Školní pomůcky za minulého režimu: Číňan, piják nebo verzatilka zvaná flusačka

Zatímco dnešní děti používají inkoustové pero jen v první třídě a pak je zcela na nich a jejich rodičích, čím budou psát, za minulého režimu platila přísnější pravidla. Na velký den, kdy mohli prvňáčci vyměnit obyčejnou tužku za pero, si vzpomene každé socialistické dítě. Byla to zkrátka velká událost. „Pamatuji si to velmi dobře. Spolužačka byla na psaní mnohem šikovnější než já, a tak mohla psát perem mnohem dřív. Záviděl jsem jí to,“ vybavuje si Karel, dnešní šedesátník z Prahy. Psát perem byl prostě tzv. vyšší level. Připadali jsme si tak nějak větší a důležitější.

Mnozí z nás zažili obyčejné pero, do kterého se natahoval inkoust z kalamáře. Ke koloritu tehdejší první třídy patřily dřevěné, mnohdy už trochu ošuntělé sklápěcí sedačky s nepohodlnými opěradly, jež tlačila do zad. Stolní deska byla mírně nakloněná, takže z ní každou chvilku sjížděly věci. Inkoust do pera žákům ve většině případů natahovala soudružka učitelka. „Často si děti přinesly plnicí pero z domova skoro prázdné. Pamatuju si, jak jsem jim je plnila ve škole,“ vzpomíná bývalá učitelka Květa Jirásková z Karlových Varů a dodává, že prvňáčci si pera sami neplnili. „Natáhnout z kalamáře inkoust a hrot pěkně otřít hadříkem, který byl povinnou výbavou každého penálu, bylo pro tak malé děti poměrně složité,“ vysvětluje bývalá učitelka.

Později přišla éra per na bombičky. Manipulace s nimi byla jednodušší. Bombička se prostě do pera zastrčila. Ovšem jejich nevýhodou bylo, že bombička občas uvolnila více inkoustu, než bylo nutné a kaňka byla na světě. K tomu, aby ji žáci vysušili, sloužil piják, neboli sací papír, který byl součástí každého sešitu a běžně se používal. Inkoust totiž zasychal poměrně pomalu, a tak si každý žák napsaný text pijákem vysušil, aby si ho nerozmazal. Vymoženosti dnešní doby jako gumovací pera tehdejší žáci neznali. „Když jsme udělali chybu, museli jsme to škrtnout a napsat znovu,“ vybavuje si Karel a dodává, že si pamatuje i na zmizík, který sice chybný text vymazal, ale perem se na to místo už nedalo psát. Proto se každý žák těšil na „číňana“.

Číňanem neboli čínským perem psali žáci od páté třídy. Výhodu měli leváci. „Levákům jsem dovolovala používat čínské pero mnohem dřív. Když totiž psali klasickým inkoustovým perem, text si většinou rozmazávali. Je pravda, že praváci jim záviděli, protože psát číňanem chtělo každé dítě,“ vybavuje si Květa Jirásková.

Název získalo, protože se k nám v 70. letech dováželo z Číny. Nebylo to obyčejné kuličkové pero. Vyznačovalo se tím, že psalo velice tence. Tvar zobáčku na konci, který zakřivením připomínal kryt inkoustového pera, napomáhal správnému držení a kolmému dotyku hrotu na papír.

Další úžasnou školní pomůckou byla verzatilka neboli mechanická padací tužka. Narodila se v továrně Koh-i-noor Hardtmuth v Českých Budějovicích v roce 1950. Původní dřevěný obal, jenž zajistil pohyb a uchycení tuhy, byl postupně nahrazen obalem kovovým. Měla také hrotítko, kterým se dalo tuhu snadno a rychle ostřit. Pokud v ní byl tuhy dostatek, nemohlo se vám stát, že nemáte ořezanou tužku. Pro kluky byla verzatilka pomůckou dva v jednom. Její druhou funkcí byla takzvaná flusačka. „Dělali jsme si kuličky z papíru nebo do ní dávali zrníčka rýže či kousky z pomerančové kůry a flusali to po holkách,“ uzavírá své vzpomínky Karel.