Článek
Monika (34) se vyučila prodavačkou a dalo by se říct, že to byla obyčejná holka, která nemá peněz nazbyt, ale žije relativně spokojeně – i když v malém bytě s maminkou. „Nebyly to ideální podmínky, žili jsme v takzvané vyloučené lokalitě, takže v prostředí, které není zrovna hezké, kde lidé kolem mají spoustu problémů. Ale nevzpomínám na to nijak špatně. Užívala jsem si s kamarády, chodila jsem do práce a také dělala blbiny,“ vzpomíná.
Těmi „blbinami“ myslí pár mladických nerozvážností, které po letech skončily exekucí. „V naší partě si několik lidí vzalo půjčku na mobil. Když jsem viděla, jak snadné to je, udělala jsem to samé. Nepřemýšlela jsem přitom o následcích a o tom, že půjčka pár stovek může při nesplácení skončit velkým dluhem, který mi bude docela dlouho komplikovat život,“ říká Monika.
Sestra ve vězení a děti v dětském domově
V bytě u rodičů byla častým hostem i Moničina sestra a jejích osm dětí. „Sestra není vzor mateřské lásky a péče, takže jsem se o děti často starala, když je k nám přivedla. Mám je všechny ráda a myslím, že to je vzájemné,“ vysvětluje důvody, proč udělala před čtyřmi lety zásadní krok.
Sestra totiž musela nastoupit do vězení a děti do dětského domova. „Byl to hrozný pocit, zvlášť když jsem si představila, jak to budou zvládat dva nejmenší kluci – jednomu bylo jedenáct měsíců a druhému čtyři a půl roku. Ke svým otcům nemohli, jeden byl ve výkonu trestu a druhý je neznámý.“
Aby se o kluky mohla starat, odešla Monika z práce. Zprvu ještě žili s její maminkou a dalšími třemi členy rodiny, ale byt jim byl postupně malý a Monika začala mít pocit, že tam překážejí. Proto se rozhodla najít si podnájem a i s dětmi se odstěhovat. „Bylo to těžké období, protože probíhaly soudy ohledně pěstounské péče, žila jsem jen z dávek, musela jsem navíc splácet exekuce, platit nájem… Občas jsem si říkala, jestli jsem si toho na sebe nevzala moc, ale chtěla jsem to kvůli klukům zvládnout,“ vzpomíná Monika.
Ilustrační fotografie: Podobně, jako to je v případě Moniky a jejích synovců, nahrazují pěstouni rodiče nejen v citové výchově, ale také v praktických situacích.Foto: Guas, Shutterstock.com
Projekt, který pomohl ke zdraví
Tady je namístě představit projekt SZÚ, který nese název Efektivní podpora zdraví osob ohrožených chudobou a sociálním vyloučením. Jeho cílem byla prevence nemocí u lidí se ztíženým přístupem ke zdravotní péči. Podařilo se otevřít 14 regionálních center podpory zdraví a nabídnout služby těm, kdo se báli jít k lékaři, nebyli si jisti, na jakou péči mají nárok, nebo měli třeba jen strach jednat s lékařem, protože nerozuměli tomu, co jim říká.
Mediátoři podpory zdraví doprovázeli klienty na prevenci a vyšetření, radili, co mohou získat ze zdravotního pojištění, a snažili se i o osvětu, co se prevence a zdravotního stylu týče. Tento projekt skončil s koncem loňského roku a letos na něj navázal podobný, tentokrát pod hlavičkou dětského fondu UNICEF, který chce nabídnout pomoc i dětem, na které předchozí necílil.
Jít k lékaři? Není to samozřejmost!
Mezi mediátory patří i Romana Kukanová, původním povoláním zdravotní sestra, a právě ona Monice pomohla. „Už když k nám sestra vodila děti, všimla jsem si, že nejmenší měl často vyrážku. Ona to ale nijak neřešila. Až když jsem se o něj starala já, začala jsem zjišťovat, proč a kdy se mu to objevuje. Když byly děti nemocné, tak mi s radami pomáhala mamka, ale kvůli tomuhle jsem kontaktovala paní Kukanovou, která docházela k sousedům a s lecčíms kolem zdraví jim pomohla, vedla i kurzy zdravé výživy, kterých jsem se zúčastnila,“ vzpomíná Monika.
Mediátorka jí pomohla najít lékaře a podstoupit s chlapcem vyšetření, která vedla k odhalení, že problémy způsobují mléčné výrobky. „Musela jsem začít kupovat potraviny bez laktózy. Paní Kukanová mi poradila i v obchodě s jejich výběrem. Naštěstí se tím zdravotní stav synovce vylepšil,“ konstatuje Monika.
Brigády a šetření, kde se dá
Kvůli nutnosti nakupovat speciální bezlaktózové, a tím pádem dražší potraviny dostal už tak napjatý rodinný rozpočet Moniky a chlapců další ránu: „Snažila jsem se chodit do práce, ale nešlo to. Kluci byli pořád nemocní a na to neměl žádný zaměstnavatel nervy. Proto jsem zůstala doma a našla jsem si alespoň brigády. Po dobu, kdy pracuju, mi kluky hlídá mamka. A pro nás to je hned lepší, když si ještě přivydělávám. Všechno je drahé, hlavně poslední měsíce, to už nekupuji skoro nic jiného, než co je právě v akci. Naučila jsem se vařit na dva až tři dny dopředu, tak nejlépe ušetřím. Musím hodně počítat, protože školka a škola také něco stojí, a chci, aby si ten starší mohl dovolit chodit i na hokej, který ho tak baví.“
Vlastní matka nemá zájem
Samozřejmě jsme se Moniky vyptávali i na to, jaké to je si hledat partnera, když má v péči dvě malé děti. „To víte, že jsem to zkoušela a někoho jsem si našla. Ale netrvalo to dlouho a musím přiznat, že jsme se kvůli klukům rozešli. Ale třeba to jednou vyjde. Zatím jsem ráda, že mám rodinu a známé, kteří mi hodně pomáhají i finančně.“
A jak je na tom Moničina sestra, nechtěla syny zpátky do péče, když před dvěma lety vyšla z vězení po uplynutí poloviny trestu? „Přišla, dokonce tu s námi chvíli i bydlela, ale byla ke klukům jako k cizím. A oni ji jako mámu ani nebrali. Nejevila o ně vůbec žádný mateřský zájem, když byli nemocní, ani se o ně neměla snahu starat. Hlavní pro ni byla zábava a telefon, tak jsem ji poslala pryč. S kluky se nestýká, nezajímá se o ně, nejsme v kontaktu… Jen vím, že se jí narodilo další dítě, holčička.“
Děti jsou pro Moniku na prvním místě
Stranou Moničina zájmu nezůstávají ani ostatní neteře a synovci, kteří jsou v dětském domově. V rámci vycházek navštěvují rodinu a všichni se snaží, aby sourozenci neztratili vazby mezi sebou. A pro nejmenší kluky už je tou pravou mámou Monika – mladší ji tak oslovuje a starší, i když jí říká teto, to tak cítí. A ona svého rozhodnutí nelituje: „Někdy to nebylo lehké, zvlášť když třeba byli oba nemocní a celou noc jsem nespala a bála se o ně. Ale jsem ráda, že je mám, že jsem se rozhodla si je vzít.“
