Vojta Dyk: Kvůli chytrým telefonům nám chybí zdravé přemýšlení, trochu hloupneme. Když chci klid, beru si Nokii

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jen stěží byste v českém showbyznysu hledali charismatičtějšího herce a zpěváka, než je Vojtěch Dyk.

Má na kontě nejen úspěšné role v seriálech a filmech, ale i bohatou pěveckou kariéru. Proslavil se jako člen kapely Nightwork, s níž nyní vystupuje pod názvem Tros Discotequos. Se svou kapelou D.Y.K. k tomu 27. listopadu vystoupí v pražské O2 areně.

O soukromí toho moc říct nechce, nemá ani sociální sítě, na kterých by sdílel fotky s manželkou Tatianou Dykovou nebo synem Aloisem. Ten oslaví letos jedenácté narozeniny. Vojta za sebe nechává hovořit práci - a občas na sebe upozorní i extravagantním stylem oblékání nebo výrokem o tom, jak jsou sociální sítě a chytré telefony škodlivé.

V listopadu budete mít velký koncert v O2 areně, byl jste k takto velké hale přemluven, nebo to bylo z vaší hlavy?

Budeme, a doufám, že tam budete! Nápad koncertu vlastně vznikl ze strany O2 areny, která nám zavolala, jestli bychom tam s kapelou nechtěli letos hrát. Já osobně jsem s různými projekty už v O2 areně hrál, takže to není nějaký můj osobní milník, na který jsem potřeboval dosáhnout, ale beru to tak, že je to stále jedna z největších „met“ u nás nebo aspoň bývala, a tak jsme na to s projektem D.Y.K. kývli a s tímto projektem tam budeme mít největší koncert sezony.

Koncert nese název Dykuvzdání, čemu nebo komu jste vděčný?

Já vám ani nevím. Jsem vděčný, že mám okolo sebe ty lidi, které mám, a v souvislosti s Dykuvzdáním jsem rád za svobodu, již hudba nabízí. Protože si stále myslím, že hudba nemá hranic. A tak se jí rád odevzdávám. Dykuvzdání bude i o propojení nás všech.

Se svým jménem si rád hrajete a dáváte ho v různých formách do názvů Tour - o Vánocích to například bylo Dyk sou Vánoce. Bylo někdy období, kdy vám slavné jméno nebo vůbec jeho tvar a význam byl na obtíž?

Tak ono se to tam nabízí. Každopádně třeba na recepci hotelu v Americe se u hledání mého pokoje občas docela pobaví.

Koncert má i krásný a originální plakát, jak vznikal a proč máte zakryté oči?

To nejste jediná, kdo se ptá, a to, že to vytváří otázky, nás baví. Postupně budeme odhalovat význam a propojení s touto grafikou. Co však mohu říct, že oranžová je symbol energie, taky to je symbol, co se používá v rámci upozornění na něco významného či v rámci cest a tras, tedy i to má metaforicky říct, kam všechny cesty 27. 11. povedou.

Už jste naznačil, že se nebude jednat „jen“ o koncert, můžeme se tedy těšit i na nějakou vizuální show nebo speciální hosty?

Můžete se především těšit na hudební zážitek a na koncert, co mimo vámi zmíněnou show a efekty, bude mít také - troufnu si říct - obsah. Více se dozvíte postupně a především zažijete na místě.

Bude to asi váš první takto velký koncert, jste nervózní?

První takto velký koncert to nebude, před několika lety jsme O2 arenu vyprodali třeba s kapelou Nightwork a často tam hostuji v rámci jiných projektů, tedy O2 areny jako takové se nebojím a vlastně ani slovo strach používat nechci. Budu moc rád, když lidé dorazí a vyhraní si na to čas a prostor, protože si opravdu myslím, že to v rámci koncertů, které v areně jsou, bude trochu jiné.

Dobře, tak strach ne, ale co tréma? Je to tak, že se s věkem a zkušenostmi ztrácí nebo je naopak ještě vyšší?

Tak samozřejmě, že zkušenostmi člověk dostává i určité, řeknu, jistoty, nicméně lehká a zdravá forma trémy je podle mě v pořádku, znamená to mimo jiné i to, že na tom člověku záleží.

Jste asi jeden z mála umělců, kteří mají všestranný talent - skvěle hrajete, zpíváte. Kdy jste si uvědomil, že toto nadání máte a odlišujete se od ostatních vrstevníků?

Já si to nikdy neuvědomil, já to prostě jen praktikuju. To, co jsem si uvědomil, je, že už nechci dělat nic, co by mě nějaký způsobem nenaplňovalo. V životě mi zpěv a herectví dává smysl, jinak bych to nedělal a našel si něco jiného. Jinak jsem se ale od vrstevníků neodlišoval. Dělal jsem to, co všichni - hrál jsem fotbal, florbal, jezdil na kole, chodil na ryby, tajně kouřil… Akorát jsem si u toho všeho vždycky zpíval.

