Ženy si musí pomáhat. Rozhovor se zakladatelkami Inspirativního Networkingu o ženské síle i úspěchu

Když jsem šla na schůzku s nimi, byla jsem trochu nervózní. Jak mluvit se ženami, které jsou pracovně neuvěřitelně úspěšné, pohybují se ve světě vysokého managementu a jejich kariéry jsou tak obdivuhodné? Koneckonců Terezie Sverdlinová je už skoro 26 let hlavou Nadace Terezy Maxové dětem a Veronika Tamchynová šéfuje PR a komunikaci luxusního hotelu, kde se rády ubytovávají zahraniční hvězdy - Four Seasons Hotel Prague.

Jakmile jsme si ale podaly ruce, bylo po nervozitě. Obě jsou totiž úžasně milé, zábavné, vtipné, čiší z nich pozitivní energie a hlavně jsou úplně „obyčejné“ se starostmi a trápeními, jež mají všechny ženy bez ohledu na to, čím se živí. Jak se kloubí práce s rodinou, co pokládají za svůj největší úspěch a neúspěch: o tom a mnohém dalším jsem si s nimi ve velmi příjemné atmosféře povídala.

Konference Inspirativní Networking se letos konala 16. června už popáté. Řekněte mi o ní něco. Pro koho je a co se tam dozví?

Veronika: Je určená ženám ze středního a vyššího managementu nebo podnikatelkám, tedy ženám, které už za sebou mají určitou praxi a kariéru. Když jsme přemýšlely, jak a pro koho to dělat, zjistily jsme, že akcí pro ženy, co se vracejí z mateřské, ženy mladšího věku a podobně, je hodně. Ale i starší ženy, které už nějaké zkušenosti mají, potřebují platformu, kde se budou potkávat a inspirovat. Ta konference vlastně trošku odráží nás dvě – naši energii i naše zkušenosti - protože ji děláme tak, aby byl její obsah přínosný i pro nás.

Terezie: Je pravda, že už jsem ve věku, kdy se ohlížím zpět a s vděčností vzpomínám na své začátky. A kdykoli jsem se v životě nějak ohlížela, tápala, něco řešila a potřebovala poradit, tak mi nejvíc pomohly jiné ženy. Inspirovaly mě, poradily, na koho se obrátit, seznámily s dalšími dobrými dušemi, zkrátka posunuly. To byla i má primární motivace, něco z toho vrátit zpět formou Inspirativního Networkingu. Snažíme, aby naše konference přesně tohle nabídla. Aby to bylo bezpečné prostředí, kde ženy mohou sdílet své zkušenosti, vzájemně si radit, získávat zajímavé kontakty, dozvědět se nové věci a podobně.

Mám za to, že jsou určitá témata, která se v ryze ženském kolektivu řeší lépe a efektivněji, protože je muži řeší jinak nebo vůbec. Třeba tématem jedné naší konference bylo najít odpověď na otázku „zůstat, nebo jít“, což je zrovna věc, kterou ženy řeší jinak než muži.

Proč myslíte? Muži jistě také řeší, zda dát v práci výpověď, nebo v ní zůstat…

Terezie: Myslím si, že muži mívají v těchto věcech většinou mnohem jasněji, vědí, co chtějí, a jdou si za tím. Žena potřebuje zohlednit i další faktory, podívat se na situaci z různých úhlů a pohledů, protože v životě zastává více rolí. Řeší, zda jim to stojí za to, zda budou všechno stíhat, mají prostě mnohem víc kritérií. Ptají se samy sebe: Budu pořád dobrá máma, když se nechám povýšit, když vezmu zajímavější, ale také časově náročnější práci? Jak dlouho si můžu dovolit být na mateřské a jak to zamíchá mojí kariérou a podobně.

Veronika: Navíc ženy o sobě mnohem víc pochybují, přemýšlí, zda to pracovně zvládnou a nezklamou. A právě na našich konferencích je skvělé, že i ty, které jsou ve vysokých funkcích, tedy velmi úspěšné, se nebojí přiznat, že o sobě v minulosti také pochybovaly. Tohle mají muži jinak, ti si mnohem víc věří, nemají takový problém si říct o povýšení či zvýšení platu.

Jste vlastně kolegyně, spolupracujete na organizaci konference, ale jste také kamarádky, je to tak?

Veronika: Já bych řekla, že my dvě jsme hlavně kamarádky. Kamarádky, které se po čase rozhodly spolu pracovat na projektu.

Terezie: My k sobě prostě patříme…

Veronika: Přesně tak. Rozumíme si, podporujeme se, jak po pracovní stránce, tak i v soukromých věcech, kdykoli máme trable v práci nebo doma, víme, že to spolu můžeme probrat. Je pro nás hodně důležité, co si ta druhá myslí.

