„Žena musí vyvinout víc úsilí než muž. To prostě není v pořádku,“ říká scenáristka filmu Matka v trapu

Scenáristka a spisovatelka Uljana Donátová je žena mnoha profesí, ale vše, na čem se kdy podílela, vždy nějak souviselo s kulturou. Filmy, festivaly, koncerty, knihy, muzikály… Spolupracovala i s řadou významných jmen naší kulturní scény. Na co je nejvíc pyšná a proč začala knihy psát až po padesátce?

V únoru přijde do kin film Matka v trapu, který je natočený podle vaší knihy a napsala jste k němu i scénář. Mluvíte o něm jako o skorokomedii, což je dost zvláštní slovo… Proč zrovna tohle označení?

Hledaly jsme s režisérkou a producentkami spojení, které by náš film nejlépe charakterizovalo. A shodly jsme se na tom, že je – stejně jako spousta okamžiků v reálném životě – úsměvný a zábavný, ale zároveň obsahuje situace, kdy se vám úplně nedaří. V životě, vztazích, lásce… Asi každému se střídají dobré okamžiky s těmi špatnými. A přesně tohle pro mě slovo skorokomedie vystihuje. Pokud se na ty horší chvíle dokážete podívat s nadhledem, dají se překonat, vy si načechráte peří a můžete se zase usmívat.

Byly pro vás inspirací konkrétní postavy z vašeho okolí, nebo jde o čistou fikci?

Příběh jako takový je čistá fikce, ale každá z postav, v mých knížkách stejně jako ve scénářích, v sobě nese vlastnosti nebo nějaké situace, které jsem sama zažila nebo jsem je třeba jen náhodně odposlechla z rozhovoru v metru. A skvělým zdrojem jsou samozřejmě mé kamarádky. Některá mi třeba vypráví nějaký zážitek, já si ho uložím do podvědomí, a když začínám psát knížku nebo scénář, hezky si ho z toho šuplíčku vytáhnu, spojím s jiným zážitkem nebo situací a takhle se to postupně nabaluje a nabaluje.

Ve filmu se objevuje řada známých tváří v čele s Petrou Hřebíčkovou, Lenkou Vlasákovou nebo Janou Švandovou. Mluvila jste i do výběru herců?

Protože jsme od počátku na filmu fungovaly jako tým, řešily jsme společně i obsazení. Samozřejmě jsem musela respektovat pohled režisérky Hanky Hendrychové, ale jsem moc ráda, že obsazení, které jsme nakonec společně vytvořily, funguje skvěle. A už jen kvůli hereckým výkonům se, myslím, na film vyplatí přijít.

Snímek je určený především ženám, myslíte, že na něj budou chodit i muži? Co by si z něj případně měli odnést?

Já bych si vypůjčila slova Marka Němce, který ve filmu hraje bratra Lenky Vlasákové. V pozvánce na film říká: Pánové, vždycky se vyplatí dozvědět se něco o ženské duši!

Řekla byste, že se postavení žen a mužů ve společnosti v poslední době mění? Často se mluví o stále silnějších ženách a slábnoucích mužích…

Já bych to tak razantně neviděla. Myslím, že historie je plná silných ženských osobností, jenom společenská situace nebyla tak příznivá, aby to ve větší míře mohly projevit. Dnes je na silné ženské osobnosti, díky otevřenosti veřejného prostoru, naštěstí víc vidět a prosazují se zcela samozřejmě v oborech, kde by to dříve nebylo možné. Neřekla bych, že muži slábnou, ale podle mě mají v řadě oborů výhodnější výchozí pozice dané prostě jen tím, že jsou muži. A to se mi nelíbí. Žena, aby dosáhla stejného pracovního postu nebo ohodnocení, musí vyvinout daleko víc úsilí než muž. To prostě není v pořádku.

Máte dvě dospělé dcery a dvě téměř dospělé vnučky, pozorujete, že vnímají svět jinak než vy v jejich věku?

Své dcery jsem „vyvdala“ ve věku, kdy už byly na hranici dospělosti a šly vlastními cestami, takže jsme spolu spíš řešily jen ty rodinné provozní situace. Ale své starší vnučky mám možnost pozorovat od narození a moc se mi líbí, jaké z nich rostou sebevědomé ženy. Obě studují – Viktorka medicínu, Klaudie je na gymnáziu – a v mých očích naprosto popírají to, že mladí lidé žijí jen ve virtuálním světě sociálních sítí a že jsou povrchní. Naopak. Baví mě s nimi diskutovat a líbí se mi, jak dokáží věci střízlivě posuzovat. Vnímají svět odlišně, to ano, ale nepřijímají ho samozřejmě a o mnoha věcech hodně uvažují. To je mi hodně sympatické.

Spolupracovala jste už s mnoha režiséry zvučných jmen – namátkou jmenujme Jana Svěráka, Davida Ondříčka, Jiřího Vejdělka, Marii Poledňákovou, Jiřího Stracha, Alici Nellis… Prozradíte, s kým nejraději?

