V manželství jsem nebyl svatý, ale vždycky se nám to podařilo opravit, říká Jan Čenský otevřeně

Nevěnuje se pouze herectví, je i moderátorským matadorem, uvádí například soutěž Miss České republiky. Jeho dlouholetou kolegyní je herečka Dana Morávková. Moderují spolu Víkendovou snídani s Novou, hrají v seriálu Ordinace v růžové zahradě nebo v pražském Divadle Lucie Bílé ve hře Mlčeti zlato. Měli se někdy dost? Nejen o tom bude řeč. V pohádce Princové jsou na draka z roku 1980 se potkal se svou platonickou láskou Ivanou Andrlovou. A tak jsme si povídali i o průběhu natáčení legendární pohádky.

Pohádku Princové jsou na draka můžeme sledovat už přes 40 let. Čím si vysvětlujete její dlouholetou popularitu?

Myslím, že to je díky písničkám úžasné dvojice Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka. Podařilo se jim to moc hezky poskládat. Navíc to ještě celé byla spontánní akce. S Ivankou Andrlovou a režisérem Jiřím Adamcem jsme zrovna natočili televizní inscenaci Příliš mladí na lásku. No a on za námi přišel a řekl: „Hele děcka, mám tady ještě takovou pohádku, je to studiovka, ale je na to hrozně málo času. Nějak to nazkoušíme. Máme na to asi týden, ve studiu tři dny a trochu to zasahuje do letních prázdnin.“ Mně se do toho tehdy nechtělo, těšil jsem na divadelní prázdniny. Ale nakonec nás ukecal a najednou tam bylo obsazení typu pan Vladimír Menšík a paní Jiřina Bohdalová a já na to hrozně rád vzpomínám. Pan Uhlíř mi připadal jako Mozart.

Proč?

Protože on ještě v nahrávacím studiu v Dejvicích dopisoval texty pro sbory. Byl jsem poprvé ve zvukovém studiu a sledoval jsem, jak nahrávají sbory a nástroje a jak pan Uhlíř dopisuje notičky. Vyprávěl nám i takovou historku, že když chceš vytvořit hit, musíš to psát tak, aby posluchač měl pocit, že tu melodii zná. Ovšem, když už jí začne poznávat, musíš uhnout jinam.

Máte rád písničku Dělání?

Mám, i když je to taková píseň práce. Nejdřív si autoři říkali, že to snad ani nemůže projít. Nakonec ale všem došlo, jak moc je pravdivá. Když má člověk srdce zjihlé nebo má potíže a něco dělá, tak to většinou pomůže.

Vy toho děláte docela dost. Hrajete a moderujete. Dokážete naopak něco nedělat?

Já jsem strašně líný, miluju válet se na peci a baštit koláče a buchty. Ne, dělám si srandu, ale pravda je, že si dávám docela hodně úkolů, protože právě miluju nicnedělání. Když se totiž unavíte nějakou prací a pak odpočíváte, je to úplně jiné lenošení. Horolezci říkají, že je příjemné se válet v síti mezi borovicemi pod skálou, ale nejlepší je, nejdřív si tu skálu slézt.

Na konzervatoř jste prý nastoupil proto, že je to lehká škola, a tak budete mít čas věnovat se atletice. Profesorka Jaroslava Adamová byla nekompromisní a řekla vám, že jestli v tom sportu nejste první, měl byste se na to vykašlat. Existuje nějaká jiná rada, která ve vás rezonuje dodnes?

Abych zůstal nohama na zemi. V době, kdy jsem hodně točil, za mnou přišel Oldřich Kaiser a řekl mi: „Dobrý je to, ale přibrzdi, už jsi všude.“ Zpočátku jsem to moc nechápal, ale pak jsem si uvědomil, že ten úspěch přichází ve vlnách. Někdy opravdu přijde doba, kdy se o vás zajímají média, pak dlouho nic. Mělo by to být tak akorát.

S pohádkovou princeznou Ivanou Andrlovou jste se v ročníku minuli. Proč se jí přezdívalo Prskavka?

Ivanku jsem potkal na přijímačkách. A ona měla předvést prskavku. Postavila se a řekla: „Prskavka, jo? Tak dobře, tak mě zapalte.“ Přišel předseda komise Jiří Vala a pomyslně škrtl a Ivanka párkrát zachrčela a přijali ji. Mě ne, nastoupil jsem až o rok později. Ivanka byla moje platonická láska, ale my jsme se míjeli, ona byla velmi muzikální a chodila se staršími muzikanty.

A když vás na školu přijali, tak jste šel za Markem Ebenem. Toho nazýváte svým strážným andělem, proč?

Naši rodiče se znali a Marek v té době na konzervatoři už studoval, tak jsem šel vyzvědět, co a jak. Když jsem k Ebenům přišel, voněl tam čaj, láska a hudba. Marek mi řekl, že jsem si vybral dobře. Že na škole jsou hezké holky a že tam není moc učebnic, tak ať si pořídím jen menší aktovku. Celý život mě provází, je to hrozně fajn člověk.