Bylo někdy období, kdy vám úspěch stoupl do hlavy?

Myslím, že každý umělec na takovou fázi někdy narazí, a vlastně je podle mě i potřeba, protože vás taky formuje a třeba vás v něčem i ukotví. Záleží na tom, jak to ustojíte a jestli vás to i tak nutí se rozvíjet dál. Hezkou ukázkou toho bylo, když jsem natáčel svoje album v USA. Člověk přijel tady z českého rybníčku, kde ho většina lidí zná, a ocitl se někde, kde ho nezná nikdo. A tam člověk zase musí začít od píky a vlastně se třeba vrátit ke své podstatě.

Dá se podle vás herectví nebo zpěv naučit? Nebo je to vrozený dar?

No nevím, jestli je to otázka na mě, ale myslím, že to je kombinace tréninku, úsilí a určitého talentu. Hlasivky jsou sval a plno hudebních pedagogů tvrdí, že zpívat se naučí při velké snaze téměř každý. Pak je samozřejmě ale otázka, jestli to stačí. Protože při vystupování na jevišti pak člověk musí mít - řekněme - i nějakou dávku charismatu, showmanství nebo talent na účinkování. A to už sval není.

Když jsme u toho showmanství. Poutáte na sebe pozornost i stylem oblékání. Jste rád středem pozornosti?

Mám rád barevné oblečení a třeba české návrháře, protože si říkám, že svět může být v tomto veselý, proč by ne. Není to vysloveně extravagance, ale spíš nálada.

Nevidíme vás nyní v žádném filmu ani seriálu, je to tedy tak, že se chcete věnovat výhradně hudbě?

Určitě to není o tom, že bych se chtěl věnovat jen hudbě, ale nyní má v mém životě větší prostor. Po filmu Il Boemo jsem si dal chvilku od hraní prostor, nicméně to neznamená, že pokud by nepřišla nějaká zajímavá nabídka či zajímavý scénář, že bych do toho nešel, to určitě ne. Navíc v divadle jsem aktivní stále.

Když už jsme u toho, vaše role byly velmi rozličné - od učitele v seriálu až po ztvárnění dramatické role v Il Boemo, za niž jste byl nominovaný na Českého lva. Podle čeho si role vybíráte?

Určitě to bude scénář, téma a sdělení daného projektu a to, jestli to má mimo všeho i nějaký přesah. Pak samozřejmě i tvůrčí tým lidí a to, jestli to osloví mě samotného. Těch aspektů je určitě víc a nedá se je jen tak vyjmenovat.

Když jsem před třemi lety dělala rozhovor s vaší ženou, říkala, že máte tlačítkový telefon a bráníte se veškerým „vymoženostem“. Z jakého důvodu jste k tomuto rozhodnutí dospěl?

Mám ho furt a střídám ho s chytrým telefonem. Protože i když ten chytrý telefon má plno vymožeností a k práci ho také používám, tak mám ale někdy pocit, že spíše hloupnu/ hloupneme. Že nás to odklání od zdravého přemýšlení. Když chci mít klid a vypnout od všech těchto vlivů, tak si vezmu starou Nokii a je mi dobře.

Nemáte ani soukromé sociální sítě, máte z nich obavy nebo z jakého důvodu?

Mně to nebaví, nic mi to neříká. Asi rozumím tomu, že v rámci naší branže je to dneska trochu potřeba a zároveň je to i informační nástroj. Ale taky si myslím, že je jen na nás, co tam sdílet budeme a co ne. Tedy sítě já nebo mé projekty mají, ale používáme je spíše jako pracovní nástroj.

Máte syna v pubertě. Jak jeho učíte pracovat se sociálními sítěmi?

K práci se sociálními sítěmi ho určitě nevedu. Ani nevím, co bych mu k tomu říkal…

Nemáte ale pocit, že ke slávě patří i odhalit kus soukromí? Protože pochopitelně fanoušci chtějí nahlédnout „pod pokličku“…

Záleží, jak moc a co pod tou pokličkou zrovna vaříte. Nemám pocit, že to k tomu nezbytně patří, ale máte pravdu v tom, že bohužel lidé tyhle senzace chtějí.

Kromě koncertu v listopadu, co dalšího vás nyní pracovně čeká?

Tak Dykuvzdání 27. 11. 2024 je opravdu vrcholem letošního roku. A ještě jednou vás na něj moc zvu. Samozřejmě, že budeme hrát i jinde a do toho budu dělat nové věci, nové písničky, hrát v divadle a tak dále. A o tom, co mě čeká v budoucnu, tak o tom zase příště.