Obě máte práci, která je časově i energeticky jistě velmi náročná. A k tomu jste si ještě přibraly tuhle konferenci. Tak mě napadá, jak to všechno stíháte?

Terezie: Když něčemu hluboce věřím, tak tomu dám vše, co mám, a prostě táhnu.Ten čas si prostě udělám. Ano, teď mám období, kdy je to perné, ale jsou také víkendy a večery. Jednoduše věřím, že kde je vůle, tam je cesta.

Veronika: My jsme si role v rámci organizace konference tak dobře rozdělily, že fungujeme jak dobře namazaný stroj. Ale je fakt, že ji opravdu děláme po večerech a víkendech.

Každý rok se snažíte mít na konferenci nějaké silné téma. Napadá mě, že ženy hodně řeší, jak skloubit kariéru s rodinou, péčí o děti a podobně. Vy máte, Veroniko, dvě děti, takže s tím máte zkušenosti. Jak se vám to daří?

Veronika: Myslím, že velmi důležité je nemyslet si, že jste super žena, která zvládne úplně všechno. Není možné dávat 150 procent práci a pak 150 procent dětem a rodině. A pak je potřeba mít kolem sebe lidi, kteří vás podpoří a pomáhají vám. Já mám manžela, který sice také hodně pracuje, ale jsou období, kdy je s dětmi hlavně on, a pak zase období, kdy je to hlavně na mně. Střídáme se podle toho, kdo má zrovna víc práce. A pak je potřeba si nevyčítat, že teď jste v práci a ne s dětmi, protože podle mě je důležitější kvalita času, který spolu trávíte, než jeho kvantita. A je dobré umět si říct o pomoc, což je někdy pro nás ženy těžké. Prošla jsem si tím v období covidu, kdy byly děti doma, do toho jsem musela hodně pracovat já i manžel, hotel se neustále otevíral a zavíral. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem si uvědomila, že už to takhle dál dělat nemůžu, byla jsem na pokraji vyhoření. Požádala jsem o pomoc rodiče a s odstupem času si říkala, proč jsem to proboha neudělala dřív.

Letošním tématem konference byla pozornost. Jedna přednáška se týkala toho, čemu věnovat pozornost na vlně úspěchu a čemu na vlně neúspěchu. Na co se zaměřujete vy, když se vám něco povede?

Terezie: Snažím se vychutnat si to, ale zároveň neusnout na vavřínech. Pochválím nejen sebe, ale všechny, kdo se na úspěchu podíleli, ale zároveň pořád přemýšlím, co dál, kam to příště posunout. A také se po větším projektu snažím si trochu odpočinout.

Veronika: Mám to podobně, a navíc je to pro mě pak vždycky doba, kdy se snažím dohánět věci, které jsem třeba kvůli nějakému projektu zanedbala doma. Takže plánuju čas s rodinou, užívám si chvíle s nimi. A v rámci práce analyzuju, co se povedlo, proč se to povedlo, co bychom z toho mohli využít do budoucna a podobně.

A co byl váš největší životní úspěch?

Terezie: Je to spousta drobných věcí, na které jsem pyšná v nadaci, kde pomáháme dětem z dětských domovů. Když třeba sedíte na promoci vysokoškoláka, kterého několik let podporujete, a teď vidíte, jak si jde pro magisterský titul, je to super. I když si v tu chvíli přeju, aby to hlavně viděli jeho rodiče, aby na něj byli pyšní, aby měl možnost tu radost sdílet s někým blízkým a ne jen s tetou z dětského domova. A za svůj velký osobní úspěch pokládám, že mám širokou rodinu a kolem sebe partu skvělých kamarádů, s nimiž mohu sdílet cokoli, ať už se mi daří, nebo nedaří.

Veronika: Pro mě je největší úspěch, že se mnou moje dcery i v období puberty chtějí trávit čas. Takže jsem asi v rámci výchovy udělala něco dobře a jsem šťastná, že je mám. Nedávno jsme také s manželem oslavili 20 let manželství, takže to je určitě další velká věc, na kterou jsem pyšná. Prostě přátelé a rodina. Za dobu mé kariéry v práci je řada projektů, které byly úspěšné, ale za největší kariérní úspěch považuji hlavně to, že mám práci, do které se stále těším.

A co když přijde vlna neúspěchu? Čemu věnujete pozornost?

