Zdeněk Troška slaví 70 a vzpomíná: Být gay za komunistů byl větší adrenalin než dnes

Volala jsem mu celkem na poslední chvíli, ale i tak na moji žádost o rozhovor bez vteřiny přemýšlení kývl. A nebyla otázka (včetně těch, jež se týkaly jeho soukromí), na kterou by se mu nechtělo odpovídat. A k tomu všemu byl režisér Zdeněk Troška neuvěřitelně milý, ochotný… Povídali jsme si o všem možném, hodně samozřejmě o práci, ale i o tom, jak se cítí jako čerstvý sedmdesátník, jak to má s láskou a jak moc složité bylo být gay za minulého režimu.

Slavíte sedmdesáté narozeniny, tak jaká byla nebo bude oslava?

Žádná. Oslavy čehokoliv nemám rád. Před dvaceti lety mi štáb připravil oslavu mých padesátých narozenin jako vstup mezi ctihodné kmety a to bohatě stačilo.

O chlapech se říká, že nestárnou, ale zrají. Jak zrajete vy? V čem je Zdeněk Troška v čerstvých sedmdesáti vyzrálejší než třeba v padesáti, čtyřiceti, třiceti?

Nevím a hlavně to vůbec nezkoumám. Ani nedělám žádná ohlédnutí, žádné bilancování, nic. Můžu být rád, že jsem se toho věku dožil. Možná jsem se víc zklidnil, díky covidu zlenivěl, ale krásně. Čtu, jím, spím a tloustnu. Zcela v pohodě.

Lidé většinou říkají „teď jsem spokojenější než zamlada“, „nechtěl bych, aby mi zase bylo dvacet“ a podobně. Já tedy nevím, já bych klidně brala, kdyby mi zase bylo dvacet. Co vy?

Určitě by to bylo fajn. Ale v téhle době, ve které žijeme, není o co stát. Na rovinu říkám, že jsem rád, že jsem starý.

Proč?

Vždyť dnes je všechno postavené na hlavu. Ta doba, kdy jsem byl kluk, jinoch, prostě mladý, byla mnohem vlídnější a klidnější než dnes. A to bez ohledu na politické uspořádání. Přijde mi, že tehdy se lidé měli víc rádi. Dneska? Vždyť si závidí snad i úsměv na tváři.

Jste jeden z nejúspěšnějších a nejoblíbenějších režisérů pohádek a komedií. A jsou opravdu třeskuté. Jste vtipný i v soukromí, nebo si humor „vyplýtváte“ před kamerou a na doma toho moc nezbude?

Jsem optimista odmala. Ve škole jsem platil za třídního baviče, takže jsem se s tím už narodil. U nás v rodině byli ale takoví snad všichni, otec, maminka, babička, bratr Pavel, tetičky, sestřenky, prostě jsme se vždycky rádi smáli. Myslím, že jsem i sám pro sebe vždy v dobré náladě. Proč se mračit na svět? Mně to nijak nepomůže a chleba levnější nebude. A s úsměvem jde všechno lépe.

Už když jsem vám volala, tak z vás sršela energie, dobrá nálada, ochota. Jste takový pořád, nebo jsem měla štěstí? Umíte být také protivný a třeba naštvaný?

Jsem takový pořád, můžete se zeptat kohokoliv z mého okolí. Mám prostě rád život a lidi, i když jsou to někdy pěkní potvoráci, ale to už k životu patří. Navíc jsem ve znamení Býka, tedy dlouho trpělivý. Ale když se jednou za deset let naštvu, to pak už stojí za to!

Na svém filmovém kontě toho máte hodně, ale minimálně vaši trilogii Slunce, seno… znají snad opravdu všichni. Je prošpikovaná nejrůznějšími hláškami a fórky, které za ty roky už v podstatě zlidověly. Která je vaše nejoblíbenější?

Tu nejlepší scénku, kdy se babička v posteli hádá s kohoutem na pelesti a on jí zdárně sekunduje, jsem musel z filmu bohužel vystřihnout. Jeden soudruh na schvalovačce to bral jako zesměšnění jeho babičky a málem ho ranila mrtvice, jak na mě řval. Škoda, ta byla fakt výborná.

A nějaká scéna, kterou jsme měli šanci vidět? Kterou jste nevystřihl?

Která je moje nejoblíbenější? To vám asi už ani neřeknu. Všechny! Všechny jsou bláznivé, jedna jako druhá, všechny je mám rád.

Trilogie je známá nejen hláškami, ale i skvělým obsazením v čele s Helenou Růžičkovou. Ale kromě herců se tam také objevila spousta „obyčejných“ lidí, kteří s herectvím žádnou zkušenost neměli. Navíc nešlo o nějaké křoví, ale dostali výrazné role. To je celkem režisérsky odvážné, ne? Neměl jste strach, že to nepůjde?

