Vždycky jsem byla brutální tahoun, chci být prostě dobrá, říká tanečnice Anna Riebauerová

Anna Riebauerová (23) se věnuje tanci už patnáct let a její hlavní taneční vášní jsou latinskoamerické tance. V sedmnácti už jezdili s tanečním partnerem soutěžit na mistrovství ČR i Evropy a na prestižní soutěži The Open Blackpool ve Velké Británii obsadili v květnu 2022 první příčku v kategorii Rising Stars. Nyní ji můžete vídat ve velké slovenské taneční show Let’s Dance, kde soutěží se slovenským televizním moderátorem Vratkem Sirágim.

Na parketě stráví tanečnice v průměru asi 15 hodin týdně a i zbytek svého času podřizuje tanečnímu sportu. Co všechno to obnáší, jít za svým snem a snažit se být ve svém oboru nejlepší?

Kdy jste s tancováním začala?

Když mi bylo sedm, začala jsem chodit na klasický kroužek – tanečky. Párové tancování jsem začala dělat asi od devíti let, kdy jsem měla prvního tanečního partnera a začali jsme jezdit na začátečnické dětské soutěže. Teď je to patnáct let, co jsem začala tančit.

Jste od začátku stále s prvním tanečním partnerem?

Vydrželi jsme dlouho – sedm let. Byla to hrozná zábava, velká sranda, jenže pak v patnácti jsem začala pozorovat, že to chci dotáhnout hodně daleko a že tomu chci obětovat mnohem víc, než tomu chtěl tehdy obětovat on. Jako osobnosti jsme si hrozně sedli, ale já jsem najednou cítila, že už to není jenom zábava, koníček, ale že už je to sport, který vyžaduje hodně obětování. V tanečním páru je důležité být na stejné vlně, bez toho to nejde.

Takže jste si našla jiného, stejně naladěného tanečníka?

Ano. Přešla jsem do klubu do Brna, kam jsem dojížděla vždy na půl týdne. Bylo mi 16, bylo to dva roky před maturitou. Vždycky ve čtvrtek po škole jsem sedla na autobus a jela jsem do Brna, kde jsem zůstávala do pondělního večera, a pak jsem odjížděla v noci zpět do Prahy. Ale po roce jsem zjistila, že dojíždění je strašně únavné a že nedělám nic na 100 procent. Tak jsem se rozhodla přestěhovat se do Brna. Bylo těžké odejít od rodiny do cizího města a nastoupit do školy rok a půl před maturitou, ale pro tancování a posouvání se dopředu to bylo to nejlepší rozhodnutí.

Jakým způsobem jste trénovala?

K latině jsem ve velké míře přidala i standard a bylo to velmi náročné, v Brně se hodně makalo a byl to už profi sport. Byly to tréninky víceméně každý den. V sedmnácti jsem se pak dostala do asi nejintenzivnějšího období tancování. Byla to fáze, kdy jsme měli soutěže třeba i několik víkendů za sebou, což už bylo velmi náročné a nezdravé. V jednu chvíli to opravdu došlo do bodu, kdy jsem cítila, že už je to moc. A to já jsem vždycky byla brutální tahoun a měla jsem obrovský tah na branku.

Narážím na to i teď. Mám velmi vysoké nároky sama na sebe a potřebuju trénovat opravdu hodně, abych měla dobrý pocit sama za sebe a abych měla – to přiznávám – i uznání od ostatních. Je to těžké, ale tak jsem to měla nastavené.

Takové nasazení přece nejde vydržet dlouhodobě…

No, nejde. Doplácela jsem na to velice závažnými zdravotními problémy. Byla jsem pořád nemocná, měla jsem věci jako černý kašel a pásové opary. Myslím si, že když člověk nemá zdravý balanc, tak to tělo odnese. Cítila jsem, že už to takhle úplně nechci.

Když mi bylo osmnáct, tak jsem v podstatě skončila s tím, že už to nikdy nechci dělat. Byla jsem brutálně vydeptaná psychicky a ten sport se mi s tím, jak se to najednou všechno nahrnulo, vlastně zošklivil. Potřebovala jsem vydechnout, abych zjistila, jestli si k němu najdu cestu zpátky, nebo ne.

A našla.

Ano, ale zkoušela jsem jiné věci, na které jsem předtím neměla čas. Chodila jsem víc do posilovny, zkoušela jsem jiné taneční styly… A pak přišel s nabídkou Matyáš, můj současný taneční partner, že je volný a jestli to nezkusíme. To bylo na začátku roku 2019.

Obstát na světových soutěžích obnáší určitě i velkou psychickou odolnost. Jak to zvládáte?

Když získáte mistrovský titul, má to i odvrácenou stranu, protože to s sebou nese určitá očekávání. Je to velmi náročné na psychiku a jak se říká – nahoře nejvíc fouká. Takže vlastně to, že člověk nějakou takovou důležitou soutěž vyhraje, znamená, že ta cesta je potom ještě mnohem náročnější. Pracujeme proto se sportovní terapeutkou, ke které společně s tanečním partnerem pravidelně docházíme. A musím říct, že mi hrozně pomohla.