Nejvíce si vážím možnosti spolupracovat na mediálním zastoupení filmu Odcházení, který režíroval podle své hry prezident Václav Havel. Pochopitelně v době, kdy už nebyl aktivní ve funkci, ale pro mě zůstává prezidentem dodnes. Bylo to naprosto fascinující setkání s výjimečným člověkem.

Čím vás tak okouzlil?

Václav Havel měl obrovské charisma, díky němuž si dokázal lidi získat. Po prvních minutách setkání člověk okamžitě věděl, že u toho chce nějakým způsobem být. Zároveň byl velký perfekcionista. Měl jasnou představu, jak má jeho film vypadat, a z té neustupoval. A nějak přirozeně vždy dokázal, že se všichni snažili jeho představy naplnit. V době, kdy Odcházení vznikalo, bývalo běžné, že se občas novináři jezdili podívat na natáčení. Většinou tak maximálně 5 médií. Ovšem když točil Václav Havel, přijela na plac média typu BBC, ARD, Reuters, téměř desítka jenom televizních štábů. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného nezažila. Renomé Václava Havla bylo opravdu mimořádné. Byla jsem u několika rozhovorů, které poskytoval, laskavě mi dovolil poslouchat. Obdivovala jsem, jak přesně dokázal své myšlenky formulovat.

Jste žena mnoha profesí, spisovatelka, manažerka, scenáristka… Která z nich je vám nejbližší?

Vlastně všechny, nechci mezi nimi rozlišovat. Každá ta práce má něco do sebe, každá si mne kousek bere a hodně mi dává. Karlovarský festival je největší filmovou událostí u nás, akce s ohromným přesahem a možností unikátních zkušeností, psaní je zase výsostně autorská práce, která mi poskytuje svobodu.

Psát knížky jste začala relativně pozdě, až po padesátce. Co bylo impulzem?

Všechno má svůj čas. Potřebovala jsem sebrat odvahu a prostě mi to trošku déle trvalo. A možná jsem jen mnoho let hledala výmluvy. Ovšem touha psát byla ve mně někde hluboko ukrytá. Psaní jsem si vyzkoušela v různých formách – jak novinářka, scenáristka televizního magazínu o filmech i jako PR manažerka. Ale vždycky to bylo psaní, které muselo vycházet z faktů a poskytovat základní informace: co, kdy, kde, kdo. A ve mně rostla touha vytvořit své vlastní postavy, přisoudit jim vlastnosti, jaké chci, a provést je příběhem, který jim vymyslím. A po padesátce džbán přetekl, ucho se utrhlo a vyšla první knížka.

Co na psaní máte nejraději? To počáteční vymýšlení tématu, chvíli, kdy se vám příběh rozjede pod rukama, nebo moment, kdy dopíšete poslední větu?

Pro mě začátky bývají trošku klopotné, ale ve chvíli, kdy se postavy takzvaně najdou, je to nejkrásnější část práce. Zní to jako fráze, ale když píšu, mám pocit, že s těmi lidmi, které jsem si vymyslela, opravdu komunikuji. Určitě jste se někdy ocitli v nějaké vyhrocené situaci, kdy jste s odstupem pár dní přesně věděli, co jste měli dotyčnému odpovědět. Ale je pozdě. Nevrátí se to. Ovšem při psaní knížky se vrátit můžete. Napíšete nějakou situaci, za dva dny se k ní vrátíte a můžete postavě dát přesně tu správnou repliku. To mě baví moc.

Už před lety se začalo mluvit o soumraku tištěných knih, ale knihkupectví jsou stále plná. Jste v tomto ohledu optimista?

Ano, jsem. Možná, že lidé budou v budoucnu víc číst spíš na čtečkách, mobilech nebo poslouchat audioknihy, ale pro dobrý a vtipný příběh tu bude místo vždycky.

Jedním z vašich nejúspěšnějších děl je muzikál Biograf láska s písněmi Hany Zagorové, ke kterému jste napsala scénář. Uvádí ho pražské Divadlo Kalich a je stále vyprodaný. Proč jste si vybrala právě tuto zpěvačku? Znaly jste se osobně?

To byla šťastná shoda náhod. Oslovil mě kamarád-producent s tím, že má v plánu projekt hitmuzikálu s písněmi Hany Zagorové. A že hledá někoho, kdo by mu k tomu napsal scénář. Mé argumenty, že jsem to nikdy nedělala, smetl se stolu otázkou: A to vadí? Tak jsem si řekla, že jdu do toho. Písničky Hany Zagorové znám od mládí a mám je moc ráda, spojují se mi s nimi různé etapy života. A to jsem jí také řekla při našem prvním setkání. Že nejsem někdo, kdo by její písně objevil až teď, že znám jejich melodie, jejich texty, jejich emoce. Myslím, že tohle bylo důležité i pro ni, a díky tomu s uvedením muzikálu souhlasila. O to víc mě mrzí, že jsme se mohly potkat nad scénářem jen dvakrát. Těšila jsem se, až uvidí hotové představení na scéně, ale to už se bohužel nestihlo. Ráda si představuju, že když tam nahoře vidí ten skvělý úspěch, že se svým typickým úsměvem ukazuje palec nahoru.

Tereza Černochová: Potrpím si na poctivé jídlo. Umím zhubnout i 20 kilo. Ale proč? Už to nebudu já…