Zlata Adamovská: Létám si na obláčku, jsem na rukou nošená a poprvé se cítím jako žena květina

9. března oslaví 65. narozeniny, nijak extra ale tohle jubileum neprožívá. Když jsem jí v souvislosti s půlkulatinami volala a žádala o rozhovor, smála se, že prý není co slavit. Ale na setkání kývla.

Sešly jsme se v útulné kavárně v pražských Dejvicích, kde už několik desítek let žije. Kde vychovala své dvě dnes už dospělé děti, kde si prožila velké milostné trápení, když v roce 2010 na jejího tehdejšího manžela Radka Johna praskla nevěra a sedmileté nemanželské dítě, a kde dnes šťastně žije po boku svého současného manžela, herce Petra Štěpánka.

Hodně jsme si povídaly o práci, ale i o tom, jak nesmírně spokojená teď Zlata Adamovská je, čím ji manžel ani po deseti letech od svatby nepřestává překvapovat a jaký je její návod na životní štěstí a spokojenost.

Když jsem zmínila vaše 65. narozeniny, řekla jste, že není co slavit. Ale mně přijde, že zrovna teď si život i přibývající roky užíváte.

Musím zaklepat, zatím mě netrápí žádné zásadní nemoci, takže určitě. Myslela jsem to tak, že narozeniny nejsou něčím, co si člověk zasloužil. Je to něco, co mu bylo dáno, co mu přinesl život. Možná budu spíš slavit, že jsem se tohohle půlkulatého jubilea dožila.

Na kontě máte hodně rolí, filmových, televizních i divadelních, ale stejně. Když se řekne Zlata Adamovská, všichni vidí nejspíš pediatričku Bělu ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Hrajete ji od roku 2006. Není to už na otevření si vlastní pediatrické praxe?

Na to bych si ani ve snu netroufla. Zvlášť pediatr má strašně zodpovědné povolání. Já pro své děti měla naprosto úžasnou paní doktorku Muckovou a ta dokázala včas odhalit diagnózy, které by v budoucnosti mohly nadělat velké problémy. Dceři třeba zjistila skoliózu, takže jen díky tomu se jí nezbortila páteř, když pak během jednoho roku vyrostla o deset centimetrů. Byla pečlivá, ochotná a laskavá, ona je vlastně můj předobraz doktorky Běly. Leccos mi samozřejmě předepisuje scénář, ale laskavost a vlídnost paní doktorky Muckové vůči dětem používám k tomu, abych vyvážila jinak ráznou povahu mé seriálové Běly.

Podobně dlouhý čas hraje v Ordinaci v růžové zahradě i vás muž Petr Štěpánek. Takže spolu sdílíte soukromý, ale i pracovní život. Není to někdy na škodu?

Máme výhodu, že se nám spolu dobře hraje, uznáváme stejný styl herectví, slyšíme na sebe. Takže se na společné hraní vlastně těšíme.

Ale pak si zas těžko můžete večer povyprávět, kdo co prožil a podobně…

My spolu i rádi mlčíme, to je také moc pěkné. Jedeme třeba na chalupu a tam si spolu mlčíme. Každý si zaleze ke své knížce nebo práci a pak jdeme spolu do lesa na procházku. A pozor, my spolu hrajeme i v divadle, nejen v Ordinaci! Ve Studiu Dva máme tři společná představení.

Tím spíš by vám měla hrozit ponorka, ne?

Věřte, že to je naopak výhoda. Představte si, že bychom každý hráli v jiném divadle, v jiných hrách. Jeden večer by hrál někde Petr, jinde jindy zase já, vlastně bychom se střídali a vůbec nebyli spolu. Takhle nám to opravdu vyhovuje. A kdyby ne, troufám si říct, že už máme oba tolik odvahy a zkušeností, abychom to nepodstupovali.

Máte nespočet aktivit, projektů, na nichž se podílíte. Jak všechno stíháte?

Nemyslete si, že jenom pracuji, já už řadu nabídek i odmítám. V létě jsem zrušila jednu pohádku, teď účast v seriálu, už vím, že práce není všechno. Obětovala jsem jí hodně času, ale tehdy mě naplňovala tak moc, že jsem se snažila všech příležitostí využít co nejvíc. Ne že bych toužila po kariéře, ale moc mě všechno bavilo, nabídek bylo pořád dost a dost a já prostě neuměla odmítnout. Teď už to umím. Vím, že lidská energie je vyčerpatelná záležitost, a když je vám 65, moc dobře to pociťujete. Ve čtyřiceti jsem nad tím vůbec takhle nepřemýšlela, všechno šlo snáz, žádná únava se mě netýkala. Ale dnes? Kolikrát se ráno páčím z postele, nechce se mi. I proto si dny organizuji tak, abych je neměla přeplněné, takže logicky musím některé nabídky odmítat.

