Kateřina Kašparová: Hvězda z Novy točila pivo u Dyje, vydávala Haf a Mňau a chce hrát poker ve Vegas

„Kateřina Kašparová, televize Nova,“ tak zakončovala svoje reportáže hvězda nejsledovanější televizní stanice. Byla odvážná, nenechala se odbýt politiky a uměla se ptát. Po čtyřech letech byla ale z televize odejita, i o tom bude řeč. Médiím se od té doby věnovala spíše z druhé strany, napsala o nich několik knih, vedla mediální koučink. Nyní se věnuje své velké lásce zvířatům a stala se úspěšnou hráčkou pokeru. Nejen o tom jsem si s Kateřinou Kašparovou povídala.

Byla jste tváří TV Nova v letech 1994-1998, ale jste jí vlastně dodnes, lidé si vás pamatují. Čemu to přisuzujete?

Nova byla fenomén, který se už jen tak nezopakuje. Všichni na to koukali a fandili nám. Pokřikovali na nás na ulici, psali dopisy… Byli jsme výborná sestava – samí zkušení či nadějní novináři, kteří se tam sešli z různých médií. Jako vládní a parlamentní zpravodajka jsem byla skoro denně na obrazovce. Navíc jsem uměla mluvit díky zkušenostem v rádiu, takže mi šéf hodně přiděloval živé vstupy z významných událostí, moderovala jsem volby a podobně. Lidé mi dodnes říkají, že se jim líbilo, jak jsem drzá na politiky. Tak možná i proto si mě tak dobře zapamatovali.

Jaká byla TV Nova v době, kdy jste v ní pracovala, a jak ji vnímáte teď?

Bylo to nové, strašně dynamické v porovnání s několikaminutovými nudnými reportážemi tehdejší ČT. Legrační ovšem je, že když si dnes pustíte ty počáteční Televizní noviny na Nově, tak usnete nudou. Tehdy to ale byla nevídaná show – reportér Petr Husák na závěr reportáže rozmáčkl vajíčko na kolotoči a všichni se mohli zbláznit, co je to za cirkus! Dnes už je to samozřejmě zase o notný kus dál. Velkou novinkou bylo, že jsme se odhlašovali na konci – Kateřina Kašparová, televize Nova. To tady předtím nebylo. I díky tomu si nás lidé snadněji zapamatovali. Dnes je víc televizí, včetně těch internetových, a zástupy tváří…Dnešní Nova je zajetý fungující velkostroj, kde každý přesně ví, co má dělat. My začali na zelené louce, makali jsme tam pomalu dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu a nikomu nepřišlo divné, že slouží třeba pět víkendů za sebou. Tou prací jsme žili. Aspoň tedy já určitě.

Vzpomenete na nejsilnější zážitky, které máte s působením v televizi spojené?

Nezapomenu třeba na rozhovor s Pinochetem, který přijel do Prahy a novinářům se vyhýbal. Já se štábem jela čekat do hotelu a úplnou náhodou jsme na něj natrefili. Odmítl mluvit anglicky a – zjevně v dobrém rozmaru – na mě spustil španělsky, tak jsem mu lámanou italštinou sdělila, že mluvím jen trochu italsky, ale líp anglicky. Asi ho to překvapilo, tak přivolal svou dceru, která stála opodál, a ta nám dělala tlumočnici do angličtiny. Samozřejmě se vyhýbal vážnějším tématům, vedl jen takové ty řečičky, jak je Praha krásná a tak. Ale i tak to stálo za to – byla jsem první, s kým vůbec mluvil na kameru.

Jaká oblast, které jste se v televizi věnovala, vás nejvíc bavila? Co bylo vaší doménou?

Domácí politika. A krom těchto hlavních témat jsem si občas směla natočit mou srdcovku, kterou je a byla pomoc zvířatům v nouzi. Lidé tehdy ani nevěděli, že existují útulky a opuštěná zvířata. A reportáže měly obrovský ohlas. Pokaždé volaly desítky lidí s nabídkami pomoci.

Na koho z doby svého působení v televizi ráda vzpomínáte?

Jednoznačně na Evu Jurinovou. Obrovský profík a současně nesmírně laskavá a klidná žena. Moc mi chybí, že už nemůžeme krafat hodiny po telefonu, rozebírat současná média či řešit psy a kočky. Dělaly jsme spolu i pár mediálních tréninků. Měla jsem Evu moc ráda.

Váš odchod z Novy rozhodně nebyl v dobrém, dokonce jste se i soudila. Co za ním stálo, podle vás?

