Amerikánka získala 3 sošky Českého lva: Holky jsou zajímavější než my chlapi, říká režisér Viktor Tauš

Skoro čtvrt století strávil režisér, scenárista a producent Viktor Tauš s životním projektem Amerikánka, jehož předobraz – reálná Zdenka – byla svého času stejně jako režisér bez domova. Zkraje února vyhrála jeho „americká holka z děcáku“ tři ceny domácí kritiky včetně nejlepšího filmu. Na Českých lvech získal tři ceny za kameru, scénografii a kostýmy, a také nestatutární ocenění za nejlepší filmový plakát.

Na pódiu v Arše jste při přebírání ceny kritiky za Amerikánku zářil a slzel. Bylo to po letech námahy s projektem velké zadostiučinění?

Já to nečekal. A dojalo mě to. Byl jsem šťastný i za Honzu Kadlece, který vyhrál cenu za audiovizuální počin, je naším nejlepším tvůrcem v oblasti filmového production designu. Co k tomu dál říct? Pozornost druhých je vždycky určitou milostí.

Šel jste to oslavit se skutečnou Amerikánkou Zdenkou?

Ten večer ne, ale prožili jsme krásný večer po rozhovoru s Renatou Kalenskou. Šli jsme do restaurace a po dlouhé době jsme nemluvili o Amerikánce, ale o jiných, obyčejných věcech. Tam mi došlo, že se ta etapa konečně definitivně uzavřela.

Amerikánce jste dal nejdřív verzi divadelní, pak formu divadla ve filmu a nakonec hraný film. Podařilo se vám v nich rozpustit všechny špatné vzpomínky na dětství?

Vzpomínky ve mně žijí pořád. Jsou mojí součástí. Beru je takové, jaké jsou. Prostě patří ke mně a mám je rád. Obecně máme tendenci vzdálené vzpomínky romantizovat. Smysl ale mají, když je vnímáte v pravdě. Pak jsou také informací o tom, co jste dokázala překonat.

Nebo určitým symbolem. Jako praní prádla pod jezem ve vašich horších časech, jak jste někde zmínil.

To používám, když ve zkratce popisuju cestu z ulice zpět do života. Unudil jsem se sám sebou, na jezu si vypral a šel hledat práci. Je to zkratka, ale je to přesné.

Co bylo pro vás v té době nejtěžší?

Dotek prázdnoty. Situace, kdy jsem měl pocit, že mozek je narušený tak, že se už nezhojí. Tenhle pocit ve mně zůstal asi nejhlouběji a stále mě občas straší.

Jak člověk v takovém období vnímá opačné pohlaví? Měl jste potřebu vyhledávat ženy?

Vztah byl tehdy vyloučený. Drogy člověka uzavírají do sebe a znemožňují jakoukoli mezilidskou interakci, jste jen sama se sebou.

A pak vás vysvobodila Amerikánka…

Je to tak. Už jsem to vyprávěl mnohokrát. Ona mě opravdu zachránila. Oba jsme žili na ulici, vyprávěla mi svůj životní příběh, který mě zasáhl natolik, že jsem nechtěl nic jiného než mu porozumět. Je to vlastně úplně prosté – vysvobodí vás zájem o povahu druhého člověka.

Později vás zachránila další žena, herečka Eva Jeníčková, s níž jste byl ženatý osm let. Je to tak?

Je. Neměla to se mnou jednoduchý. Obdivuju na ní, kolik má v sobě lásky a respektu k vlastnímu tělu jako instrumentu, který vám umožňuje pracovat a žít v tomhle světě. Byla mi velkou inspirací a hodně mě toho naučila. Díky ní jsem uzdravil svoje tělo.

Amerikánku jste točil po zkušenostech s předchozími filmy a seriálem Zrádci. Dokážete s odstupem říct, v čem byla pro vás jiná a jaké pocity vám přinesla?

To se těžko popisuje. Byla to cesta plná zázraků. Ten film je lepší, než jsem si kdy dokázal představit, že by mohl být.

Pro mě jako diváka zůstává nejsilnější Amerikánka divadelní.