A není vám to pak líto?

To víte, že ano. A jak! Ale nedá se nic dělat, je to pud sebezáchovy. Navíc jsem velmi zodpovědná, takže bych nerada pro jednu práci zanedbávala ty další.

Věnujete se i dabingu, vaším hlasem k divákům promlouvá třeba Meryl Streep. Jaké je dabovat takovou hvězdu?

Hlavně je úsměvné, že mě to potkalo úplně náhodou. Bylo to před třiceti lety, když začínala televize Nova. Málokdo si asi vzpomene, že tehdy si Vladimír Železný vybral pro první vysílací den film Sophiina volba právě s Meryl Streep v hlavní roli. A potřebovali ho rychle nadabovat. Zavolali mi, jestli náhodou nemám čas, a já ho zrovna měla. Když pak začaly chodit další a další filmy s ní, už mi pro dabování zůstala.

A jaké tedy je ji dabovat?

Těžké, hodně těžké. I když bych ji za těch třicet let měla mít takzvaně nakoukanou, stejně mě vždycky překvapí. Za prvé proměnlivostí svých rolí a za druhé tím, jak zvláštní má způsob verbálního vyjadřování. Všechny její repliky jsou proložené různými nádechy, povzdechy, pomlasknutím a všechno je nevypočitatelné a hlavně nepředvídatelné. Vy prostě nevíte, kdy to zrovna přijde. Takže je potřeba hodně vytříbený pozorovací talent, ale když se to povede, když tuhle slavnou a skvělou herečku vlastně naučím mluvit česky, je to moc hezký pocit, který mě baví nejvíc.

Máte dvě děti, dnes už dospělé s vlastními životy. Jaké to bylo, když byly malé? Jak jste spolu s prací zvládala péči o ně? Předpokládám, že váš tehdejší muž a jejich otec Radek John také neměl zaměstnání, které by se kamarádilo s pravidelnou pracovní dobou.

Nebylo to snadné a musím říct, že spoustu svých kolegyň obdivuji, jak to zvládají a také že to nevzdaly a mají děti. Protože moje generace, nebo i ta ještě přede mnou, byla v tomhle ohledu jiná. Spousta hereček se rozhodla nemít děti, protože by si zničily kariéru. A to nebyly zdaleka v takovém fofru, v jakém jsou dnešní herečky. Ale dnes je zase snazší si sehnat a zaplatit chůvu, což za minulého režimu, když jsem měla malou dceru, možné nebylo. Samozřejmě jsem využívala příbuzné, hodně pomáhali moji rodiče i jedna teta, no a Radek míval většinou večery volné, takže když jsem hrála v divadle, on hlídal. Ale jednu věc mě tohle všechno naučilo – jsem neskutečně zdatná produkční, umím věci zorganizovat, ve vteřině přeorganizovat, umím improvizovat, protože s dětmi se plány pořád mění. Přesto mám pocit, že jsem děti trochu o svůj čas s nimi ošidila. A vlastně i sebe. Třeba jsem s nimi nemohla být o jarních prázdninách, často ani o víkendech nebo vánočních svátcích, protože jsem byla v angažmá a divadla v tu dobu volno nemají. Ale zas jsem měla volno v létě, tak jsme si to vynahradili o velkých prázdninách.

Už jsme zmínily vašeho předešlého manžela, otce vašich dětí Radka Johna. A já samozřejmě nemůžu vynechat váš rozchod poté, co na něj v roce 2010 po 26 letech manželství praskla nevěra a sedmiletá nemanželská dcera. Tohle asi nechce prožít žádná žena…

Opravdu ne, to bych nepřála ani nepříteli.

Mě spíš fascinuje, jak úžasně jste se s tím poprala, nerezignovala a nakonec znovu našla životní štěstí a lásku. Máte odhodlanost a schopnost věci nevzdávat v povaze?