Jak to vidím s odstupem času a hlavně s vědomím událostí, které se staly pak, mělo to s největší pravděpodobností politické pozadí. Byla jsem vnímána coby klausovec a toho se tehdy snažili zbavit rumlovci. Šéf zpravodajství byl jejich člověk. Teď to shrnuju hodně stručně v kostce, byla tam spousta jiných spletitých záležitostí. Nakonec to pro mne jako obvykle dobře dopadlo: vysoudila jsem zpětně plat za několik let, protože moje výpověď byla prokázána jako nezákonná.

Ve své knize Pravda přichází z Novy se věnujete i veselým historkám z natáčení. Podělíte se s námi o nějaké?

Blbý je, že při vyprávění už ty historky tak vtipné nejsou. Ale zmíním aspoň, jak jsme jeli točit na úřad práce na Praze 4 a všechny tamní pracovnice před námi zděšeně prchly na záchod! Přitom jsme chtěli jen nějakou anketu, nešlo o žádný průšvih. Jedna z nejnezapomenutelnějších příhod se mi ale stala v rádiu, někdy v roce 1992. Měla jsem za úkol natočit pravidelné Hovory s premiérem, tehdy s Václavem Klausem. Měla jsem na to chvilku, točilo se v podstatě v čistém čase, až na nějaké výjimečné přeřeky se v tom zásadně nestříhalo. Vidím tu situaci, jako by se udála včera – vejdu k němu do kanceláře, on stojí čelem k oknu, kouká do zahrady, já vybalím magneťák, mikrofon… a zjistím, že nemám spojovací šňůru! Polilo mě horko a děsila se, až se otočí. Zkroušeně jsem hlesla jen, že se moc omlouvám, ale že nemám šňůru k mikrofonu. A čekala hromy blesky. Klaus jen v klidu opáčil: „A to tady někde na vládě nemáme?“ Řekl, ať si pro ni dojdu, a on pak vynechá oběd, abychom to natočili. Možná to byl ten moment, kdy jsem si ho nejvíc oblíbila.

Kdy jste se vlastně rozhodla, že budete novinářka?

Neměla jsem cíl a už vůbec ne, že budu novinářka. I když pravda je, že jsem nedávno objevila svůj první „časopis“, kdy jsem si někdy v 10 letech psala do sešitu reportáže z psích výstav, lepila tam fotky a podobně. O mé skutečné práci rozhodla velká náhoda: přišla revoluce, já byla tehdy čerstvě po maturitě zaměstnaná v Československém rozhlase na administrativní pozici a šla nabídnout pomoc do vznikající redakce Občanského fóra. Začala jsem jako produkční a asi za půl roku mě šéf přesvědčil, ať zkusím něco natočit.

Rozhlas právě slaví sto let. Co pro vás tohle médium znamená?

Rádio beru jako jeden ze svých domovů, podobně jako Sněmovnu na Malé Straně. Tam jsem sbírala první zkušenosti a zažila unikátní věci, byla jsem u dělení federace, schválení nové ústavy, u toho, když se nový stát budoval; chodila jsem na Hrad, kde prezidentoval Havel, na vládu s premiérem Klausem. S Danielem Takáčem jsem v červnu 1993 moderovala celodenní vysílání k 70. výročí rozhlasu – to nám to tedy už notně uteklo! A ještě jsem pak zažila i dřevní začátky TV Nova. Jsem opravdu šťastná, že jsem u toho všeho byla a mohla to zažít!

V televizi jste se poznala s partnerem, byl to policista a byl tragicky zavražděn. Vaším manželem se poté stal také policista. Mají muži tohoto povolání něco společného, co vás přitahuje, nebo to byla náhoda?

Je to spíš náhoda, já do té doby paradoxně policajty spíš nemusela, věčně jsem se hádala s nějakým dopravákem kvůli špatnému parkování apod. Spíš to vidím na potvrzení známého úsloví „odříkaného chleba největší krajíc“.

S manželem jste se starala nejen o Hospůdku U Splavu v krásné oblasti České Kanady, ale také se podílela na výchově jeho dětí. Vlastní děti jste se ale rozhodla nemít. Proč?

Mě děti nikdy příliš nelákaly, nepřišly mi „roztomilé“. Už jako malá holka, když jsme šly s kamarádkami a potkaly kočárek, tak zatímco se ony vrhly na dítě, já se mazlila s pejskem, co ho doprovázel. Myslím, že bych byla dobrá máma, ale možná až přespříliš pečlivá. Tak nakonec je možná dobře, že jsem do toho nešla. Vyvdané kluky jsem, myslím, pomohla vychovat dobře, dnes jsou z nich dospělí úspěšní lidé s vlastními rodinami.

Točila jste pivo a měla na starosti restauraci, nechyběla vám média?