Nějak jsem si to ani neuvědomoval, nepřemýšlel jsem o tom. Ty hoštické babky jsem znal od dětství a věděl jsem, jaká která je, a podle toho jsem jim určil role. A protože ony zase znaly mě, neměly přede mnou žádnou trému a byly samy sebou. Navíc celý štáb a herci se k nim chovali skvěle, tudíž nervozita rychle zmizela a bylo to moc fajn.

Trilogie je jedna věc, ale pak je tu Kameňák, respektive několik Kameňáků, a také Babovřesky. Slunce, seno… lidi vesměs spojilo, líbilo se napříč celou společností, sneslo se na něj jen velmi málo kritiky. Kdežto u Kameňáku a Babovřesk mám pocit, že je lidé buď milují, nebo nenávidí. Jak si to vysvětlujete?

To si jenom myslíte! Kritiky na Slunce, seno… byly strašné. Na projekci pro novináře, kde mě tepali, jsem jim nakonec řekl: „Víte co? Sejdeme se tu třeba za tři roky a řekneme si, kde bude můj film a kde vaše kritika. Pokud lidé ten film odmítnou, hluboce se vám omluvím, k zemi pokloním a filmy už točit nebudu.“ A vidíte, uplynulo 40 let od natočení prvního dílu a lidé film stále milují, znají ho nazpaměť, stále se jím baví a těší. A to nesměl mít žádnou reklamu a v Praze ho hrálo jen jedno kino. Někteří mí kolegové žádali, abych byl potrestán aspoň pětiletým zákazem filmování.

Proč proboha?

Tím filmem jsem podle nich urazil socialistický dnešek! Zesměšnil jsem socialistického zemědělce, důchodce, prostě co jsem mohl, to jsem znevážil. Takhle ne, soudruhu… To mi tenkrát řekli.

Úspěch byl ale i druhý a třetí díl. A to už vás soudruzi tepat nemohli, ne?

Film Slunce, seno a pár facek měl ještě větší úspěch než ten první. A to měl premiéru v červnu 1989 a do konce roku, i když byla sametová revoluce a lidé do kina moc nechodili, ho viděly 4 miliony 200 tisíc diváků! To je za daný časový úsek nejúspěšnější film v historii československé kinematografie. A jak jsem se dozvěděl ze zdroje přímo od pramene, měla trilogie vyhrát v soutěži Volíme veselohru století. Jenže se tak snažením některých mých „kolegů“ nestalo.

Ale Kameňáky nebo Babovřesky už se kritiky dočkaly…

Kameňáky jsem natočil jako hříčku zfilmovaných anekdot, ale jen první tři díly, s ostatními nemám nic společného. A Babovřesky? Milují je ti, kteří znají život na vsi. A já se musím smát kritikám těch, kdo vesnicí jen maximálně projíždějí…

Vypadá to, že si z kritiky nic moc neděláte. Ale opravdu? Vážně vás to nemrzí, když vás někdo sepsuje? Nenutí vás to třeba přemýšlet, jestli to nešlo udělat jinak, lépe a podobně?

Nenutí. Dřív mě to možná mrzelo, ale časem jsem to hodil za hlavu – zvlášť když jsem poznal zákulisní boje, podrazy a závist. Nejvíc horlí ti, kteří v životě nikdy nic neudělali. Řekl jsem, že nechci dělat filmy pro kino, osamělého diváka anebo film na jedno použití, který podruhé už vidět nechcete. Film bez diváka pro mě nemá cenu!

Kromě komedií jsou tu i vaše pohádky. Moje nejoblíbenější je asi O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Co vaše, která je vaše top?

Všechny pohádky, které jsem dělal, jsem točil s radostí a láskou. Snažil jsem se každou udělat trochu jinak, aby kritici neřvali, že se opakuju. Tudíž je mám rád všechny.

No právě, opakování může být problém. Pohádka je vždycky pohádka, příběh je tak trochu daný. Tak jak se zařídí, aby to nebylo na jedno brdo?

Pohádka musí vždy skončit dobře, zlo potrestáno a dobro odměněno. Jinak by to nebyla pohádka, ale balada nebo současnost. Jinak ale musíte točit film z období gotiky, jinak z rokoka, jinak z empíru. Ty styly to nesou v sobě, stačí se jim podvolit a je to.

A co vás baví víc – pohádky, nebo komedie?

Mě už teď nebaví nic. Samozřejmě že pohádka je hezčí, máte krásné prostředí, kostýmy, hudbu, triky. Je to prostě radost. Ale komedie vycházejí z mého naturelu, rád se směju a dělám si blázny i sám ze sebe.

Když už jsme u pohádek, musím se vás zeptat na Karla Gotta. Tomu jste dal roli Boha a Lucifera v pohádce Z pekla štěstí 2. Jak vás to napadlo?

