta. Pivo muselo být levné a hospoda stmelovala – především tedy muže.

A zatímco kvalitu piva si štamgasti většinou pochvalovali, najít podnik, kam se dalo zajít na dobré víno, býval větší oříšek. Ta kvalitní se prakticky nedovážela a tuzemská vína vysokou jakostí zrovna neoplývala. Nevalně proslulý Pražský výběr, Bušek z Velhartic či Ludmila tehdy nepatřily zrovna k perlám vinných sklepů.

Jen kousek od Staroměstského náměstí v Michalské ulici patřila k vyhlášeným vinárna Blatnička – Slovácká vícha. Založilo ji v roce 1969 JZD Blatnička a po otevření to bylo dlouho jediné místo v centru Prahy, kde si hosté mohli objednat stáčené víno. A posedět se tady dalo ve společnosti spisovatelů, muzikantů i studentů.

Malý, ale útulný podnik si postupně oblíbili umělci, rád sem chodíval například režisér Oldřich Lipský, herec Josef Kemr či Pavel Landovský ještě před emigrací. A spisovateli Pavlu Frýbortovi prý zase Blatnička posloužila jako inspirace pro známý a později zfilmovaný román Vekslák. Také se traduje, že sem často zavítali i „tajní“, kteří tu sledovali cvrkot a snažili se získat informace anebo informátory.

>>>Mléčné bary, telefonní budky a cigaretový dým všude: fenomény, které už se asi nevrátí. Chybějí vám?