Nechtěla jsem být věčně Evička Tričko ani sestřička Vendulka! Herečka Veronika Jeníková nemá ráda škatulky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Její zatím poslední premiérou byla komedie Na každého se jednou usměje…, v níž ve Strašnickém divadle hrají se Zdeňkem Žákem životní smolaře. Což je pro ni – věčně usměvavou dámu – protiúkol. Jak se dcera dvou tělocvikářů ocitla na jevišti a čím ji okouzlila Jiřina Bohdalová? O tom vypráví herečka Veronika Jeníková v otevřeném rozhovoru z cyklu Intimní zpovědi.

Veru, zaujalo mě, že jsi začala studovat medicínu.

Nestudovala jsem vysokou školu, a protože jsem se hodně starala o své rodiče v pokročilém věku, zajímalo mě ošetřovatelství. Starala jsem se i o starší kolegyně, takže ošetřovatelství by mě naplňovalo. Od starších lidí člověk dostane určitou moudrost, a navíc jsou nesmírně vděční, usměvaví a dodají člověku energii. Taky jsem si říkala, že by to byla možnost, kdybych už neměla dost práce v herectví. A chtěla jsem si zkusit, jak to vypadá v posluchárně na vysoké škole. Odvážně jsem do toho šla a dostala jsem se na druhou lékařskou fakultu.

Gratuluju!

Děkuju! Jenomže situace se velice zkomplikovala koronavirem, protože jak jsem pečovala o rodiče a nebylo ještě očkování, nemohla jsem chodit na praxe do nemocnice, ty byly týden v měsíci. Udělala jsem několik zkoušek, zápočtů – to jsem na sebe byla hrdá. Navíc se to dělalo distančně, takže jsem se musela naučit pracovat přes Zoom.

Takže jsi šla v pětapadesáti na vysokou a ještě jsi dělala zkoušky online?

Ano, bylo to opravdu kaskadérství. Ještě se vyznat v tom fakultním systému… Občas jsem se musela poradit s dětmi. Bohužel jsem neměla splněné ty praxe. Ale během přednášek jsem se naučila spoustu věcí, o kterých jsem neměla ani páru.

Co na tvé kaskadérství říkaly děti Lukáš a Kamila? Už jsou dospělé, určitě už nejsou tak kritické jako v pubertě…

Vzaly to s pozdviženým obočím. Proč ne, každá máma je nějak praštěná. „Když si chceš zkusit školu, tak si ji zkus.“ Už jsou skutečně dospělé, do života mi nemluví.

A měly někdy takové tendence?

Ani ne. Sama vím, že mluvit do života rodičům je strašně těžké. Ono ani opačně to není jednoduché. A čím je člověk starší, tím hůř je převychovatelný.

Se svým budoucím manželem Čestmírem Gebouským ses seznámila v kladenském divadle, takže děti vyrostly se dvěma herci.

Nejen se dvěma! Jezdili jsme na společné dovolené s bývalou partou z Divadla ABC. Jak jsme se všichni bavili o profesi, naše děti měly pocit, že rodiče všech dětí jsou herci. Že člověk je nejdřív herec a potom teprve rodič. Myslím si, že to nijak neprožívaly, a protože se ani jeden nerozhodl pro tuhle kariéru, znamená to, že jsme jim to trochu zošklivili.

A snažila ses o to?

Nemyslím si, že by k tomu neměly částečné vlohy, ale vím, co to povolání přináší v dobrém i ve zlém. Byla bych blázen, kdybych se snažila, aby si tu profesi vybraly. Jsem ráda, že šel každý svojí cestou: syn je právník a dcera vystudovala výtvarnou školu. Nevím, jestli je dobré, když děti dělají stejnou profesi jako rodiče, můžou ji mít zidealizovanou. Možná ob generaci, nějaké vnouče?

Ani ty jsi neuvažovala, že půjdeš ve stopách svých rodičů tělocvikářů?