Terezie: Nejdřív musím překonat fázi šoku, protože jsem zvyklá spíš na to, že se daří a věci fungují. A také dělám, aspoň si to myslím, naprosté maximum pro to, aby fungovaly. Takže když se pak něco nepovede, trochu mě to, přiznám se, vykolejí. Pak analyzuju možná východiska, možnosti, které mám, a hledám cestu co nejmenších ztrát. Soustředím pozornost na to, jak z toho rychle ven. Je to jako v tom přísloví, že když procházíte peklem, tak se hlavně nesmíte zastavit. Musíte jít pořád dál a věřit, že tam někde na konci tunelu je světlo - a že to snad není vlak.

Veronika: Mám to trošku jinak, já se naopak zastavit potřebuju. Potřebuju se zklidnit, nadechnout, vydechnout a pak teprve hledám východiska.

A kdy konkrétně se vám nevedlo nebo jste prožívaly těžké období?

Terezie: Zhruba před třemi lety, kdy mi umíral tatínek, to bylo hodně zlé. Musela jsem dost změnit, jak funguju. Pro mě byla priorita s ním trávit co nejvíc času, takže jsem rok a půl každý víkend jezdila na Moravu, abych s ním mohla být. Samozřejmě jsem věděla, že přijde chvíle, kdy bude konec, ale stejně jsem na to nebyla úplně připravená. A když to přišlo, bylo to nesmírně těžké. Navíc jsem v té době byla čerstvě rozvedená, trápila se tím, že tu svoji úzkou rodinu nemám, prostě to bylo období, kdy mi nebylo dobře. Může to znít jako klišé, ale zase to člověka v mnoha ohledech zocelí a posílí. Mám pocit, jako bych tehdy konečně dospěla, i když je to absurdní, bylo mi přes 40.

Veronika: Věřím, že jakýkoliv neúspěch v práci je malicherný v porovnání s tím, o čem mluví Terka. Člověk si musí umět srovnat priority v různém období svého života. Já jsem se například rozhodla opustit nadprůměrně placenou práci, abych mohla být s mladší dcerou doma poté, co na ni zaútočil pes a poranil ji v obličeji. Pokud bych to tenkrát neudělala, tak bych o tom dnes určitě mluvila jako o největším neúspěchu.

Terezie: Ono jde také o to, jakou optikou se na to díváte. Před pár lety jsem byla v práci ve fázi, kdy se mi něco, co jsem považovala za velmi důležité, nepovedlo. Měla jsem pocit, že je pomalu konec světa. Ale pak jsem druhý den potkala kamarádku, která mi řekla, že je vážně nemocná a čeká ji série operací. A v tu chvíli si řeknete: Bože můj, vždyť se mi nic neděje. Takže co je úspěch a co neúspěch, je to relativní.

Vlastně je to jako se známkami ve škole. Pro někoho je dvojka pohroma, pro jiného čtyřka vlastně úspěch.

Terezie: Přesně tak, když se zabýváme vzděláním dětí z dětských domovů, tak je pro nás velký úspěch jen to, že si prospěch nezhorší. Jde o to, jak je na sebe člověk náročný a jakou optikou se na danou věc dívá.

Veronika: A proto je podle mě dobré, když se člověk zamyslí a jasně si definuje, co by pokládal za neúspěch. Já třeba v minulosti byla na nějakém školení a tam nám lektor řekl, abychom si zkusili napsat vlastní nekrolog, co byste chtěli, aby o vás na vašem pohřbu říkali, co je to, co chcete za život opravdu zvládnout.

Co jste do toho nekrologu napsala?

Veronika: Samozřejmě šťastná rodina a přátelé, to byly moje dvě nejdůležitější věci. Ale popravdě, jsem trochu workoholik, takže potřebuju být spokojená i v práci. Není to o výkonech, ale o tom, aby mě ta práce naplňovala a bylo mi fajn s lidmi, se kterými pracuji. A stihla jsem si plnit i své cestovatelské sny.

Letošní konferenci máte za sebou, co budete dělat teď?

Terezie: Zajdeme si na masáž…

Veronika: A pojedeme na nějaký výlet. Obě totiž milujeme cestování a snažíme se si alespoň jednou za čas spolu užít nějaký prodloužený víkend. A začneme přemýšlet o dalším ročníku.

Takže masáž, víkendový výlet a zase zatnete zuby a začnete pracovat na dalším ročníku?

Terezie: To ani ne, zaťaté zuby jsou pro mě symbol utrpení, a my to děláme fakt rády. Jsme surfařky, jedeme si po té vlně, občas se namočíme, hlavu máme pod vodou, trochu si lokneme, ale pořád si užíváme tu jízdu. To by ani jinak nešlo, protože do toho dáváme svůj čas, a když nám nevyjdou finance, tak i vlastní peníze.

Jak skloubit mateřství a práci, to je věčné ženské téma. Pracující mámy nejsou hrdinky ani ztrápené upachtěné chudinky: Šárka Kabátová o knize Máma má práci