Zuzana Bubílková: Po zklamání s manželem chlapům jako partnerům nevěřím

I když měla čerstvě po operaci chodidel, s rozhovorem bez problémů souhlasila. V podstatě jediné úskalí bylo najít v jejím nabitém programu čas. Nakonec jsme ho našly a ona přišla sice o berlích, ale v dobré náladě, plná elánu a ohnivé energie, která jí je vlastní.

Povídaly jsme si o všem možném. O tom, jak těžké to měla v době totality poté, co její muž emigroval a nechal ji tu těhotnou, o tom, jak se udržuje fit a že do důchodu se rozhodně nechystá. Koneckonců, že ji řeči o věku rozčilují, jsem se přesvědčila na vlastní kůži.

Jste po operaci nohou, tak se nemůžu nezeptat, jak to zvládáte?

Teď se mám lépe než před tou operací. Před ní už jsem skoro nemohla chodit, protože mám vbočené palce a propadla se mi i celá klenba, takže jsem vlastně chodila po kosti. My to máme v rodině geneticky, měla to babička i moje máti, ale ta už moc ven nechodí, tak jí to nevadí. Ale já nohy ještě potřebuju.

Muselo vás to hodně omezovat. Bývala jste vášnivý běžec, ne?

Tak to už jsem samozřejmě vůbec nemohla, ale zase jsem začala chodit do posilovny. A mohla jsem také plavat, ale ony ty nohy vypadaly příšerně, takže lidé dost blbě koukali. Obzvlášť když máte místo ksichtu občanku, jsou ty pohledy hodně nepříjemné. Tak jsem chodila na plovárnu v ponožkách, ale to si o mně nemysleli jen, že jsem nemocná, ale že jsem k tomu také drblá.

Ve svém věku jste pořád v jednom kole. Máte různá vystoupení a k tomu rozjíždíte nový televizní pořad, kam si budete zvát politiky. Kde berete energii?

Co pořád máte všichni s tím věkem? Co to je za výmysly? Já se přece cítím, jak se cítím, a když můžu dělat, tak prostě dělám.

Ale mohla byste cestovat, odpočívat, věnovat se jen sobě a svým koníčkům…

Cestovat? Z důchodu? Já mám 17 tisíc. To můžete jet třeba do horní dolní nebo jít na plovárnu a zpátky. Mně kromě těch nohou, které mám ale zoperované, a věřím, že to bude dobré, nic není. A tyhle řeči o věku mě štvou. To máte v každé diskusi, všude.

Jak je vám přes 40, jste podle různých blbounů, co tam diskutují, stará bába, která by se měla zavřít doma, dělat svému manželovi dobře a vařit mu, a když jí zahne, tak by to samozřejmě měla pochopit, protože ona už je holt stará. Zajímavé je, že takhle se to říká o ženách, ale o mužích ne.

Takhle drsné to přece není…

Ale je. Zrovna dneska jsem si přečetla, že si Simona Krainová otevřela nějaký placený účet, kde si můžete prohlédnout její sexy fotky. A hned ta diskuse. Co si to dovoluje, ve svém věku, navíc za to chce peníze. No promiňte, co je komu do toho! Možná kdyby ti diskutující vypadali jako ona, tak by si takový účet také otevřeli. Jenže to budou spíš lidé, kteří by sami museli platit za to, aby se jim na ten účet šel někdo podívat. Krainová prostě vypadá dobře, je o ni zájem, tak si otevřela účet a nikomu do toho nic není. Já také chodím na akce a vystoupení, protože mě tam chtějí. To jste mě teda rozčílila.

To jsem neměla v úmyslu, tak snad už vás další otázky nenaštvou. Já bych se totiž teď chtěla vrátit hluboko do minulosti, do doby, kdy jste se ještě politické satiře nevěnovala, protože to ani nešlo. Do doby komunismu, přesně do roku 1974, kdy jste pracovala pro tehdy legendární rozhlasový motoristický pořad Pozor, zákruta! Byla jste první ženou v tom pořadu vůbec. Jaké to bylo?