Myslím, že mi to šlo výborně, chtěla jsem dokonce jet na soutěž výčepních, ale nebyl čas. Hospůdka byla nádherná, útulná, na malebném místě u splavu Dyje, na kraji lesa, skoro na samotě. Od té doby zásadně v Praze nechodím na kafe na zahrádku. Když si zvyknete koukat na splav, zírání do výfuků vás neláká.

Věnujete se také charitě a vaší oblastí jsou psi a kočky.

Pomoc zvířatům v nouzi je moje celoživotní srdcovka. To není práce, to je prostě poslání. Miluju zvířata a nechápu, že jim někdo dokáže ublížit. Tak se snažím aspoň napravit škody po jiných. Osvojila jsem si krásné motto z Talmudu - Kdo zachránil jeden život, zachránil svět. Občas se setkávám s nařčením a otázkou: Proč pomáháš zvířatům, když trpí lidé? Na to mám jedinou odpověď: Komu vadí, že někde trpí lidé, ať jde pomáhat jim. Já si vybrala zvířata a nic na tom měnit nebudu.

Jakým způsobem se nyní v této oblasti realizujete?

Především vedu Kočičí a psí azyl, což je spolek, který provozuje a podporuje útulky po celé ČR. Pořádáme i velké akce na podporu zvířat v nouzi: Kočičí výstavy, Voříškiády a Psí dny. Letos je to například už desátý Rekord Bull Sraz, což je akce, na kterou jsme hodně hrdí. Máme řadu oficiálně zapsaných českých rekordů, například 705 bull psů na jednom místě, rekordy v hromadné poslušnosti, v počtu adoptovaných bull psů a podobně. A co je nejdůležitější, Bull Sraz pomáhá, loni vynesl pro bulíčky v nouzi přes 100 tisíc korun! Letos také pořádáme po 20 letech unikátní soutěž Miss Kočka – což je něco jako Voříškiáda pro kočky.

A kolik vy sama máte zvířat?

Momentálně dva kocoury a dva psy. Všichni jsou adoptovaní. Měla jsem i dva papírové bulteriéry a tak vím, že bulíčka ještě někdy chci, protože jednou bulík, navždy bulík.

A pak najednou střih… a my jsme se mohli dočíst, že Kateřina Kašparová patří k českým hráčkám pokeru. Jak k tomu došlo?

Ta hra mě fascinovala už dlouho. Dokázala jsem na to civět o půlnoci v televizi, ale vůbec nechápala, o co tam jde. Ono také pro laika je to, mírně řečeno, poněkud zvláštní: pár lidí sedí u stolu, zírá na sebe, nebo naopak někam jinam, nic se tam pořádně neděje. Ale když to znáte, tak moc dobře vidíte, jaké drama se v tu chvíli odehrává! A řvete na obrazovku: Sakra dej to… zahoď to…! Podobně jako třeba fandové u fotbalu.

No a když jsem se poznala se svým současným mužem a zjistila, že pracuje v kasinu, hned jsem si to od něj nechala vysvětlit. Jenže koukání už mi pak nestačilo, dovedl mě k online hře a pak i k živým stolům. Jsme spolu už 13 let a hrajeme snad denně.

V čem vás poker baví?

Tahle neskutečně zajímavá hra rozvíjí myšlení, matematické a kombinační schopnosti, učíte se pozorovat lidi a vyhodnocovat jejich mikrochování, neustále být ve střehu. A ten pocit, když vyhrajete turnaj? Tomu se fakt vyrovná máloco!

Máte v této oblasti nějaké sny nebo ambice?

No jasně! Vyhrát dobrý turnaj a pak ještě lepší. A zahrát si WSOP - světové mistrovství ve Vegas.

Liší se hra žen a mužů?

Obecně se tvrdí, že ano, že my ženy hrajeme opatrně, jen ty nejlepší startovní kombinace. Ovšem to se říká třeba i o starších mužích. Jako asi všude, v této hře panují nejrůznější mýty. Pravda ale je, že radši hraju s chlapy, ženské jsou často dost nečitelné. Řekla bych, že my ženy máme lepší intuici, muži zas umí lépe počítat. Ale neplatí to vždy a u každého. Nicméně je legrace, jak velcí šovinisté se mezi pokerovými hráči vyskytují, jak strašně nelibě mnozí nesou, když prohrají se ženou.

Na co se letos chystáte a těšíte?

Zrovna teď chystám velké psí a kočičí akce: II. Psí den Teplice 26. srpna, X. Rekord Bull Sraz 23. září v Praze a Miss Kočku – 20. výročí 12. listopadu v Praze.

Které televizní hvězdy nejdřív uspěly ve sportu?