Kdo nekrade, okrádá rodinu! Majetek socialistických podniků si lidé přivlastňovali – od masa po cihly

Kdo neokrádá stát, okrádá svoji rodinu. Toto heslo je do puntíku splněno ve filmu z roku 1978 Pumpaři od Zlaté podkovy. Film je jakousi sondou do fungování tehdejší socialistické společnosti. Podobných vejlupků a kšeftmenů, které ve snímku ztvárnili Josef Vinklář, Miroslav Moravec a Jiří Krampol, bylo v té době hodně. Ti, co v tom uměli chodit, se špatně rozhodně neměli. Samozřejmě do doby, než dostali přes prsty. Jenže ne všichni přes prsty skutečně dostali.

Podle záznamů dokázali v sedmdesátých letech kriminalisté odhalit zhruba jedno procento takových krádeží. Přitom případů označených jako rozkrádání majetku v té době evidovali kolem 18 tisíc za rok. Z toho je patrné, že mnoho ryb v síti neuvízlo. „Tehdy prostě kradl úplně každý. Mnozí jen v malém, ale každý,“ vybavuje si bývalý autoopravář Radek z Plzně. A zřejmě o tom ví své.

„Na skladech se sice evidovala cena zboží náhradních dílů, ale nikoho nezajímalo, jaké zboží tam vlastně je. Když jsem potřeboval součástky na melouch, vyměnil jsem je se skladnicí za jiné a vše bylo v pohodě,“ popisuje svou tehdejší praxi a dodává, že se šidilo, kde se dalo. Podle něj také bylo celkem běžné, že si automechanici do práce vozili auta, která spravovali soukromě. „Samozřejmě o tom musel vědět vedoucí, kterému jsme vždy něco dali,“ směje se.

Slušné příjmy bokem měli i taxikáři, kteří patřili za minulého režimu k poměrně bohatým občanům. Dělili se na poctivější a elitu. Ti první používali taxametr a občas si nějakou tu korunu navíc vydělali výměnou marek od zákazníků. Elita, na rozdíl od nich, měla obšancované lukrativní hotely. V Praze to byly například hotely Alcron, Jalta, Internacional, v Karlových Varech Thermal či Grand hotel Moskva – dnešní Pupp. A tam se peníze doslova točily. „Za den jsem dokázal vydělat i 1000 Kč, což byl téměř měsíční plat,“ svěřuje se bývalý pražský taxikář Fanda, který se netají tím, že samozřejmě také veksloval.

Také v pohostinství se slušně kradlo. „Běžnou praxí bylo nahrazování kvalitních mas těmi méně kvalitními. Na denním pořádku byly i dohody se závozníky, kteří na faktuře dodali méně masa než ve skutečnosti. No a ušetřené maso se prodalo na černém trhu,“ líčí praktiky Karel z Karlových Varů, který pracoval v pohostinství. A vydělat uměli i sami řezníci, kteří nedostatkové zboží prodávali známým pod pultem za vyšší ceny nebo salámy máčeli přes noc do vody, aby byly těžší.

Mnozí Čechoslováci si brali běžně z práce věci, kterých měli nedostatek. Byly to například různé kancelářské potřeby – propisovačkami počínaje a stohy papírů konče. Svědomí je příliš netížilo, protože mnozí okrádali stát, s jehož politikou úplně nesouhlasili. Pravdou je, že běžní socialističtí zaměstnanci kradli spíše v malém. „Dělala jsem kuchařku ve školní jídelně. Denně jsem domů nesla několik obědů. Doma jsem prakticky nevařila,“ přiznává bývalá kuchařka školní jídelny Božena z Karlových Varů.

Nejeden zedník si za minulého režimu postavil vlastní chatičku. Cihly, beton, ale ani písek si na ni ze svého nekoupil. A dost možná ani techniku, kterou k tomu potřeboval. Časté totiž byly i případy, kdy zaměstnanec bez povolení používal pracovní techniku k vlastnímu prospěchu. A postihy? „Pokud došlo na lámání chleba a situace se musela řešit, většinou se jednalo jen o kádrový přestupek a postih v rámci firmy. Většina podniků totiž raději zametla vše pod koberec, protože se bála případných kontrol,“ uzavírá praxi ve firmách bývalý vedoucí kádrového oddělení Josef z Karlových Varů.

Paneláky v socialistickém Česku. Tzv. králíkárny k nám překvapivě přišly ze Západu