To je v pořádku, naštěstí je tu Amerikánka divadelní i filmová. K někomu promlouvá herec a dialog, k jinému obraz. Já miluju obojí, celou tu cestu, pospolitost, skupinu lidí, kterým šlo o společnou věc. To byl zázrak. A ty děti! Doteď žasnu, jak se parta tak rozličných solitérů z různých zázemí a ekonomických situací, v nichž žili, dokázala integrovat do souboru, smečky. Jsem šťastný, že jsem to zažil.

Uvědomil jste si někdy, jak zásadně vám život ovlivňují ženy? Od matky, kvůli níž jste skončil na ulici, přes Amerikánku a osudové ženy typu Evy až po herečky, které ve filmu hrají a do příběhu přinášely vlastní zkušenosti?

Docela pěkně to pojmenovala jedna novinářka, když řekla, že tyhle příběhy vyprávím, abych si povídal s maminkou. Ano, mám to štěstí, že mi do života přišlo tolik úžasných hrdinek. Jejich příběhy byly silnější než ty mužské, které jsem v životě potkal. Holky jsou zkrátka zajímavější než my chlapi.

Potkáváte se s některými dětmi, které ve filmu hrály?

Ano, vídáme se v divadle. A se dvěma se vídám osobně. Nedávno mě vytáhly na koncert jakési tiktokové hudební hvězdy. Bylo to zajímavé. Jiný zážitek z koncertu, než jaký zažívala moje generace. Nešlo vůbec o uvolnění energie nebo nabití síly. Bylo to o vzájemném ujištění mezi dětmi v publiku a holčinou na jevišti o sounáležitosti.

Zpěvačka na chvíli sešla z jeviště, sedla si na zem, děti kolem ní a zpívaly společně. Jako by se tu redefinovalo, co vlastně koncertní zážitek je, bylo to prodloužení toho, co spolu sdílejí na sítích. Zaujalo mě to. Jako by si tahle nejmladší generace budovala porozumění mezi sebou na jakési podvědomé úrovni nezávislé na zpravodajství, od toho, co kdo říká, tweetuje, hejtuje a podobně. Jako by tyhle děti podvědomě a kolektivně věděly, co je dobře a co špatně. Jsem mezi nimi rád, naplňuje mě to přesvědčením, že všechny zatáčky, které má lidstvo před sebou, vybere šťastně.

Amerikánku jste vytěžil na maximum, věnoval jste jí pětadvacet let. Co dál? Dá se po takové době s jedním příběhem vůbec najít podobně silná inspirace?

No jasně! Amerikánka si žádala z různých důvodů mnohem více energie a času – proto nejprve divadlo a pak film. A pak další divadelní představení Snowflakes, v němž jsem měl potřebu vytvořit pro děti, které filmu tolik daly, prostor pro vyprávění jejich vlastních příběhů. Vše kolem Amerikánky je teď v rovnováze.

Reálná Amerikánka Zdena je v pořádku, vychovává svoji dceru a postupně se snad podaří dosáhnout i legislativních změn pro rodiny v krizi a děti v ústavní péči. A já konečně mohu jít dál. Brzy – doufám – začnu zase točit. Budu vyprávět první tři romány Anny Bolavé, pracuju na tom už čtyři roky.

Takže další ženská…

Jo, máte pravdu, skvělá ženská autorka a v jejích knihách silné ženské postavy. Těším se na to! Důležité je také stále zkoumat, co to vlastně je – film v roce 2025. Umělá inteligence ho promění. Za pět let budou filmy na plátně měnit děj podle toho, co cítí publikum. Jde to rychle! Je to úžasné období, asi nejvíce transformativní od samého zrodu filmu. Těším se, že to ještě prožiju.

Nebojíte se toho? Třeba už tyhle filmy vůbec nebudou psát lidé. Budou o tom, co si myslí a možná i co vyhovuje jen chatbotům.

Nebojím. Je to otevření velkého potenciálu, záleží na tom, jak se k němu postavíme. Umělá inteligence už „odvynalézt“ nejde. Buď se budeme adaptovat, nebo přestaneme být relevantní.

A váš soukromý život? Co vás čeká?

Očekávání nemám. Jsem šťastný, že jsem mohl dokončit Amerikánku a že je taková, jaká je. Na cokoli, co přijde, jsem teď připravený.

>>>Režisér Vít Neznal: Hráli jsme ve vlacích s uprchlíky, abychom děti na chvíli vytrhli z toho zmaru