Vůbec mě to nenapadlo. A nejen proto, že z táty se z tělocvikáře stal úředník a máma byla po letech učení hlavně ve vedení školy. Co se týká sportu, to jsem v jejich šlépějích šla, vedli mě k němu od dětství. Odmalička jsme jezdili téměř každý víkend na lyže. V pubertě jsem se trošku vymknula, rozhodla jsem se, že jsem kavárenský typ, a sportovat jsem přestala. Ale pak jsem se k tomu ráda vrátila. Sport jsem tedy od rodičů převzala, ale že bych musela někoho učit? K tomu jsem tendenci neměla. Ani když jsem dostala několikrát nabídku učit svoji profesi, tedy herectví.

Nemáš to v sobě?

Nemám. Kdyby někdo chtěl, poradila bych mu, nazkoušela s někým hru – kamarádsky. Ale rozhodovat, kdo má při přijímacích zkouškách větší nebo menší talent, nebo známkovat, to bych si nikdy netroufla. Ze své letité zkušenosti vím, jak se děti vyvíjejí. A nejen děti – i herci v dospělosti. Znám jich spoustu, kteří byli na školách zatracovaní, a pak se z nich stali výborní herci. A opačně. Přesně tohle rozhodování by mi bylo nepříjemné.

Jak ses k herectví dostala? První roli jsi získala v televizním filmu Podej mi ruku a přestaň se bát, hrála jsi jako studentka gymnázia.

Vystupovala jsem na různých recitačních soutěžích, ve čtrnácti jsem nastoupila do dramatického kroužku. Najednou jsem byla u renomované herečky a pedagožky Jiřiny Steimarové. Přišli tam filmaři a hledali hlavní představitelku pro dětský televizní film. A vybrali si mě. Bylo to prima. Jenomže to mi neměli dělat, že moji maminku hrála paní Bohdalová! Mým prvním hereckým partnerem byl Vláďa Dlouhý, hráli tam ještě Ladislav Pešek a Slávka Budínová. Není divu, že mě to prostředí naprosto omráčilo a já jsem se jasně rozhodla, že to chci dělat.

Takže jsi nepočkala ani na maturitu.

Mirek Dlouhý mi řekl, že je možné studovat herectví na konzervatoři. Což já jsem do té doby nevěděla, myslela jsem si, že se dá studovat jen na vysoké škole. Zkusila jsem udělat přijímací zkoušky a dostala jsem se.

Co na to, že jsi zběhla z gymplu, říkali rodiče?

Táta tomu docela fandil, viděl, že mě natáčení bavilo. Navíc na gymplu jsme měli povinnou specializaci, já jsem se ocitla na chemické větvi – a to jsem si nedovedla představit. Naši taky ne. Byli samozřejmě rádi, že konzervatoř je škola s maturitou, věděli, že pak mám otevřenou cestu i do jiných oborů.

Ale já jsem byla už v těch patnácti svéhlavá, takže věděli, že kdyby řekli „ne“, já řeknu „jo“. Jako pedagogové a psychologové věděli, že těžko dítěti něco rozmlouvat a zakazovat. Dítě může vždycky přijít a vyčítat: Vidíš, kdybys mi to býval… Ani v těch patnácti není člověk tak malý, aby rodiče měli rozhodnout o jeho životním nastartování.

Když jsi tedy hrála ještě před konzervatoří a potom během studia, brala jsi to tak, že to je samozřejmost? Že budeš dostávat jednu nabídku za druhou?

První opravdu velkou příležitost jsem dostala v sedmnácti – s panem Hrušínským jsem hrála ve filmu Pozor, vizita! A je pravda, že v televizi se hodně točilo a potřebovali mladé lidi, tak jsem o nabídky nouzi neměla, chodily jedna za druhou. Nevnímala jsem to jako něco zvláštního. Nedocházelo mi, že „dospělých herců“ je víc, že se to pak rozmělní.

