Vendula Pizingerová o lásce, smrti dítěte i muže a proč na jeho pohřbu měla neprůstřelnou vestu

Každý musí v životě překonat různé trable, ale to, co osud naložil na bedra Vendule Pizingerové, by ustál málokdo. Když jsem šla na rozhovor, samozřejmě se mi hlavou honilo, jak mluvit se ženou, která pochovala vlastní čtyřleté dítě a o sedm let později stála nad rakví manžela. Jak se tak těžkých témat dotknout, ale neublížit jí, nesypat do ran sůl?

Během pár minut byly ale veškeré rozpaky pryč, protože tahle žena je rváč, bojovník, který se nevzdává. Život bere útokem, čelem se staví ke všemu, co jí servíruje, ať je to dobré, nebo zlé. Je tak silná, že se s veškerou bolestí dokázala nejen vyrovnat, ale zvládá o ní i otevřeně mluvit. Nechybí jí humor, vtip, nadsázka, ale i zodpovědnost a jasné vědomí toho, co je v životě opravdu důležité.

Když mluví o smrti dcery a manžela, je z ní cítit pokora a úcta k lidskému životu, bolestná ztráta, která nikdy nezmizí. Když je ale řeč o útocích těch, co ji obviňovali ze smrti Karla Svobody, následně ji hejtovali za lásku k mladšímu muži a v neposlední řadě za to, že si s ním dva roky před padesátkou pořídila dítě, má na tváři úsměv. Mává nad tím rukou. Zloba cizích anonymních lidí je ve srovnání s ostatními jejími ztrátami banalita. A na ty ona nemá čas. Už 25 let věnuje neskutečné množství své energie a času, aby prostřednictvím Nadačního fondu Kapka naděje pomáhala nemocným dětem.

Léto končí a s ním i doba dovolených. Já se ale přeci jen zeptám na tu vaši, když jste byla s manželem v Namibii. Z fotek to vypadalo dost romanticky…

Je to krásná země. Spousta zvířat a samozřejmě i bídy, se kterou se v těchto zemích bohužel setkáváte. Byli jsme tam se skupinou přátel, takže z fotek to možná jako romantika vypadalo, ale sami jsme tam nebyli. Ale je fajn občas vyrazit bez dětí, i když jsem si samozřejmě říkala, jak by se všechna ta zvířata Pepíčkovi (téměř tříletý syn, kterého má s manželem Josefem Pizingerem) líbila. Na Namibii je malý, ale tak za tři roky ho tam vezmeme.

Jedna vaše fotka vzbudila dost rozruch. Jste na ní v bikinách a píšete, že čas zničí vše. A hned se začalo spekulovat, že narážíte na svůj věk, na to, že stárnete…

Já to vůbec nemyslela tak, že je mi už přes padesát. Spíš, že čas zničí všechno, včetně špatných vzpomínek, prostě zničí všechno tak nějak globálně. Hm, takže vlastně i tu figuru.

A zrovna figura, bych řekla, se vám moc nemění.

Moje stehna si to teda nemyslí. Ale je to přece přirozené, všichni stárneme, nikdo nezůstane navždycky mladý. A někdo se s tím holt nedokáže vyrovnat.

Vy jste dala stárnutí jasnou stopku, když jste se vdala za mladšího muže a ve 48 letech si pořídila dítě.

No jasně, dítě vám nedovolí stárnout. S Pepíčkem jsem pořád v akci, v pohybu, nemůžu se zastavit. Ale třeba to na mě všechno padne naráz za deset let, to uvidíme.

Ještě se vrátím k té fotce a k tomu, že podle vás čas zničí všechno včetně špatných vzpomínek. Těch vy určitě nemáte málo, potkalo vás hodně smutného a bolestného. Umí tedy čas opravdu zničit i tyhle hodně bolavé věci?

Hroty se obrousí. Ta skutečnost jako taková už není tak živá jako před lety. Spoustu věcí si člověk zidealizuje, spoustu si naopak udělá ošklivější, tak to prostě je, tak pracuje lidský mozek. Automaticky nějaké vzpomínky vyřazuje, protože jinak by se člověk zbláznil. Je to přirozená obrana.

Vaše reakce na smrt dcery byla taková, že jste založila Kapku naděje, je to tak?

Já bych tohle dělala asi i tehdy, kdyby žila. Měla jsme to v hlavě připravené už za jejího života. Ale to, jak jsem při práci pro Kapku naděje urputná a tvrdohlavá, za to asi opravdu vděčím osobní zkušenosti s tou nemocí a tím, čeho je schopná.

Dcera vám zemřela na leukémii a vy jste v kontaktu s dětmi a rodinami, které trápí to samé. Vlastně jste stále svědkem stejného trápení, stejně smutných osudů. Neoživujete tím vlastně pořád svoje staré rány?