Jak konkrétně?

Vždycky jsem byla strašný stresař. Dokážu se vystresovat sama nebo jsou to pak nějaká očekávání zvenčí. O tom tenhle sport je – neustále vás někdo hodnotí. Vůbec jsem to v šestnácti či sedmnácti letech nezvládala. Měla jsem i různé mozkové výpadky, třeba jsem najednou zapomněla jména lidí nebo jsem neviděla půlku obličeje. Teď ale spolupracujeme s terapeutkou i fyzioterapeutem, takže tělo i hlava fungují lépe a už dlouhou dobu jsem nebyla zraněná. Předtím to bylo každý měsíc něco: vymknutý kotník, zraněné koleno, zablokovaná záda, krk, všechno… Byl to začarovaný kruh.

A jak jste fungovala?

Většinou jsem si dala ibalgin a šla na trénink, za což se teďka samozřejmě nenávidím. Je to to nejhorší, co člověk může udělat. A nechci k tomu nikoho nabádat, aby šel „přes mrtvolu“. Člověk musí poslouchat svoje tělo, a když je nemocný, tak prostě bude ležet.

Já jsem se ale dostala do cyklu, že jsem kvůli stresu a tlaku byla nemocná, a pak jsem se zase stresovala, že nemůžu na trénink, protože jsem nemocná. Hrůza. Takže práce s terapeutem je pro mě klíčová a myslím, že to platí ve všech sportech. Sportovní psycholožka nám vysvětluje, jak zvládat stres na soutěžích, jak být pořád motivovaný, jak bojovat s pocitem, kdy člověk přijde na soutěž a najednou se stáhne, ztuhnou mu svaly…

Tak to je zajímavé! Jak se tedy zbavíte trémy před soutěží?

Tohle je hodně subjektivní. Ale já to mám tak, že přijdu na tu soutěž a říkám si: Já si to jdu užít. Mám to privilegium, že dělám, co mě baví, a jdu to těm lidem ukázat. Jsem tady pro sebe, nejsem tady pro nikoho jiného, ani pro trenéra, ani pro rodiče. Vždycky jsem se totiž hrozně orientovala na to, co řekne ten a tamten… Ale terapeutka nás učila, že ostatní mají také spoustu chyb a věcí, které je znervózňují. Tak ať si je vyřeší sami a já se budu soustředit na sebe. Usměju se na sebe do zrcadla a jdu.

Co jste tanci zatím obětovala?

Zejména to byly vztahy – a nejenom partnerské, ale i kamarádské. Člověk prostě nemůže jít v pátek večer na party, protože má trénink třeba do osmi a po těch třech hodinách je to to poslední, co by chtěl dělat. Další koníčky a zájmy jdou také stranou. Mě osobně zajímá strašně moc jiných profesních věcí, je to třeba modeling – focení nebo natáčení. Spoustu nabídek jsem musela odřeknout, protože jsem měla zrovna třeba soustředění nebo soutěž. A potom je na druhé koleji samozřejmě i škola a všechny ty věci, které normální člověk v sedmnácti dělá.

Ale troufám si říct, že toho nelitujete.

Nelituju, jen občas se člověk tak jako by zasní, jaké by to bylo, kdyby… Ale je to prostě o tom, jakou si člověk zvolí cestu. Pokud máte tah na branku, tak nelitujete, že tomu obětujete všechno.

A jak se vám daří teď balancovat tancování a osobní život?

Teď je to masakr. Mám přítele, pak tancování a pak milion různých věcí, kterých se nechci vzdát. A do toho studuji magistra. Na druhou stranu všechno, co dělám, mě baví, takže opravdu bojuju, abych to tam zvládla všechno vměstnat. Je to hodně věc plánování, takže si buď ráno, nebo na začátku týdne sednu a všechno si sepíšu. Jsem až moc aktivní člověk, řekla bych workoholik, to mám po mamce. (Díky!) Nakládám si toho strašně moc, pak to vždycky na chvilku přeteče, musím se z toho nějak dostat, ale na druhou stranu – kdybych toho tolik nedělala, tak si připadám méněcenná. Mám zvláštní osobnost.

Tanečními tréninky to ale asi nekončí, ne? Musíte ještě trénovat třeba fyzičku?

Upřímně – tohle je sport, kde jde opravdu jen o taneční trénink. Jiné sporty mají třeba doplňková cvičení, ale u tancování jde opravdu o to, kolik toho uděláte na parketě. Jsou to každodenní tréninky a pak člověk už nemá moc času na nic jiného. Nicméně mě zajímá hrozně fitness a baví mě cvičení a kondičku také musím někde nabrat.

Tyto doplňkové sporty si dávkujete sama, nebo vám to určuje trenér?