Mě napadají věci, to byste koukala… Karel byl na premiéře pohádky Z pekla štěstí a pronesl, že by si také moc rád zahrál v nějaké pohádce. A když jsem dělal obsazení k druhému dílu, vzpomněl jsem si na jeho přání. Ve štábu mě varovali, říkali: „Ty ses zbláznil, Gottovi nabídnout čerta, vždyť se urazí!“ A já to udělal, Karel se neurazil, naopak – byl nadšený!

Proč vás varovali? Protože Karel Gott byl prostě bůh a vy mu nabízíte čerta?

Takhle úplně ne, ale byl to pan Někdo, největší osobnost u nás, obdivovaný a milovaný Karel Gott. Ale on chtěl hrát v pohádce a já říkal: „No tak jo, princeznu ale hrát nemůže, tak mu nabídnu čerta, hlavu mi přece neutrhne.“ Zavolal jsem mu a on měl obrovskou radost. Navíc jsem mu řekl, že Lucifer je šéf pekla a peklo je spravedlivé, je to ten nejspravedlivější ouřad, tak co.

A jaký byl Karel Gott herec? Zpěvák byl excelentní, to víme, ale jak na tom byl herecky?

Moc se snažil, k roli přistoupil s velkou odpovědností a pořád se mnou něco konzultoval. Byl skromný, pozorný, prostě profík každým coulem.

Teď bych se s vaším dovolením pustila trochu do vašeho soukromí. Před pár lety jste řekl, že stálého partnera už ve svém věku nehledáte, že jste doma rád sám, že byste vedle sebe nastálo asi už nikoho nesnesl. Nezměnilo se to přece jen?

Nezměnilo. Za tu dobu jsem zpohodlněl a líbí se mi v mých samotách, ty si přímo pěstuju. Na nějaký vztah už nemám čas a ani chuť. Mám pořád kolem sebe davy lidí, takže rád prchám do klidu. Svou samotu si přímo hýčkám! A baví mě, že jsem plně svým pánem.

Dnes je společnost mnohem víc otevřená, liberální, ale být gay za minulého režimu asi nebylo jednoduché. Bylo hodně těžké v té době milovat muže?

Ale nebylo. Vždycky si každý někoho našel, akorát tajně, protože lidé nebyli dost informovaní. Myslím, že to tenkrát bylo dokonce víc napínavější, větší adrenalin. Stejně o nás soudruzi věděli. Navíc i proto, že i v jejich řadách byli „našinci“.

Vy pocházíte z vesnice, tam bývají i dnes názory obecně konzervativnější než například v Praze. Jak vaši sexuální orientaci přijali rodiče nebo sousedé?

Musím říct, že mi nikdy nikdo nic nepředhazoval. I když to věděli, chovali se ke mně vždy korektně. Maminka to vzala s pochopením, říkala, že si jen přeje, abych byl v životě šťastný, a je jí jedno, jestli se ženou, nebo s mužem. Otec, kterému se líbily ženy, nemohl pochopit, že jsem se v tomto nepotatil. Ale nijak zásadně neprotestoval. Třeba doufal, že mě dřív nebo později nějaká hérečka ukáže cestu rájem…

Takže nikdy žádná diskriminace nebo šikana kvůli tomu, že se vám nelíbí ženy, ale muži?

Jak říkám – nikdy. Nikoho jsem tím neprovokoval, takže o nějaké šikaně nemůže být řeč. Nevšímal jsem si třeba ani úšklebků, dělal jsem, že to nevidím, nevnímám. A je to pak přestalo bavit. Nejlepší na tom bylo to, že ti největší křiklouni dřív nebo později přišli s tím, že jsou také stejné krevní skupiny.

Nemůžu se nezeptat, jestli náhodou neplánujete návrat k filmování.

Já už jsem osm let v důchodu! Pracoval jsem „přesčas“, teď už jsem ale opravdu zavřel krám s básněmi. Hotovo, konec…

Jak si tedy důchod užíváte, jak aktivní nebo neaktivní sedmdesátník z vás je?

Studuju si historii, čtu staré knihy, poslouchám klasickou hudbu, jím a spím. Odpočívám a těším se z toho úžasného volna, co konečně mám. A nedělám si žádné násilí, to mi věřte.

A zakončím to návratem k vašim narozeninám. Dnes je vám 70, jste plný energie, jste úspěšný, máte za sebou nespočet krásných filmů… Je vůbec ještě něco, co byste si mohl přát – třeba zrovna k narozeninám?

Zdraví, klid v duši a pohodu kolem sebe. Kdesi jsem četl moc hezkou věc: Když se přestanete dívat na zprávy v televizi, zjistíte, že je na světě docela hezky. A je to svatá pravda, velebnosti!