Samozřejmě, že kdykoli se potkáte s něčím podobným, tak vás to raní. Na druhou stranu hematologie a onkologie udělaly za ty roky tak velký pokrok, že dneska je úspěšnost léčby tuším okolo 80 procent. A to je neskutečné. Nejde ale jen o fyzické nemoci dětí, ale i o psychické zdraví dětí. Kapka naděje se sice primárně stále zabývá hematologií, onkologií, transplantacemi kostní dřeně, ale v poslední době i dětskou psychiatrií a psychologií. Protože děti a dospívající to nemají lehké a v téhle oblasti péče trochu zaostává.

Jak se pomáhá v oblasti psychického zdraví dětí?

Je to těžké. Není to sexy téma. Přitom je to obrovský problém – je málo dětských psychologů a psychiatrů, chybí lůžka a v některých nemocnicích vypadají psychiatrická oddělení fakt strašlivě. Začali jsme zlehka asi před pěti lety, kdy jsme v pražském Motole vybavili nějaké herny na psychiatrickém oddělení, nakoupili jsme postele a vybudovali tam velkou terapeutickou zahradu a hřiště. Vybírali jsme tehdy peníze na Donio, ale musím přiznat, že jsem čekala, že ta sbírka bude úspěšnější.

A nebyla? Čím si to vysvětlujete?

Ono to bude znít hrozně, ale myslím, že by to mělo zaznít. Když totiž dělám sbírku na cokoli, co se týká dětské rakoviny, tak tam jsou fotky dětiček bez vlásků. A to s lidmi jednoduše hne a peníze pošlou. Jenže bolavou duši, psychickou nemoc, nenafotíte. Takže je potřeba, aby se o tom víc mluvilo.

A když je řeč o psychickém zdraví, musím se zeptat, kde se v jedné drobné ženě bere tolik síly překonat dvě tak obrovské ztráty?

Je fakt, že opravdu silných už je asi málo, protože degenerujeme. Dřív nebyl penicilin, nebyla psychofarmaka, nebylo nic. A lidé se museli se vším poprat sami, vlastní silou. A přežili jen ti nejsilnější, z nichž se rekrutujeme my, další a další generace, ale stáváme se slabšími a slabšími. Ale já jsem asi vyšla zrovna na silný kus, kde v sobě beru sílu, těžko říct, prostě ji mám. Ale zase jsem třeba třikrát rodila císařem, po zdravotní stránce bych asi v minulosti nepřežila, porod bych nezvládla. Ale když o těch svých těžkých obdobích přemýšlím, nebylo samozřejmě úplně automatické, že se z toho vyhrabu. Byly to hrozné propady, nahoru a dolů, a ani já si nebyla sama sebou jistá, jestli to dám.

V případě smrti vašeho muže jste tehdy čelila až skoro veřejnému lynči, obviňování, že za jeho sebevraždu můžete vy, že jste ho k ní dohnala a podobně.

To bylo strašné, vůbec nevím, jak jsem přežila. Ta nenávist mi vlastně pomohla ztratit další dítě, Jakuba, kterému byl tehdy rok a půl. Žili jsme tehdy schovaní jak divocí psi, furt nás někde někdo naháněl, vůbec jsme neměli prostor být máma a syn, odžít si tu ztrátu, zpracovat tu bolest. To bylo asi fakt nejhorší, co jsem kdy zažila.

Pamatuju si, že média tehdy spekulovala o tom, zda jste na pohřbu Karla Svobody měla, či neměla neprůstřelnou vestu…

Měla jsem ji. To je děs, co? Měla jsem ji, protože lidé okolo mě se báli, že by k útoku na mě mohlo opravdu dojít. Těch výhrůžek bylo neskutečné množství. Ochranka hlídala mě i syna, kontrolovala nám jídlo, každý chlap, co šel kolem s taškou nebo pytlem, byl podezřelý, jestli tam nemá bombu nebo tak. Dneska už se tomu smějeme, už je to odžité, ale tehdy mi opravdu chodily výhrůžky smrtí a nebylo jich málo a nikdo nedokázal říct, zda jsou plané, nebo někde nějaký cvok, co mě chce zabít, fakt je.

Vůbec si nedokážu představit, jaké to je stát nad rakví manžela v neprůstřelné vestě.

No blbé, protože mi to úplně zničilo linii kabátku. Teď si z toho samozřejmě dělám legraci, tehdy to ale nic úsměvného nebylo. Ale upřímně, já si z toho pohřbu nic nepamatuju. Byla jsem pod prášky, s nervy na dně, vlastně jako bych tam ani nebyla. Ale ono to máte jedno. Mně pak lidé vyčítali i to, že mi to na tom pohřbu slušelo, že jsem měla až moc hezký klobouk se závojíčkem.

Vy ty hejty ale dost přitahujete. Po smrti manžela to bylo asi nejdrsnější, ale když jste ve 48 letech oznámila, že jste těhotná, také vás lidé moc nešetřili.

To bylo také dost děsné, no. V diskuzích mi někteří dokonce přáli postižené dítě, když jsem ta nezodpovědná stará matka.

Kde se tolik zloby v lidech bere? Přemýšlíte o tom někdy?