No jaké, jaké. Jasně, že mi tehdy nadávali, psali, co si to jako dovoluju fušovat chlapům do aut. Co jako ženská o autech vůbec můžu vědět. Ale s tím já se setkávám pořád a je jedno, jestli jde o auta nebo politiku. Ve výsledku - čím víc mi nadávají, tím je to lepší. Když vás totiž část lidí nenávidí a část vás má ráda, máte jistotu, že se na vás dívají všichni.

Politikou se pořad nezabýval, ale režim si na vás došlápl i tak. Ne v souvislosti s vaší prací, ale v souvislosti s emigrací vašeho manžela. Jak to bylo?

To bylo blbý. Já věděla, že tu není spokojený, že má nějaké politické problémy a že chce odejít. Ale byla jsem v té době těhotná, čekali jsme druhé dítě. Navíc jsme žili v domě u mých rodičů, ze kterého by je stoprocentně vystěhovali, kdybychom emigrovali. Takže jsem mu řekla, že teď rozhodně nikam nepojedu. Odjel služebně do Jugoslávie a já fakt věřila, že se vrátí. Vždyť říkám, čekala jsem naše druhé dítě, ale on se nevrátil (kvůli stresu a následným výslechům Zuzana Bubílková dítě potratila, pozn. red.).

To bylo asi zlé…

Začalo peklo. Okamžitě si mě zavolali na StB a nejdřív chtěli, ať ho přiměju se vrátit, že ho neodsoudí a nic se mu nestane. To jsem odmítla s tím, že netuším, kde je. V tu chvíli mě vyhodili z rádia, respektive mě donutili, abych sama odešla. Manžela odsoudili v jeho nepřítomnosti a zabavili veškerý majetek, který jsme nabyli po svatbě. Vzali všechno, na co nebyl papír, že se to koupilo před svatbou, s tím, že jestli to chci zpátky, musím si to od státu odkoupit. Tak jsem si od státu odkupovala svůj vlastní majetek. Třeba i pračku, kterou jsme dostali od mojí matky jako svatební dar. Moje máma zuří dodneška, když si na to vzpomene.

Co jste pak dělala?

Šla jsem na volnou nohu. To bylo u některých uměleckých nebo kreativních profesí možné i za minulého režimu a novináři mohli. Jsem za to ráda, protože mě najednou nikdo do ničeho nehnal, netlačil. Naučila jsem se živit se sama, být si vlastní manažerkou, šéfkou, prostě koučovat sama sebe.

A šlo se takhle uživit?

Já paradoxně vydělávala víc peněz, než když jsem byla zaměstnaná. Nikde mě sice nesměli zaměstnat, ale mohli mi dávat práci a tu mi také dávali. A třeba Velikonoce, Vánoce, období dovolených, to pro mě byly finanční hody. To o mě byla rvačka, protože ze stálých zaměstnanců skoro nikdo nepracoval. A po revoluci, když se vše uvolnilo, jsem měla obrovský náskok, protože už jsem uměla pracovat sama na sebe.

Po revoluci jste s Miloslavem Šimkem vytvořili legendární duo a vlastně se s vámi zrodila politická satira v Česku. Vznikla i vaše přezdívka Bubu. Já vím, že jste si ji nechala i po smrti pana Šimka, ale přesto mi moc lichotivě nezní. Nikdy vám nevadila?

Proč? Nic na tom není. Vzniklo to úplnou náhodou, byl to nějaký kreslený vtip, kde maminka vyhrožovala zlobivému chlapečkovi: „Že na tebe pošlu bu… bu… Bubílkovou.“ Šimek se tomu hrozně smál a hned tu přezdívku použil a už mi to zůstalo. To byla fakt doba, kdy na mě lidé na ulici volali: „Dobrý den, Bubu.“ Podle mě ani nevěděli, jak se doopravdy jmenuju. Ale také si mě pletli s Bobošíkovou, které se říkalo Bobo, a to bylo blbý.

Jak jste říkala, Bubu vám prostě zůstala, koneckonců měla jste třeba i program, co se jmenoval Bubu hledá chlapa, v němž jste hledala parťáka na politickou satiru.

