Věřím na osud, tím mým byl Jurajko. Strašně mi chybí, ale myslím, že na mě dohlíží, říká Deana Jakubisková

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Uplynulých dvanáct měsíců bylo pro Deanu Jakubiskovou jedním z nejnáročnějších období v jejím životě. Musela se vyrovnávat s odchodem milovaného manžela, s kterým strávila 40 let, a také dovést do kin jeho poslední film Perinbaba a dva světy, premiéru měl na konci loňského roku.

Jejím přáním je, aby svět na Juraje Jakubiska nezapomněl, jeho dílo žilo dál a našlo si cestu i k mladším generacím. Povídaly jsme si spolu nejen o životě se slavným režisérem, ale i o době, která nepřeje výpravným a nákladným filmům, a vůbec o změnách ve filmové branži. Řeč byla i o cestách osudu, jež nás často dovedou tam, kam to nečekáme ani neplánujeme.

Jak jste se vlastně s manželem seznámili?

Ještě jako studentka herectví jsem hrála v Slovenském národním divadle, kam jsem po ukončení Vysoké školy múzických umění nastoupila. Juraj na mě chodil do divadla, ale já o tom nevěděla. Tenkrát si režiséři vyhledávali mladé talenty v divadlech, a tak si mě objevil. Párkrát jsme se setkali na chodbách filmového studia, v té době jsme měli každý svůj život a závazky jinde. Jednou jsme se ale náhodou potkali pozdě večer v jednom podchodu v Bratislavě. Juraj šel z filmového klubu z úspěšné premiéry své Tisícročné včely, já z divadelního klubu, kde jsem se zastavila po představení. A od té doby jsme byli spolu.

To zní jako scéna z nějakého filmu…

Ale bylo to přesně tak. Od té chvíle jsme se prakticky od sebe nehnuli. Čtyřicet let!

Když se ohlédnete, myslíte si, že to byl osud? Věříte na něj?

Věřím, že hodně věcí máme v životě předurčených. Občas si je ale sami zkomplikujeme, protože uhneme z vyznačené cesty. Anebo jdeme naopak svému štěstí naproti. Ale pokud se ptáte, zda bylo mým osudem prožít život po boku Juraje Jakubiska, spolupracovat s ním, sledovat jeho práci, kreativitu a talent, pomáhat mu realizovat jeho vize, poskytovat mu zázemí a těšit se z jeho společnosti, tak ano. Věřím, že to tak mělo být.

Chybí vám moc?

Každý den. Víte, já si vlastně pořád nepřipustila, že už tu se mnou není. Nedávno mi připomněla jedna kamarádka, že o Jurajkovi stále mluvím v přítomném čase. Nedokážu o něm mluvit v minulém čase. Nějak to prostě nejde. Mám pocit, že je tu stále se mnou a dohlíží na mě.

Říkala jste mi, že byl neuvěřitelně pracovitý a nedokázal jen tak nečinně nesedět a nic nedělat. Když nepsal anebo netočil, tak maloval nebo třeba pracoval na zahradě… Měl ještě rozpracovaný nějaký scénář nebo alespoň v hlavě další film?

Ano, byl přesně takový, musel pořád něco dělat, něčím se zabývat, něco tvořit. I když natáčel film, už přemýšlel o dalším. Jeho snem bylo natočit scénář Zabudnutý epos, na kterém jsme spolupracovali skoro tři roky. Měl to být velkolepý příběh Slovanů z dob Velkomoravské říše.

Takový film by byl asi hodně výpravný a tím i nákladný, předpokládám. Myslíte, že se někdy natočí?

Historický film z 9. století bude vždycky nákladný. Těžko říct, jestli by v dnešní době byl někdo schopen převést příběh na plátno tak, aby se nevytratila Jakubiskova magická filmová vize. Doba se pro filmaře v Evropě zásadně změnila. Dnes už se filmy, které nestárnou a mají lidem co říct i po dvaceti letech, moc netočí. Když ale některý z Jurajových snímků, jež natočil před desítkami let, vidí mladí, jsou zaskočeni jejich nadčasovostí i způsobem vyprávění. Stále lidi oslovují. Bohužel se dnes dává přednost spíš civilním snímkům, nenáročným na výpravu a přípravu. Ze života se nám vytrácí touha, sny, láska a tajemství. A z umění myšlenky, fantazie, krása magie a nakonec i řemeslo. Každý se věnuje všemu a už nemá sílu ani čas jít pod povrch a objevovat zázrak detailu. Myslím, že povrchnost se stala symbolem dnešní doby. A to nejen v umění.