Moc ne, ale myslím, že je to neschopnost řešit vlastní problémy a závist. Každopádně já asi obecně v lidech vzbuzuju silné emoce, buď silnou lásku, nebo silnou nenávist, nic moc mezi tím. Lidi třeba rozčiluje, že mám hrubší hlas a jak se směju, ale někomu se to zase hrozně líbí. Ale co já s tím můžu dělat? Ve výsledku to ale fakt není můj problém, je to problém těch lidí.

Ale přeci jen v těhotenství je žena citlivější, hormony s ní cloumají, potřebuje klid, ne vlnu hejtů.

Mě hejty netrápily. Kdybych mohla, tak budu celý život těhotná, ale bohužel už to nedám. Navíc tehdy byl covid, já byla doma, v klidu a čekala jsem dítě. I to možná lidi štvalo, byli asi frustrovanější než jindy, kupila se v nich agrese. A tak se jich asi dotklo, že oni mají trápení a já jsem šťastná. Ale oni si nedovedou představit, že nám pánbůh nesnesl z rohu hojnosti, že nemám na kontě nějaký neskutečný obnos, ze kterého si vydržuju doma mladého chlapa.

Tak si to asi hodně lidí představuje…

Ale není to tak, jen to nebudete nikomu veřejně vytrubovat. Můj muž strašně moc pracuje, celý den maká, pak přijde urvaný domů, že na mě ani nepromluví. Já se také snažím, abychom se dobře uživili. Normálně platíme plyn, elektriku, složenky, jako jiní lidé. A když mi pak vyčítají, že mám na Instagramu s někým spolupráci… Copak oni nepotřebují platit plyn, elektriku, školy dětem a podobně? Lidé mají velké oči a z těch je pak závist.

Ale minimálně toho mladého muže vám leckdo závidět může, ne?

Možná ani nejde ani tak o to, kolik mu je. Ono je to jedno. Karel byl moc starej, tenhle je moc mladej. I když je pravda, že mezi Karlem a Josefem je rozptyl padesát let… Ale asi spíš obecně závidí spokojenost a spokojený život. A nevidí, že i my máme úplně obyčejné starosti, že naše všední dny jsou všední jako dny kohokoli jiného.

Minimálně ale nepotvrzujete ten zažitý mýtus, že mladší muži po čase starší ženy opustí a najdou si mladší. To se také dá závidět, přece?

Jenže statistiky opravdu říkají, že se to děje, že mladší muži starší ženy opouští. My jsme spolu jedenáct let a nikdo nemůže vědět, jak to bude za dalších x let. Třeba potkám někoho ještě mladšího…

V tom případě bych pak nechtěla vidět ty komentáře sledujících…

Nikdo přece nemůže vědět, jak to bude. Navíc život neměří mužskému a ženskému tělu spravedlivě. Chlapi stárnou pomalu, vezmou si bílou košili a hned vypadají o deset let mladší. Ale zase stárnou rychleji mentálně. My si doma třeba někdy děláme srandu, že v některých názorech je můj muž snad starší než já. Ale fyzicky je velmi zdatný, i když i on má období, kdy je ze všeho strašně unavený. Koneckonců má čtyřicítku na krku…Ježíšmarjá, mně bylo čtyřicet, když jsem s ním začala chodit!

Co jste si tehdy myslela? Napadlo vás, že si ho vezmete a budete s ním mít dítě?

Co jsem si myslela? Asi zase nic, jako vždycky, protože já se často vrhám do věcí po hlavě. Ale samozřejmě jsem tehdy vůbec nepředpokládala, že spolu budeme takhle dlouho, že spolu budeme mít dítě. Já žiju tady a teď, ale jasně, že jsem měla strach. Tehdy jsem se bála s ním i jít po ulici, že všichni poznají, že je o 15 let mladší. Byla jsem jako blázen.

Přesuneme se od lásky a vztahů zase k vaší práci. Kapka naděje patří k nejvýraznějším nadacím u nás, ale spousta lidí vlastně nemá představu o tom, co přesně vaše práce v Kapce naděje obnáší.

Je to tak, Kapka patří asi do top 5 nejznámějších nadací, což je samozřejmě úžasné. A ano, lidé netuší, co moje práce obnáší. Mají pocit, že někam přijedu, usměju se a dostanu peníze. Je to ale normální ekonomika, marketing, neustálé přemýšlení a cestování. To máte 55 nemocnic po České republice, takže furt někde jezdíte a telefonujete. Ale zase, není to jen na mně, mám kolem sebe skvělý tým, na který je spoleh.

Často říkáte, že to děláte, protože vám to dává smysl. Přesto, nemáte někdy chuť dělat něco jiného, normálního?

To víte, že jo. Já mám někdy chuť jít třeba do restaurace a roznášet pivo. Nebo jsem se svoji tchyní vázala kytky. Jasně, že máte někdy pocit, že chcete vyklouznout. Protože ta zodpovědnost je samozřejmě těžká, ale pak mi to stejně nedá. Právě proto, že mi to dává smysl.

Ztratit dítě je neskutečná bolest. Své o tom ví i IVF máma: Říkala jsem si, že mi ten nahoře nemůže pořád posílat miminka, když mi je nechce nechat