Řekla sis někdy: Co se děje, že nabídky nechodí?

Všeobecný obrovský střih byl po roce 1989. Do té doby jsem točila pořád něco, pak se to zastavilo – natáčení filmů i v televizi. V porevoluční době se začaly generace filmařů proměňovat a režiséři, se kterými jsem točila, byli upozadění. Mladá dravá generace si přivedla svoje herce. Navíc jsem v té době měla jedno dítě, pak druhé, v divadle jsem hrála pořád. Když jsem potom dostala roli Vendulky v Ordinaci v růžové zahradě, byla jsem ráda, že mi naředila Evičku Tričko z filmu Bony a klid. V tom seriálu jsem strávila pět let.

Proč jsi odešla?

Jako jsem nechtěla být věčně Evičkou, tak jsem pak nechtěla být Vendulkou. Měla jsem pocit, že jsem moc zaškatulkovaná. Teď už si z toho dělám legraci.

V začátcích Ordinace herci říkali, že chodí do fabriky. Prý jste měli až šest dvanáctihodinových frekvencí týdně.

No, bylo to drsné. Původně se totiž počítalo s 34dílným seriálem. A byl napsaný pro poměrně málo lidí, takže všichni pořád točili. Směny byly dlouhé, protože všichni, kdo se na tom podíleli, se snažili, aby to bylo dobré, aby se to chytlo. Jenomže se točilo v bývalém kině na Hájích a tam nebyly pro natáčení podmínky. Seriál se začal líbit, tak se psaly další a další díly, ale léto skončilo a tam nebylo topení – šlo o vybydlenou budovu. O pauzách jsme se choulili v bundách, ve studiu byly fukary, abychom nezmrzli. To trvalo rok, než se Ordinace přestěhovala do hostivařských ateliérů.

Dovedeš si představit, že bys dneska pracovala znovu s takovým nasazením?

To je těžká otázka. Asi ano. Nějakou dobu by se to dalo zvládnout. Já jsem to ale neměla tak zběsilé jako Linda Rybová, Daniela Šinkorová a další představitelé hlavních rolí, točila jsem z těch šesti dnů týdně třeba tři a půl.

S Jiřinou Bohdalovou, která ti v tvém prvním filmu hrála maminku, ses celkem nedávno potkávala na jevišti Divadla Na Jezerce. Jaké to bylo?

Krásné. Mám Jiřinu nesmírně ráda. Paní plukovníkovou, o které mluvíš, jsme hrály asi třináct let, pořád po jevišti běhala v podpatcích a paruce, v plné síle. Je obdivuhodná, přírodní úkaz. Nesmírně moc mě naučila. Jak jsme mluvily o tom učení, tak Jiřinka Bohdalová učí tím, že je. Člověk od ní nasákne, jak být na jevišti opravdová. Dala mi obrovskou školu. A o zkoušení a pauzách vypráví spoustu historek, tím člověk nasákne to komediantství, které je důležité pro každého herce. Myslím si, že člověk by měl být komediant, ať hraje komedii, nebo vážnou věc.

Když se ohlédneš zpátky k té holce, co se ve čtrnácti zbláznila do herectví, jsi spokojená? Těší tě to?

Těší. Samozřejmě jsem měla období ideálů… A pak jsem pochopila, že člověk nemůže chtít vždycky maximum: pokaždé krásný text, nádhernou roli, výborného režiséra, skvělé kolegy. Vždycky tam něco z toho je a něco není. Někdy se dokonce ukáže, že je úplně všechno špatně, bohužel. Ale asi každý herec si říká, že ještě přijde něco, co bude fajn. Pro spoustu lidí je herectví nezvyklá profese, pro mě jsou zase nezvyklé všechny ostatní. Když vidím někoho, jak dělá něco úžasného, obdivuju ho. Každý umí něco… A to je krásné.

Buď se zblázním, nebo uchlastám, říkala si kdysi Valérie Zawadská