To bylo strašné, protože většina lidí si samozřejmě myslela, že hledám chlapa, ne kolegu.

Takže vám chodily nabídky na vztah?

A jaké! To bylo samé „nejsem sice už nejmladší, ale určitě bych vám vyhovoval a dokázal bych vás uspokojit“. Mně se všichni tehdy děsně smáli. Ale já věděla, že to takhle dopadne.

Přítele jste si, počítám, nenašla, ale co toho parťáka na satiru?

S tím to také nedopadlo. To, co tam chodilo, bylo strašné. Buď si mysleli, že čím sprostší vtip řeknou, tím lépe, nebo že já všechno vymyslím a oni to jen odříkají zpaměti. Ale v satiře to takhle nejde, tam to těm dvěma musí ladit, musí se doplňovat, být pohotoví, oba musí umět vymyslet vtip, glosu, komentář.

Ale stejně, když už je řeč o mužích. Za dobu vaší kariéry se samozřejmě spekulovalo o všem možném, že tvoříte pár s panem Šimkem, pak s panem Krampolem, ale vy jste celou tu dobu single. Je to tak?

Bulvár má pořád potřebu někoho s někým párovat, ono to prodává a já to chápu. Mám spoustu kamarádů, ale od té doby, co jsem si prožila to velké zklamání s manželem, chlapům jako partnerům nevěřím. Věřím jim jako kamarádům, ale ne jako partnerům.

Takže být single vám vyhovuje?

Jak říkám, mít kamarády je fajn. Teď jsem si to zase ověřila, když jsem byla po operaci. Jeden mi pomohl s nákupy, druhý mě odvezl do nemocnice. Ani ti moji kamarádi už nejsou nejmladší, i oni občas zabrousí do nemocnice, tak já pak zase na oplátku vypomůžu jim. Ale chlapa do bytu? To ne! Mám spoustu zálib a aktivit. Vůbec si nedovedu představit, že třeba přijdu večer domů z představení a tam se mě chlap zeptá, co bude k večeři.

Ale co kdybyste přišla domů z vystoupení a byl tam chlap, co vám připravil večeři?

Nenapadlo mě, že by se to vůbec mohlo stát! Ale stejně bych na něj neměla čas. Mám toho fakt hodně a to by málokterý muž vydržel. Myslím, že partnerství je pro lidi, kteří v tom vztahu hledají zábavu a společnost, ale to já nepotřebuju. A víte co, já fakt chlapům jako partnerům nevěřím, bojím se zklamání, tak proč bych si měla ve svém věku komplikovat život.

Říkáte „ve svém věku“, ale vy jste sama dlouhé roky.

To jsem zase byla na kariérním vrcholu a vztah by mě zdržoval. Prostě mi to takhle vyhovuje, jsem ráda sama.

Vrátím se teď zase k vaší práci, k politické satiře, které se věnujete desítky let. Nedochází vám inspirace?

Vůbec, s naší politickou scénou to jde v podstatě samo. Po satirické stránce jsem za ni neuvěřitelně šťastná. Po jiných stránkách je to teda blbý, ale čím blbější to je, tím lépe pro satirika.

Počítám, že za svoji kariéru jste musela naštvat hodně politiků. Koho nejvíc?

Jéje, těch bylo. Třeba Kalousek mě nemusí, to byly i doby, kdy volal do televize a ptal se, proč mě vůbec zaměstnávají. A starý Dienstbier mě nesnášel.

Proč? Co jste mu provedla?

V době, kdy kandidoval do Senátu, jsme vysílali pořad, kde jsem o každém z těch kandidátů něco řekla. A u Dienstbiera jsem jenom přečetla seznam všech stran, v nichž byl členem. A že jich bylo. On se pak do Senátu nedostal a obvinil mě, že za to můžu já. A samozřejmě Klaus, ten se také hodně rozčiloval. Ale byl úžasný, jak vždycky vrtěl hlavou a ještě jste nedořekla otázku a už tu bylo to jeho „nenene“. Ale víte co, politici nás nesnáší, ale jak je před volbami, tak volají, že by rádi přišli, snad i kdyby měli v té televizi krouhat zelí.

