Školní jídelny za socialismu: Smradlavé tácy, hliníkové příbory, sražená koprovka i rýžový nákyp

Socialistické školní jídelny byly kapitolou samy o sobě: smradlavé umakartové tácy, na kterých jsme si nosili talíř s jídlem, čaj nevalné chuti, mléčná polévka, umělá bramborová kaše z pytlíku či omáčka hnědé barvy s vařeným hovězím. Celou řadu těchto dobrot nemohou někteří z nás pozřít dodnes.

Všechny školní jídelny spojovalo hned několik klasických jídel. Jedním z nich byla UHO (univerzální hnědá omáčka). Největším postrachem dětí ale bezesporu byla mléčná polévka. I když se našli i tací, kteří to měli rádi. „Já jsem mlékovou polévku milovala, spolužáci na mě sice koukali divně, ale mně chutnala,“ vzpomíná Karla z Karlových Varů. Naopak na játra s omáčkou ty nejlepší vzpomínky nemá. „Pamatuju si, jak mně je nutila soudružka učitelka dojíst. Nakonec jsem se pozvracela.“

Drožďová polévka připomínala svou vůní starý mokrý hadr a v řadě škol byla cítit už od vchodu. Pochutnal si na ní málokdo. O něco lépe chutnala krupicová polévka s vejcem, která kuchařkám mnoho práce nedala, a proto byla k obědu minimálně jednou týdně. Jednalo se o vařenou zeleninu s hrubou krupicí a rozšlehaným vejcem.

Šlichta rozmixovaných tvrdých jater se nejčastěji podávala s rýží, která byla téměř pravidelně rozvařená. Také tahle dobrota byla k obědu často a stala se postrachem nejednoho žáka. Dalším „oblíbeným“ hitem bylo vařené přední hovězí maso s omáčkou a knedlíkem. Pokud jste měli štěstí, dostali jste na talíř tenký plátek a dalo se to sníst. Ale mnohdy jste si od okénka na talíři nesli hromadu tuhých šlach, které nešly rozžvýkat. Samotnou kapitolou pak byly plíčky a ledvinky, a tak někteří jedinci seděli u talíře s obědem i déle než hodinu. Soudružkám učitelkám se nakonec dítka zželelo, nebo spíš spěchaly, a dovolily mu studený oběd odnést do zbytků – mísy, kam se shromažďovalo veškeré nedojedené jídlo, takže při pohledu na obsah kontejneru se vám mnohdy zvedl žaludek.

Rozvařené hnědé cáry zalité bílou omáčkou plné mouky, mnohdy i s hrudkami, připomínaly fazolky na smetaně jen vzdáleně. Kejda, která se obvykle podávala s bramborami, velký gastronomický zážitek rozhodně neslibovala, stejně jako čočka plná jíšky. O koprové snad není třeba ani mluvit, bývala zdrclá a přeslazená. Omáčku dodnes mnozí, kteří ji mají spojenou se školní jídelnou, nejedí.

Soudružkám učitelkám, které měly v jídelnách dozor, se přezdívalo hlídací komando. Jejich úkolem bylo dohlížet na žáky, aby oběd snědli a nic nevyhazovali. A platilo to dvojnásob v případě masa, nedojíst přílohu bylo občas povoleno. A tak děti schovávaly tvrdé maso pod knedlíky, aby ho nemusely jíst. „Občas jsem přimhouřila oko a nechala je to odnést,“ vzpomíná bývalá učitelka Květa Jirásková.

Mezi oblíbené obědy patřily buchtičky se šodó. Šodó sice vytlačila žloutková vanilková omáčka nebo ještě častěji řídký krém z pudinku, ale děti je měly rády. Ve výčtu jídel pak nesmíme zapomenout na rýžový nákyp se švestkami, který se občas i povedl, nebo žemlovku. V jejím případě to už bylo horší. Mnohdy jste dostali na talíř místo křupavé housky rozmáčené pečivo s rozvařenými jablky. Jako zákusek se podával pudink.„Vanilkový pudink se škraloupem zalitý sladkou šťávou pro mě byla noční můra,“ vzpomíná šedesátiletý Pavel z Prahy. Jeho manželka Vendula má však na tuhle sladkou tečku jiné vzpomínky. „Mně pudink se šťávou chutnal, dojídala jsem ho po ostatních,“ směje se.

Všechny tyhle dobroty se jedly hliníkovými příbory, které měly podivné tvary. Byly totiž měkké a malí strávníci je rádi různě ohýbali. Mnohdy s nimi i šermovali anebo jimi po sobě házeli brambory, za což si vysloužili poznámku do žákovské knížky.