Z cirkusu k tanci a splněným snům: Známý choreograf Bubeníček popisuje, jak vzniká světový balet „na klíč“

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dětství Jiřího Bubeníčka i jeho dvojčete Otta ovlivnilo cirkusové prostředí. Narodili se totiž do známé české rodiny artistů (skupina akrobatů 5 Bertis). Před šapitó ale upřednostnili bratři divadelní prkna a z Jiřího se stal světově uznávaný choreograf a tanečník. Českou republiku skvěle reprezentuje a má na kontě i největší baletní ocenění. I když je v této oblasti těžké se posouvat a vymýšlet stále něco nového, Jiří nepolevuje. Daří se mu navíc skvěle kombinovat rodinný a pracovní život. Jeho děti jsou totiž u všeho!

Jste světoznámý taneční choreograf. Jaká vedla k tomuto postavení cesta?

Dlouhá. Začínal jsem v roce 1999 sólovým tancem, a i když jsem si něco sám pro sebe připravoval, nic velkého z toho nebylo. Měl jsem kamaráda, který zpíval, a já ho podporoval. Vždycky jsem mezi řečí řekl, že bych chtěl udělat nějakou choreografii na jeho hudbu. Tak jsem to zkusil a od té doby jsem začal dostávat nabídky. Od krátkých věcí jsem se touto cestou dostal až k celovečerním baletům.

Jak je to s inspirací? Máte stále kde brát?

Člověk se pořád učí. Zpočátku, když je člověk mladý, tak hledá jak vůbec na to, protože choreografie se nedá naučit. Musí získat zkušenosti, i třeba s tím, jak pracovat s lidmi a mít v kolektivu pohodu. Člověk se stále vyvíjí. Nyní dělám celovečerní dějové balety - jak moderní věci s využitím například techniky tance na zemi, tak ale i neoklasické balety, kde děvčata tančí na špičkách.

Jak jste se k baletu vůbec dostal?

Přišla na mě profesorka z Pražské konzervatoře při tréninku s otcem na učilišti. Řekla tátovi, že máme s bratrem talent na tanec. Po studiu na taneční konzervatoři na prestižní taneční soutěži ve švýcarském Lausanne nám předseda člen poroty, John Neumeier, nabídl práci ve státním baletním souboru v Hamburku. Hned jsme tančili sólové role a za čtyři roky jsme se stali nejmladšími prvními sólisty.

Jak moc se balet a jeho trendy změnily od doby, kdy jste s ním začínal?

Hodně. V létě budu mít v Českém Krumlově kurzy a vždy se tam snažím oslovit skutečné profesionály. Podařilo se mi oslovit ukrajinského tanečníka Vladimira Malachova, který když začínal, měl neuvěřitelně čistou techniku. Pro taneční svět to byla revoluce, protože to bylo zase něco jiného. Jako chlap začal extrémně zvedat nohy, takže s ním přišla nová estetika. Takže ano, balet se vyvíjí, jako se například posouvá dopředu sport.

Narážíte na spolupráci s bratrem Ottem. Nepanovala mezi vámi někdy rivalita?

To vůbec. Už spolu nepracujeme tak často. Spolupracuji i s jinými návrháři, například častěji teď spolupracuji se svojí ženou Nadinou Bubeníček Cojocaru. Připravili jsme spolu kolem sedmi baletů. Nadinu jsem potkal v Japonsku, kde pracovala pro obrovskou textilní společnost, kde se naučila vše o vytváření a designu kostýmů. Měl jsem štěstí, že jsem potkal slečnu s uměleckým cítěním, která vystudovala choreografii a studovala 11 let hru na piano. Pro poslední společný projekt, celovečerní představení La Strada, vytvořila jak scénografii, tak i navrhla kostýmy.

Jak moc se kostýmy odrážejí v celém působení představení na diváka?

To je, jako kdybych se vás zeptal, jak moc je pro článek důležitá úvodní fotka. To je to samé. Všechny elementy do sebe musí zapadat. Hudba, choreografie, projev, tanečníci i kostýmy vytvářejí kompletní příběh. Když uděláte dobrý balet a tanečníci jsou špatně oblečení, bude to špatné.

Jak moc do toho můžete vy sám zasahovat?

Zasahuji do toho hodně, protože už jsem v pozici, kdy dostávám z divadla poptávku ve stylu – udělejte nám balet a je nám jedno jaký. Takže já vybírám hudbu, tým a dělám choreografii. Je to práce na rok i dva. Je to obrovská zodpovědnost.

Můžete nám přiblížit proces vzniku takového baletu „na klíč“?

Každý vzniká jinak. Někdy se začne výběrem hudby, někdy přečtením románu. Když začnu příběhem, tedy knihou, píšu si během četby poznámky. Například ze 300 stránek si ručně napíšu 100 stránek, potom 50. Z toho si vytvořím libreto, a když je hotové, nalepím ho na magnetickou zeď a začnu hledat hudbu. To zabere neuvěřitelný počet hodin. V případě představení La Strada jsme měli ale štěstí, protože autor hudby k filmu Nino Rota jí napsal tolik, že bylo z čeho vybírat. Potom jsem oslovil hudebníka Petra Holmana, který mi sehnal muzikanty… Jde se krok po kroku.

Máte na kontě spoustu ocenění. Jaké je pro vás nejcennější?