A je některý z politiků v podstatě „nenaštvatelný“? Někdo, kdo je opravdu flegmatik?

Okamura, ten je splachovací. Do něho šijete a šijete a on odchází úplně v pohodě. Ale podle mě je to taková jeho představa, že on je ten hrdina, na kterého všichni útočí, ubližují mu, ale on to vytrpí. Vlastně to vychází z teorie propagandy. Když do někoho šijete až moc, tak ho po čase společnost nebude nenávidět, ale spíš litovat. A tohle Okamura podle mě pochopil.

A kdo je váš oblíbený politik. Tedy ne ve smyslu, že mu politicky fandíte, ale na koho se satira dělá dobře. Kdo je pro vás taková, řekněme, snadná práce?

Tak určitě Zeman, ten za mě v podstatě odvedl spoustu práce sám. To samé Babiš. Paní Schillerová s pávem, to bylo také hodně dobré. Skvělý je i výrok ministra Blažka o tom, jak se ke stolu, kde náhodou seděl pan Nejedlý, šel jen schovat před bouřkou. A samozřejmě pan Rakušan a jeho nedávný výrok o tom, že u nás nestoupla kriminalita kvůli přistěhovalcům, protože každý národ má přece stejné množství hovad. Akorát mi není jasné, proč si tedy k těm našim hovadům, kterých máme dost, přivážíme ještě další. A samozřejmě ministr zdravotnictví Válek, tam když slyším některé jeho výroky, začínám fandit umělé inteligenci. Ale ono je to poslední dobou pro satiru u nás fakt dobré, ať se kouknete, kam chcete, všude se urodilo.

Mám tu poslední otázku, v níž bych ráda využila vašich zkušeností s politikou. Máte nějakou vizi toho, jestli to bude pořád taková legrace, nebo se konečně dočkáme doby, kdy vy sice budete asi bez práce, ale my budeme mít politiky, ze kterých není jednoduché si utahovat?

Já si nedávno uvědomila, že tady vlastně nikdy ekonomická prosperita nebyla. Že i když se říkalo, že je, tak stejně pořád na nic nebyly peníze. Pořád se muselo šetřit, platy byly nízké. A že vlastně pořád šetříte, žijete v nejistotě a mě vlastně tahle nejistota ničí. Já si z toho třeba dělám legraci, ale nadšená rozhodně nejsem. Nejsem nadšená z toho, že co politik, to satira. Ale těžko říct, jestli se to někdy změní, spíš si myslím, že se o práci bát nemusím.

Teď úplně z jiného ranku. Jsme ženský magazín, tak se samozřejmě musím zeptat, jak se udržujete fit a v kondici?

Hlavně tím, že si leta letoucí držím stejnou váhu.

Takže dodržujete přísnou životosprávu, hlídáte si jídelníček a podobně?

Nepiju alkohol, sladké vůbec nejím, protože mi nechutná. A že bych si dala klobásku nebo něco takového, to jen výjimečně. Jsem hlavně na salátech. A pravidelně cvičím. Běhávala jsem, to už nemůžu, tak plavu a chodím do posilovny. A hodně dbám o zuby, to jsem trochu magor. Já si už odmalička čistím zuby vlastně pokaždé, když jdu kolem umyvadla. Jsem asi jediná na světě, koho zubař prosí, aby si zuby tolik nečistil. A spotřebu zubních past mám asi největší ve střední Evropě.

Takhle disciplinovaná jste byla vždycky, nebo to přišlo později? Napadá mě třeba, jestli vás v tomto směru nezměnila rakovina, kterou jste před lety překonala?

To ne, vždycky jsem se snažila žít a jíst zdravě. A k tomu pravidelnému a každodennímu mě přivedl Šimek. On byl blázen do sportu. Dokonce mi koupil psa, vlčáka, tak jsme denně chodili ven. A už mi to zůstalo.

Zuzana Bubílková glosuje politickou scénu, ale mistrem vtípků je i herec Pavel Nový, který oslaví 75: Býval jsem pěknej lotr, a dokonce i vekslák, ale už je to promlčený