Ta roční pauza vám také přinesla spolužáky Ondřeje Vetchého nebo Lukáše Vaculíka. Slyšela jsem o takové příhodě z hodiny zpěvu, kdy Ondřej Vetchý dokonce omdlel…

Já jsem s Ondrou chodil k profesoru Hlavsovi, což byl tenor sólista opery Národního divadla, a on nás učil takzvanou milánskou školu. A ta říká, že když má člověk trému, musí to vydýchat. Ondra tak dlouho dýchal, až se mu zatočila hlava a omdlel. Je to bezvadný kámoš, dokonce má přezdívku, kolegové kolem něj mu říkají Spravedlivý sval. Je to takový ochránce.

Kde jsou ženský, tam je Čenský. To zas říkal spolužák ze základní školy o vás a měl svým způsobem pravdu. Moderujete soutěže krásy a jste v obklopení krásných žen.

Jo, to byl Fabián z druhé třídy. Strašně mě tím rozčiloval. Později se to potvrdilo a já se mu takhle veřejně omlouvám. Sice nevím, co teď dělá, ale u mě se to nějak sešlo i díky soutěži Miss.

Co by podle vás měl mít dobrý řečník, kromě toho, že by měl umět dobře mluvit?

Má to více rovin. Záleží, jestli jde třeba o řečníka, který chce lidi spojovat, nebo má za úkol něco odprezentovat. Mně jde primárně o to, aby člověk uměl především mluvit. Teď je doba, kdy se hodně kliká na telefonech, pak řečníci vylezou před obecenstvo a jsou úplně ztracení. Mluví zvláštně, nespisovně, a to pak řečníka degraduje. Čeština je přitom tak krásný jazyk. Já osobně dám hodně i na řeč těla. Baví mě komunikace a dělá mi dobře, když je mezi lidmi pohoda. Myslím, že tohle mám po mamince. Ta je ve společnosti velmi oblíbená a je to velký diplomat. Třeba nedávno jsem se jí ptal na to, kdy a kde jsem byl počat. Po několika nesprávných tipech mi řekla, že to bylo příjemné.

Podle vás by si člověk měl hýčkat svoji nervozitu. Existuje něco, co vás ještě dokáže rozhodit?

Nejvíc je to o zkušenosti, teď jsem to poznal u přímých přenosů Snídaně s Novou. Je neuvěřitelné, co váš mozek dokáže za skvělé výkony. A představa, že teď, co řeknu, už nemohu vrátit, je docela lákavá.

Moderujete Snídani s Novou s Danou Morávkovou. Hrajete také pár v Ordinaci v růžové zahradě, teď se potkáváte i v divadelní inscenaci Mlčeti zlato. Zároveň jste přáteli i ve skutečnosti. Tak mě napadá, jestli jste měli někdy ponorku?

Měli jsme s Danou štěstí, lidsky i profesně jsme se do sebe trefili. Znám její humor, poznáme, kdy už nevíme, jak dál, a umíme si pomoct. Ladí nám to kvůli tomu, že si umíme dělat legraci sami ze sebe a známe většinu našich hostů. Navíc jí můžu říct všechno.

To se mi zdá jako vzácnost. Můžete mít skvělé kolegy, ale na skleničku byste s nimi nezašel. Byli jste dřív přátelé, nebo kolegové?

Nejdřív jsme byli kolegové a pak jsme se skamarádili. Navíc se všichni tři scházíme (s Danou Morávkovou a jejím manželem Petrem Maláskem, pozn. red.). On je velmi vzdělaný a kolikrát prosím, aby Dana mlčela a já si mohl povídat s mlčenlivým Petrem. Mám je oba moc rád.

Když už jsme u manželství, jak vaši práci vnímá vaše žena?

Moje manželka to neměla vůbec jednoduché, kolikrát musela skousnout i ty missky, občas nějaká holka zavolala. Já se nedivím, na druhou stranu si představte, co by řekl váš partner, kdybyste trávila týden mezi nejhezčími muži v téhle zemi a někdo z nich by vám zavolal, že jede přes město a jestli se může stavit, takže se nedivím. Moje žena moji práci ale respektuje.

Jste spolu 33 let. V čem tkví kouzlo dlouhotrvajícího vztahu?

Moji rodiče oslavili 65. výročí od svatby a já jsem vychovávaný v tom, že pokud se něco ve vztahu stane, má se to spravit, ne vyměnit. No a v dnešní době se vztahy spíš vyměňují, než opravují. Samozřejmě, že jsem nebyl svatý a řešili jsme nějaké věci, vždycky jsme se je ale snažili spravit. Naše první setkání bylo osudové, věděl jsem, že tuhle holku chci a že to zajiskřilo na první signální. Nikdy jsem nenašel lepší ženu, než mám doma.