Jsem nezdolný optimista, a když jsem zhroucená, tedy na své životní sinusoidě zrovna dole, říkám si: Aha, to znamená, že začas budu nahoře, protože horší už to přece být nemůže. A tehdy jsem si také říkala, že si ani nemůžu dovolit být zhroucená, moje děti mě potřebují fungující, ne zničenou, k čemu jim budu, když se budu potácet a utápět ve vlastních emocích? Takže v noci se hezky vybrečet do polštáře, ale ráno zas nastoupit. Tehdy mě zachránilo i to, že jsem měla zrovna opravdu hodně práce a nebyl čas se hroutit. Je to ale hodně dávno a já jsem vlastně už úplně jinde.

Vypadá to, že teď si všechno předešlé trápení a těžké chvíle vynahrazujete. Dalo by se říct, že teď prožíváte nejhezčí období svého života?

Takhle bych to asi neřekla, už jen proto, že přece nevím, co mě čeká, třeba přijde ještě krásnější období. Ale jsem teď velmi spokojená a šťastná. Mám muže, v němž mám oporu, vlastně si létám na obláčku, jsem na rukou nošená a zažívám pocit, že jsem žena květina, kterou někdo zalévá, opečovává a hýčká. Chlapa, co by tohle dělal, jsem do té doby nepotkala.

Myslíte, že je to třeba i tím, že jste oba – vy i Petr Štěpánek – do vztahu vstupovali už v poměrně zralém věku, takže jste oba, řekněme, vztahově moudřejší?

Samozřejmě, životní zkušenost tam je, to by člověk musel být úplný dub, aby si něco neodnesl do dalších let. My jednoduše víme, co si ve vztahu nechceme pokazit. A tak, i když jsme měli svatbu před deseti lety, se vzájemně pořád hýčkáme. Třeba pokaždé, když někam odcházím, Petr, ať dělá, co dělá, se zvedne, jde mi pomoct do kabátu, zamává mi a zavře za mnou dveře. Komu se tohle stane pokaždé, ale opravdu pokaždé, když někam odchází? Po deseti letech od svatby?

Mluvila jste o tom, že už umíte práci omezit a věnovat se i odpočinku. S manželem rádi cestujete, nedávno třeba do Chile. Ale jak relaxujete, když zrovna necestujete?

Na chalupě, kam jezdíme s Petrem neuvěřitelně rádi, protože tam máme opravdu soukromí. Ráno můžu v noční košili vyjít na zápraží a jenom se kochat, poslouchat zpěv ptáků nebo večer odpočívat u krbu. Je to paradox. Já chalupu nikdy nechtěla a nikdy neměla. To až díky Petrovi jsem zjistila, jak úžasná je to věc. Ano, dnes můžete jet kamkoli, všude najdete hezký hotýlek, ale to soukromí… Možnost být v noční košili na zápraží v hotelu nemáte. Nebo třeba ano, ale já bych to určitě neudělala, zas tak slavná být nemusím!

Celým naším rozhovorem se prolíná vaše nesmírná životní spokojenost a štěstí. V čem spočívá? Co byste poradila ženám, aby byly podobně spokojené jako vy?

Je potřeba se mít pořád na co těšit. Vytvářet si drobná přání, program, na nějž se budete společně těšit. Nečekat, že vám radost, zážitky a štěstí bude někdo přinášet, ale být aktivní. Mohli bychom jít na večeři, blíží se prodloužený víkend, tak pojeďme na chalupu, a tady máme víc volna, pojďme popřemýšlet o delší dovolené. Dopřávejte si drobné radosti, cokoli, co vám je příjemné a dělá vám to radost. Za prvé tím nabouráte stereotyp, za druhé se zbavujete stresu. A když vám je smutno, jste utahaní, otrávení, jděte se ven projít. Třeba i když je venku ošklivo a prší. Vezměte si holínky, deštník a jděte. Protože pak se vrátíte domů a řeknete si: Jé, tady je tak hezky, teplo, sucho. Ale i cestování je způsob, jak si uvědomit, v jak báječné, bezpečné a pohodové zemi žijeme. Já bych asi všechny ty remcaly, co si někde u šestého piva stěžují, jak to tady za nic nestojí, poslala třeba do Indie. Klidně jen na víkend, ale s obnosem peněz, s nímž tam musí vyžít místní. To by se pak s láskou vraceli do země, kde se jim žádné velké hrůzy nedějí, a dali by si s chutí další pivo.

Zklamání zažila i královna politické satiry. Zuzana Bubílková: Po zklamání s manželem chlapům jako partnerům nevěřím