Vloni jsem hledala strom, kde bych se zhoupla, teď děkuju životu, říká Veronika Žilková v Intimní zpovědi

Rozchod po mailu… Tak takové téma v tuzemském showbyznysu snad ještě nebylo. Dnes Veronika Žilková s úsměvem říká, že její místa jsou tam, kde jsou její děti. A právě na ně vzala štáb pořadu Moje místa. Kam přesně a co na ni její děti a nejstarší vnuk prozradili, uvidíte v Televizi Seznam v úterý 21. listopadu od 22:15.

Už teď ale můžete exkluzivně s předstihem sledovat Veroničiny Intimní zpovědi. Vypráví, jak se vypořádala s rozchodem, jak jí pomáhají diváci, co jí poradil syn (herec a režisér), v čem je po tatínkovi… Přečtěte si výběr z její zpovědi.

Jak se máš, Veru?

Hezky. Vinca říká: „Naše máma je podruhé mladá.“ Je strašně nadšený z mého současného života, jak jezdím po koncertech, chodím tancovat. Tvrdí: „Mami, ty ses nikdy tolik nesmála jako teď.“

Právě se synem Vincentem připravuješ stand-up s názvem Jak jsem dostala kopačky. Chceš tu nepříjemnou zkušenost přetavit do blázniviny?

Už skoro nevím, o čem mluvíš. Stand-up je výmysl Vincenta, který má se svými třemi kamarády vystoupení Komikaze a objíždí s tím celou republiku. Myslím, že jsem v herecké profesi zkusila všechno, Vincent říká, že je čas, kdy bych divákům měla říct, že se dá začít znovu a mnohem veseleji. Že restart může být super. Ale ten název byl jen pracovní, přešli jsme na „Na přechodu“ – z jedné strany na druhou jako Beatles.

Svým sledovatelům dáváš hodně svým populárním „cvičeníčkem“. Co oni dávají tobě?

Mé instagramové cvičení vzniklo v době covidu, mám tam jednadevadesát tisíc lidí. Zažívám situace, že táhnu do auta krabici a mladý muž mi nabídne, že mi pomůže. Protestovala jsem, že nejsem stařenka, a on: „Ne, jste moje cvičitelka.“ Prý má zničená záda.

Jak já mám zničená záda z divadla, kde na tebe z jedné strany perou světla, z druhé strany fouká, stojíš směrem k divákům a pootáčíš se přitom do vrtule při dialogu s kolegy! Takže mám takový svůj systém jógy, pilates a rehabilitačního cvičení. A když ti řekne třicetiletý kluk, že mu tvoje cviky pomáhají, nemůžeš nemít radost.

Cvičenci a diváci ti pomáhali i v době po rozchodu…

Tehdy jsem získala spoustu nových diváků, protože k lásce bolest patří. Chodily za mnou ženy a říkaly: „Mně se to stalo taky. Díky vám jsem nespáchala sebevraždu.“ Když se ti tohle stane stokrát, říkáš si, že proto se ti to asi stalo. I muži píšou, jak s nimi život zacvičil. Je fajn, že už jsem ve fázi, kdy jsem pro ně vzor, jak to překonat. Proto Vincenta napadl ten stand-up. Říkal: „Hele, mami, to musíš!“

Rodina pro tebe byla vždycky zásadní. Přitom jsi chtěla jít do kláštera…

Zrovna včera jsem jela okolo zámečku Černíkovice, kde jsem během gymnázia trávila prázdniny u řádových sester, dělaly zdravotnice v ústavu sociální péče pro mládež. Pracovala jsem tam jako pomocný zdravotní personál u ležících dětí s mentálním postižením. Chtěla jsem být misionářka, co pomáhá lidem, a v covidu jsem si uvědomila, že jsem z té své představy neuhnula.