Ne, ne, je to jen moje iniciativa, protože mě to baví. Nemám ale nějaký striktní plán, jde o to, jak se ten den cítím. Není to určitě tak, že ve čtvrtek mám napsané fitko a přes to nejede vlak. Pokud vím, že bych byla ráno po cvičení až moc unavená a ovlivnilo by to odpolední taneční trénink, tak tam prostě nejdu. Ale snažím se v tom mít nějakou pravidelnost a chodím tak dvakrát třikrát týdně. Jdu třeba i na jógu nebo jinou lekci anebo si zacvičím doma s gumičkou na nohy a zadek.

Kolik hodin týdně protancujete?

Klasicky je to asi 15 hodin týdně, a pokud je v tom týdnu soutěž, tak je to samozřejmě i víc. Ale nejsou to jen hodiny na parketu, ale každá chvilka během dne, kterou tomu člověk přizpůsobuje. Musím uvažovat, že třeba teď nemůžu vzít tuhle práci, protože bych byla unavená na trénink a podobně. Pořád řeším nějaké věci okolo, jako třeba šaty, koukáme na profi videa… Nedá se to asi úplně vyčíslit.

Naučila jste se už za ty roky i odpočívat?

Ne, ale už je to se mnou lepší. Odpočinek je důležitý pro dlouhodobější pokrok a úspěch. Bylo mi řečeno, že stejný počet hodin, které člověk stráví danou aktivitou, by měl strávit i relaxem, což je pro mě nemožné. Ale snažím se relaxovat, což je většinou nějakou formou výletu do přírody nebo jdu na masáže a do sauny. Moje úplně první terapeutka mi také poradila, že si každý den musím najít minimálně 10 minut pro sebe. Ono i taková chvilka stačí: lehnout si, odložit telefon a jenom ležet a dýchat, na nic nemyslet. Pak se také snažím dodržovat, že hodinu před spaním nejsem na telefonu a buď si čtu, meditují, píšu si do deníku, nebo si dám třeba pleťovou masku.

Nestresuje vás pak paradoxně to, kolik relaxačních technik chcete za den stihnout?

Nedělám každý den všechno, ale to, na co mám zrovna náladu. Je potřeba poslouchat svoje tělo a nenutit se do meditace za každou cenu, protože to pak nebude mít takový efekt.

Dodržujete i nějaký speciální jídelníček?

Ačkoliv by se mohlo zdát, že jo, tak nedodržuju. Jídlo miluju, sladké bych mohla jíst pořád. Mně tedy přirozeně nechutnají mastné a smažené věci, fastfoody si dám jednou za čas, ale jinak jím to, na co mám chuť. Snažím se mít samozřejmě vyváženou stravu, aby tam byly bílkoviny, zdravé tuky, sacharidy. Je to podle mě důležité i pro výkon samotný. Ale pokud mám chuť na skořicový šnek s karamelem, tak si ho prostě dám. Také musím jídlo volit s ohledem na to, že mám odpoledne nebo večer trénink. S kachnou – kterou mimochodem miluju – a knedlíky v břiše by se mi moc dobře netancovalo. Nedokážu si ale představit, že by mi někdo nakazoval, co můžu a nemůžu jíst a jaký přísun kalorií můžu mít! To bych se z toho zbláznila.

Máte dny, kdy se vám vůbec nechce trénovat?

Mám takových dnů hodně, ale vždycky si řeknu, proč to dělám a proč jsem začala a tolik tomu obětovala. Abych se válela doma? Ne. Protože chci být prostě dobrá. Pak si také porovnám ještě samu sebe, jak se vždycky po tréninku cítím dobře, všechno je najednou mnohem hezčí, pozitivnější, lepší, energičtější… Člověk se pak cítí tisíckrát lépe, i když se mu třeba ze začátku nechtělo. Ale někdy jsou i dny, kdy prostě nejdu, a je to úplně v pořádku. Někdy tělu mnohem víc prospěje dát si místo tréninku saunu a to se mu pak odvděčí větší energií.

Jaké máte plány s tancem do budoucna?

Nemám to tak, že bych chtěla být tanečnicí do 45 let a oddala svůj život jen tanci, jak to třeba mají někteří profesionální tanečníci. Chtěla bych mít brzo rodinu, děti. Nemám ohraničený přesný věk, ale třeba kolem třicítky bych už nechtěla tanec dělat tak vrcholově a obětovat tomu rodinu.

Čím byste byla, když ne tanečnicí?

Herečkou nebo moderátorkou, možná spisovatelkou. Hrozně mě to přirozeně táhne k herectví, protože tanec je mu podobný. Baví mě vystupovat, prezentovat, mluvit. Tanec mě hodně naučil – a co se studu týče, tak díky tancování nemám takové hranice.

Máte chuť si teď zatančit? Naučte se základní sestavu do salsy s Veronikou Lálovou