Jsem moc rád za cenu Benois de la Danse, která je považována za takového tanečního Oscara. Vážím si ale samozřejmě i všech ostatních cen, jež jsem dostal například od Ministerstva kultury. Vždycky to bylo za to, že jsem dobře reprezentoval Českou republiku nebo Prahu v zahraničí. Toho si vážím, protože i když jsem budoval kariéru spíš v zahraničí, jsem rád, že to lidé vnímají.

Proč jste si pro život zvolil Německo a nevrátil se zpět do Čech?

Měl jsem tam tolik zajímavé práce, že jsem v Hamburku strávil 13 let, a když jsem přišel do Drážďan, zažíval jsem zase nový začátek. Najednou to bylo třicet let mimo Českou republiku a já zjistil, že jsem doma tam. Samozřejmě jsem přemýšlel, že bych se vrátil. Na druhou stranu už mám ženu a dvě děti, které začaly chodit na mezinárodní školu v Drážďanech, protože my se s manželkou bavíme doma anglicky (manželka je z Moldavska, pozn. red.), já na děti mluvím česky, ona ještě k tomu svým rodným jazykem. Návrat natrvalo do Čech by byl proto náročnější. Ale určitě to nevylučujeme.

V březnu měl v Divadle na Vinohradech premiéru váš nový balet La Strada. Jak byste ho čtenářům představil?

Je to zas úplně něco jiného, než na co jsou ode mě lidé zvyklí. Dokonce mám i hudebníky na jevišti, takže jsou tam housle, trumpeta a harmonika. Snažili jsme se se ženou vytvořit jakoby baletní činohru. Každý tanečník musí nejen zvládnout dobře taneční techniku, ale i ztvárnit herecky danou roli. Pro nás je důležité, aby divák pochopil děj, a mohl se tak vcítit do příběhu, který je v tomto případě plný emocí. Aby sdílel pocity hlavní postavy Gelsominy a pochopil i charakter Zampana. Je to zajímavý příběh a hlavně to není jen klišé o cirkuse – klauni, radost a smích. Vyobrazuje to i tu druhou stranu, kterou jsem jako kluk pociťoval, protože jsem sám v cirkusovém prostředí vyrůstal. Sledoval jsem rodiče, kteří museli z maringotky jít do šapita přes bláto, zvířata, která to tam nemají vůbec lehké. Zkrátka, cirkus není jen to hezké, ale je tam i hodně krutá stránka věci.

Na tanečníky do svých představení děláte konkurz?

To je také různé. Když mě osloví soubor, kde už jich je třeba šedesát, udělám jeden konkurz a vyberu si lidi. V tomto případě jich bylo ale málo, tak jsem využil všechny.

Balet je velmi náročná disciplína. Jaké jsou předpoklady být v něm dobrý?

Je to jako s každou jinou prací. Musíte k ní mít nadání. Dá se to sice vydřít, ale je to umělecká disciplína a musí k ní mít člověk talent od boha. Takové to, že když vylezete na jeviště, vyzařuje z vás charisma. To když někdo nemá, těžko se z něj může stát první sólista. Pak je to hlavně o technice, a když se s ní dostanete na vrchol, je to i o práci s psychikou. Musíte si stoupnout před 2 tisíce lidí a nesmíte zklamat. Je to živé divadlo a nedá se to opravit. Člověk se proto musí naučit pracovat s mozkem tak, aby nebyl nervózní. Časem jsem zjistil, že když je mozek v realitě a přítomnosti, může na jevišti fungovat přesně.

Kdy vy sám jste si uvědomil, že jste na vrcholu a už není kam stoupat?

To se asi nedá říct. Pořád je co se učit. Zpočátku se ten tlak nedá vydržet, pak si tělo i plíce zvyknou a potom se naučíte, jak dýchat, aby se prokrvily i svaly. Když dospějete do bodu, kdy tělo s mozkem začnou spolupracovat, je to kolem dvaatřiceti let. S přibývajícím věkem jde tělo výkonnostně dolů. Zatímco herci se mohou stále zdokonalovat a být lepší, tanečníci to takto nemají.

Jaký byl pocit skončit s aktivním tančením?

Co vám budu povídat, dal bych si to klidně znova – od začátku. Měl jsem štěstí, že jsem si zatančil všude, kde jsem chtěl a co jsem chtěl. Pracoval jsem s choreografy, které jsem si vysnil, a nemám v tomto ohledu „výčitky“, že jsem něco nestihl. Je důležité si tu kariéru vychutnat a vytěžit maximum ze všeho, co mi bůh dal.

Máte nějaké zdravotní problémy, které na vás tančení zanechalo?

Ano, když začnu teď hodně trénovat, začnou mě bolet záda. Rád jsem skákal a točil se. Lýtka mi začala odcházet. Nemohu třeba běhat, protože si okamžitě natáhnu lýtka. Trpím na blokaci krku.

Jak jsou na tom vaše děti? Inklinují k tanci?

Naše děti jsou stále s námi, takže je to ovlivňuje. Honzík je velmi muzikální, hraje na piano. A Blanka se narodila, jako kdyby byla z gumy, takže má všechny předpoklady. Když budou chtít tančit, pomůžu jim, ale pokud si zvolí jinou cestu, vadit mi to nebude. Máme štěstí, že naše práce je kreativní, nevím, jestli bych vydržel sedět osm hodin na jednom místě, to bych přál i jim.

Nejhorší tanečníci mezi celebritami