Spousta lidí mi psalo, jak jim pomohla moje autobiografická knížka Dělte dvěma, brali si ji třeba do nemocnice, posílali mi svoje osobní příběhy. Protože člověku pomáhá, když se mu děje zle a zjistí, že v tom není sám. Že paní, kterou znají z televize, přišla o dítě a další bylo těžce nemocné. Cyril byl první dítě na světě žijící s transplantovanou bránicí, dnes je mu 33 a dělá scénická čtení a prodává kafe, navzdory svému vzdělání. Takže si myslím, že jsem tu svoji misi splnila, zapalovala jsem pochodeň, napovídala jsem, kudy se má jít.

Žádné splnila, ty ji plníš pořád!

Plním. Samozřejmě jsem vloni hledala strom, kde bych se zhoupla, ale teď děkuju životu, že jsem se dostala o level výš. Jako kdybych v Pevnosti Boyard získala nový klíč. Přitom už jsem v důchodu!

Po návratu z Izraele jsi hned naskočila do práce? Režiséři si řekli: „Ha, Veronika je zpátky?“

V tomhle věku to není tak, že by se ti ten telefon nezastavil. Ale jedna z prvních nabídek byla na film Spolu a to byl jeden z nejkrásnějších scénářů, jaký jsem kdy četla. O matce se synem s autismem, kterého hrál Štěpán Kozub. Byla jsem šťastná, že takové těžké téma mělo vysokou návštěvnost v kinech a vyhrálo festival v Anglii.

I ty jsi dostala cenu, zlatou. Příběh je i o tom, jak matka rozděluje pozornost mezi nemocné a zdravé dítě… Mluvila jsi do scénáře – jako matka dětí vlastních, v pěstounské péči, zdravých i nemocných?

Mně se to samé stalo, když byly Agátce čtyři roky a narodil se Cyril, se kterým jsem rok žila po jednotkách intenzivní péče – absolvoval šest operací. Prostě jsem Agátu diskriminovala, musela jsem ji odstrkávat, protože to nešlo skloubit časově ani fyzicky. „Maminko, já bych chtěla na pouť.“ „Nemůžeme, Cyril nemá imunitu.“ „Maminko, já bych si chtěla pozvat kamarádku.“ „Nemůžeme, Cyril nemá imunitu.“

Neděláš to schválně, miluju všechny děti stejně, ale v určitou dobu pozornost potřebuje to slabší dítě a to druhé ho nenávidí. Už mu odpustila, pochopila to – zrovna včera byla v jeho kavárně ve Slaném se všemi svými dětmi. Cyril ji učí španělsky a je kmotr její dcery Mii. Mají se rádi.

Proto jsem se ptala, jestli jsi do toho scénáře trochu zasahovala svými zkušenostmi…

Určitě. Když se mě ptali novináři, jak jsem se na tuhle roli připravovala, tak jsem jim říkala: „Připravovala jsem se celých čtyřicet let, co jsem matka.“

Kde bereš energii?

Stella Zázvorková říkávala: „Václav Žilka a Veronika Žilková jsou Marťani.“ My jsme sem asi odněkud spadli. Tahle energie je po mém tatínkovi, moje máma taková nebyla. Ale táta byl absolutní nezmar. Nás vlastně hrozně baví život. Jsou chvíle, kdy jsi schopná tuhle obrovskou sílu i obrátit proti sobě, ale od toho je rodina, aby tě upozornila na to, že si musíš pomoct a ne se zahubit. A to se v naší rodině tak střídá, že vždy, když je někomu zle, tak my se semkneme, vlezeme si do postele, ječíme a jíme křupky. Jasně, že nepomáháme, ale ten dotyčný musí vědět, že má kolem sebe lidi, kteří ho milují.

Co ty a vztahy?

Mám teď skvělého kamaráda, který je z Moravy, a já jak jsem z Moravy po rodičích, tak jsem pochopila, že to není úplně jedno, kde se narodíš, že moravská krev není voda.

Kamaráda, nebo partnera?

Partnera nemám a nikdy už mít nechci.

Svatba nehrozí?

Zkusila jsem to třikrát. A už ne. Nechci ani manžela, ani partnera… Ale kamarády, proč ne? A když bude jeden, budu jenom ráda.

Tak se měj dál hezky!

Děkuju!