Pojďme se teď bavit o vás. Začínala jste jako divadelní herečka. Co vás přitáhlo k filmu?

Divadlo jsem milovala. Zbožňovala jsem ten kontakt s divákem, stát na velké scéně a vnímat, jak jsou na vás lidé v hledišti přímo napojení. Ve filmu je to jiné, tam si režisér s vaší postavou udělá, co potřebuje, scénu si sestřihne, upraví, ale v divadle jste jen vy a divák. Setkání s Jurajem Jakubiskem mi ale obrátilo život vzhůru nohama. Na vlastní kůži jsem zažila starou moudrost: Chceš pobavit boha? Řekni mu své plány na zítra.

A vaším světem se stal film…

Je to tak. Zahrála jsem si ve většině Jurajových filmů, ale tím, že jsme spolu žili, stala jsem se i součástí vzniku scénáře a příprav na natáčení. Zažila jsem neuvěřitelné kouzlo střižny a celé postprodukce, kde vlastně film skutečně vzniká. Obdivovala jsem, jak měl vždy do puntíku všechno promyšlené a přesně věděl, co chce. Pochopila jsem, že když dopsal scénář, měl v hlavě už natočený celý film.

Což je pro herce asi obrovská výhoda, když režisér přesně ví, co chce, ne?

Máte naprostou pravdu. Také to herci na Jurajovi oceňovali a moc rádi s ním pracovali. Byl vlídný, ale trval si na svém. Měl naprosto jasnou představu, co chce natočit, a dokázal všechny, herce i štáb, strhnout na svou stranu. Všechny rekvizity měl promyšlené a nakreslené. Stavby také, přesně věděl, jaký kostým a masku má mít která postava. Byl kreativní, ale i náročný na své spolupracovníky. Každý trikový záběr měl promyšlený do nejmenších detailů a chtěl, aby se realizoval přesně tak, jak si představuje. Krásně je to vidět právě v jeho posledním filmu Perinbaba a dva světy. Kdyby jen diváci tušili, co úsilí a náročných příprav za některými záběry je, byli by asi překvapení. Ale tak to má být, výsledek má působit lehce a přirozeně, divák má odcházet z kina příjemně překvapený.

Původní film Perinbaba z roku 1985 je na Slovensku podobně populární jako u nás Tři oříšky pro Popelku. Přijali jeho pokračování na Slovensku diváci jinak než v Česku?

Z ohlasů je zřejmé, že nejlépe na něj reagují děti, nechají se unášet obrazem, příběhem a fantazií. Juraj pokračování Perinbaby nezamýšlel jako klasickou pohádku, ale jako rodinný film či spíš dobrodružnou fantasy, vyprávěnou způsobem, který je generaci odchované na zkratovém vyjadřování a moderních technologiích velmi blízký. Proto se jim tak líbí.

Natáčení ale trvalo několik let, proč vlastně?

Především příprava byla těžká, nejen kvůli velkému množství technicky náročných triků, ale i natáčení na nepřístupných bizarních lokacích obležených horami, kde jsme postavili celé město. Kvůli plynutí času v příběhu jsme natáčeli ve čtyřech ročních obdobích. A pak do toho vstoupil covid, nemoci spolupracovníků, rozdílné podmínky karantény v Česku a na Slovensku, kde jsme měli půlku studií. Vždy v létě, kdy nastalo uvolnění, jsme doháněli čas a pracovali 7 dnů v týdnu. Až po tom skoro tříletém období nejistoty a chaotickém zastavování života jsme si uvědomili, jak frustrující je přerušování tvůrčí práce. Že je pro všechny důležité pracovat společně, protože do té doby to byla pro nás samozřejmost.

Neuvažujete o nějakém způsobu, jak mladým lidem filmy vašeho manžela zpřístupnit, aby se na ně mohli podívat, a vlastně je tak objevit?

Určitě ano. I když si Juraj přál, abych se intenzivněji věnovala herectví, cítím, že je to můj nejbližší úkol. Moc ráda bych něco takového udělala. Protože si myslím, že svět Juraje Jakubiska je nezapomenutelný, jeho odkaz nám tu zůstal a měl by žít dál.

Režisér světového formátu prozradil recept na úspěch. Teď chce poselství předat mladým talentům