Zelináře jsem dělal tři měsíce. Šidit mě nebavilo, říká muzikant Ivan Hlas

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Když člověku táhne na sedmdesát, tak se rád vrací do míst z dětství, kde zažil krásné chvíle,“ říká Ivan Hlas. A takovým místem je pro něho Baba na pražské Hanspaulce, jež ho provází celým životem. Skládal tu své první písničky, vodil si sem své první lásky a s muzikanty tu pořádali za minulého režimu utajené festivaly. Místo, na které nedá zkrátka dopustit.

Vzpomínáte si, kdy jste Babu poprvé objevil?

Když jsme se přistěhovali na Hanspaulku, bylo mi pět let. Rodiče vybalovali věci a poslali mě se starší sestrou ven a ona mě přivedla sem. A to jsem užasl poprvé, ten výhled dolů přes řeku na zoologickou zahradu. Když jsem byl větší, tak jsme sem jezdili s kluky na kolech, prolézali skály a chodil jsem sem i s kytarou.

V kolika letech jste na ni začal hrát?

Poměrně pozdě, až v jedenácti. Spíš než hrát jsem do ní začal třískat a rodiče, aby to unesli, mě dali do „lidušky“. Chodil jsem tam až do sedmnácti a přitom postupně začal hrát bigbít a blues.

Muziku jste ale začal dělat profesionálně poměrně pozdě. Čím jste se živil do té doby?

V patnácti jsem neměl tušení, co budu v životě dělat. V rodině jsme měli knihkupce, mně se knížky líbily, tak jsem se vyučil knihkupcem. Tahle práce mě moc bavila, ale plat byl mizerný. A když jsem založil první rodinu, tak jsem si řekl, že to takhle dál nejde. Kamarád Ríša Tesařík (skupina Yo Yo band) dělal tehdy kulisáka v divadle, kde byly mnohem lepší platové podmínky, a navíc dva měsíce prázdnin. Tak mi poradil. A to rozhodlo. Ale živil jsem se také jako prodavač v zelenině, kde jsem zjistil, že bych si za ty peníze mohl brzo koupit novou kytaru. Vydržel jsem to ale jenom tři měsíce, protože mě nebavilo takhle různě šidit. Na stavbě se sbíječkou, to zas bylo trochu nad moje síly, ale dobře jsem se cítil třeba v kotelně. To jsem dělal docela dlouho a u ohně se pěkně skládalo.

V kolika letech jste začal psát své texty?

Někdy kolem čtrnácti. Bylo to v roce 1968 a každý byl ovlivněn bigbítem a chtěl se nějak odlišovat. My jsme měli takovou školní kapelu, se kterou jsme hráli, a tam vznikaly i moje první texty.

Většina z nich je romantických a poetických. Přesto, ne vždy na romantických místech vznikly…

Já říkám, že je potřeba mít trochu nadhled. Mám rád romantiku a mírný sentiment a vždycky jsem chtěl, aby moje písničky měly pozitivní východisko. Pravdou je, že mnohé z nich jsou inspirované hospodou.

Třeba jako hit Hanspaul City?

Ano. Hanspaul City vznikla v Houtyši – to je zkratka Hostince u Tyšerů, který už dnes nefunguje. Ale tehdy to bylo takové naše útočiště. Měli jsme tam kamaráda hostinského, který nám dovolil hrát, své piano a nástroje v kuchyni. A když někdo něco složil, tak jsme to hned vyzkoušeli. A to je případ Hanspaul City. V noci jsem to napsal a druhý den se to hrálo a stalo se to takovou naší malou hymnou.

Za hudbu k filmu Šakalí léta jste získal Českého lva. Jak jste se k této práci dostal?

To byla náhoda. Můj kamarád Petr Šabach napsal povídku Šakalí léta. A když jsme se dozvěděli, že na její motivy chtějí Petr Jarchovský a Jan Hřebejk točit celovečerní muzikál, šli jsme jim to s Petrem rozmluvit. Jenže oni přemluvili nás. A musím říct, že to byla krásná práce. Tím muzikálem jsme všichni žili až po posledního rekvizitáře.

Na svém kontě máte ale ještě jedna „léta“…

Po Šakalích letech jsem dostal nabídku k filmu Báječná léta pod psa, to jsme dělali s Michalem Dvořákem. A pak jsem dělal ještě pohádku Jak si zasloužit princeznu. Další nabídky, které jsem dostal, se mi už nelíbily, tak jsem je odmítl.

Vystřídal jste několik kapel, posledních 21 let jste věrný komornímu Ivan Hlas Triu. Nemáte občas ponorku?

Mně se s kluky moc dobře hraje. Jsou to výborní muzikanti. Naší výhodou je, že jsme každý úplně jiný, a když je někdo z nás naštvaný, tak si to nechá jinam. V tomhle triu je opravdu výhoda v rozdílnosti povah. A skvělé je, že se vejdeme se do jednoho auta a jezdíme si na výlety a hrajeme.

Kromě hraní píšete i knížky. Na svém kontě máte čtyři. Chystáte nějakou další?

Za opravdu mnou psané knížky můžu považovat Za barevným sklem, to je taková novela, nebo román, Jdeme na jedno, kde doprovázím povídáním o hospodách nádherné fotografie Františka Dostála, a knížku textů Miláčku, vrať se. Ta poslední V náruči dejvický noci je knižním rozhovorem s novinářkou Marcelou Titzlovou. Vážně o všem. Další zatím nechystám, ale člověk nikdy neví. Třeba mě to zase začne bavit.

Tvrdíte o sobě, že jste povahou spíš po mamince. V čem konkrétně?

Máma byla opravdu úžasná. Byly jsme čtyři děti a ona byla neskutečně trpělivá. Otec pořád řval, kvůli každé hlouposti. A to je velice nepříjemné. A já mám to štístko, že jsem po mamince klidnější. A taky optimistický.

Optimistický jste byl i v době, kdy vám diagnostikovali rakovinu hlasivek. Vy jste si nepřipouštěl, že byste mohl přijít o hlas?

S rakovinou je to vždycky těžké. Bylo to období, kdy to vypadalo, že dlouho nebudu mluvit, ale nikdy jsem neuvažoval, že už bych nezpíval. Já jsem v tomhle trošku blbý, mně vážné věci nedocházejí. Nakonec naštěstí vše dobře dopadlo a hraju dál.

Myslíte si, že máte v životě štěstí?

Určitě. Mám bezvadnou ženu, která toho vydržela za pět silných žen. Dohromady pět dětí, s kterými se můžu bavit, šest vnoučat, s nimiž se můžu taky bavit, a jedno pravnouče, které je tak mrňavé, že si ještě povídat nemůžeme. A to je pro mě štěstí!

Josef Maršálek v otevřeném rozhovoru: Pokud jsou lidé kolem mě podlí, nebojím se pálit mosty