Učí rodiče první pomoc, je lékařkou a mámou 4 dětí. Nejúspěšnější česká mamablogerka Míša Knězková

Michalu Knězkovou (@mklife_prvni_pomoc_detem) sleduji roky. Začínala tím, že nadšeně sdílela alba, která tvořila pro své dcery, později se stala nejúspěšnější českou mamablogerkou známou jako MK life. Inspirovala své sledující nejen v tvoření, ale i tipy na dětské čtení, zajímavé výlety, funkční oblečení nebo jídelníček.

Následně se rozhodla využít své vzdělání a začala se věnovat i zdravotním tématům a dnes je autorkou off-line i on-line kurzů první pomoci. A i rodina se jí drobátko rozrostla: ke třem holčičkám přibyl letos v létě chlapeček.

Míšo, gratuluju k rozšíření rodiny. Jak jste si užili léto v šesti?

Děkujeme. Překvapivě pohodově. Jak se říká „příroda nám naděluje jen tolik, kolik uneseme“ a nás evidentně vyhodnotila, že už toho moc neuneseme, tak nám nadělila Benjaminka, zatím nejpohodovější miminko.

Začínala jsi jako mamablogerka a teď jsou tvoje kurzy první pomoci pojem. Jaká k tomu vedla cesta?

Když se ohlédnu zpět, sama nechápu, jak to do sebe všechno zapadlo. Od kreativních alb jsem přešla ke sdílení našich zážitků, výletů, focení a oblečení dcer a vznikl celý koncept mého mamablogu. Moje čtenářky brzy zjistily, že jsem lékařka, a blog se začal ubírat i preventivním směrem a k pediatrii.

Máš na svém kontě i řadu ocenění. Pochlubíš se?

Všechno to jsou čtenářské ankety a já mám radost z každé nominace. Dává mi to navíc zpětnou vazbu, protože s rostoucím počtem sledujících se vytrácí rodinná atmosféra, nemůžu znát všechny osobně, ale takhle mám pocit, že na druhé straně někdo je, souzní se mnou a baví ho, co dělám.

Blog vznikl v roce 2016 a ještě ten rok získal stříbrné místo v anketě MAMAblog roku. Další tři roky po sobě jsem byla zlatá. Poté už jsem nominace odmítla, aby prostor dostaly i další mamablogerky. Osobně za svůj největší úspěch považuju letošní Czech Social Awards, kde jsem byla nominována a porotou vybrána do top trojky v kategorii Social Impact & Change. Což je kategorie, která oceňuje skutečně smysluplné využívání sociálních sítí.

Jsi lékařka. Co ses musela všechno naučit, abys mohla profesionálně působit v on-line světě?

Učila jsem se psaní textů, focení, marketing, jak prodat články a nápady. A učím se to dodnes, ale osvědčuje se to, co na začátku: otevřenost, reálný život a srozumitelné předávání informací. Provádím rodiče bludištěm – třídím a podávám relevantní informace ze světa prevence a zdraví dětí.

Jak tě napadlo začít pořádat kurzy první pomoci?

Sice jsem si po střední vybrala medicínu, ale vždy mě bavilo učit a předávat něco smysluplného dál. Čtenáře bavily články o dětském zdraví, první pomoc pokrývala strachy, které my rodiče máme, a začalo to celé dávat smysl.

Na jednom z tvých prvních kurzů jsem byla. Jakou proměnou za ty roky prošly?

To je pravda, ten kurz si pořád živě pamatuju. Dnes jsem o velký kus dál. Z hodinového semináře jsou dnes dva plnohodnotné kurzy první pomoci, každý v rozsahu tří hodin. A pro mě je nabíjející spojení on-line světa s off-line a setkávání s rodiči.

Kdo má o kurzy největší zájem?

V drtivé většině jde o nastávající rodiče, ti si vybírají předporodní kurz O našem miminku, který i proplácí pojišťovna. Procházíme vše: výběr pediatra, vyšetření miminka v porodnici, základy, jako jsou teploty, febrilní křeče, průjmy, dále varování před výrobky, které dětem ve vývoji ubližují, akutní stavy, jako je dušení a resuscitace kojenců, a prevenci syndromu náhlého úmrtí.

Víc než tři čtvrtiny rodičů pak pokračují i v druhém kurzu – První pomoc dítěti. Ten je zaměřený čistě na první pomoc a je vhodný pro rodiče dětí od narození do osmi let. Povídáme si o tom, jak pomoct v situacích, jako jsou otravy, pády či popáleniny, ale i spolykané hračky, úrazy či dušení a poruchy vědomí, až po samotnou resuscitaci dítěte. Nikoho neučím obvazovat podvrknuté kotníky, ale snažím se kurzy zakládat na praktickém životě s dětmi.

Krom rodičů chodí ale i lidé, kteří pracují nebo tráví čas s dětmi. Na kurzech ráda vítám hlídací prarodiče, navštěvují je pěstouni, zájemkyně o brigády hlídání dětí či au-pair.

Co lidi k návštěvě kurzu motivuje?

Chtějí vědět, co mají dělat. Před pěti lety přišli proto, že se jim nebo někomu blízkému něco vážného stalo. Dnes chodí preventivně. A o to mi jde. Vytvářet osvětu v prevenci. Předcházet situacím, kdy ve stresu netušíme, co dělat.

Mluvíš o sobě jako o prostředníkovi mezi rodiči a lékaři. Znáš přitom obě role. Kde v tomto vztahu dochází k nepochopení?

Rodiče mě vnímají jako někoho na pomezí. Ale jen se obléknu do bílého a naskočím do zdravotnictví, budu v jejich očích osoba, před kterou se musí mít na pozoru.

Hlavním problémem je nerovnost ve vztahu lékař–rodič. A teď je jedno, zda má navrch lékař, nebo rodič. Ale v zájmu dítěte je, aby tento vztah byl partnerský. Proto rodičům doporučuju, aby si pediatra skutečně vybrali, aby jim seděl i lidsky a mohli se vzájemně respektovat.

Chodí ti i příběhy, kterak tvoje osvěta zachránila život?

Ano a díky nim vidím ten velký přesah. To, co dělám, začalo ovlivňovat skutečné životy a nejednou mě takový e-mail rozbrečel. Díky příspěvkům a kurzům jedna rodina zachytila nádor oka malé dcery, nespočet rodičů pomocí správně zvládnutých vypuzovacích manévrů zachránil dusící se dítě, jedna maminka díky mému e-mailu objevila včas u dcery závažné onemocnění spinální svalovou atrofii, a ještě mají velkou šanci dát jí krásný život.

Jaké nejčastější chyby vídáš při poskytnutí první pomoci?

Doufám, že není nejčastější, ale je rozhodně největší, a tou je neudělat nic. A ty nejčastější? Stále to bude neznalost vypuzovacích manévrů při dušení u dětí, snaha o vyvolávání zvracení, když kojenec či batole něco ochutná nebo spolyká, a taky neznalost první pomoci u febrilních křečí, záchvatu akutní laryngitidy nebo u afektivních záchvatů, kdy dítě po bolestivém podnětu nemůže dýchat, promodrává a někdy až ztratí vědomí.

Je ti vlastní individuální přístup, říkáš, že nejsi tabulkový lékař. Co si pod tím máme představit?

Pro pediatry je nejcennější praxí právě rodičovství. Tabulky s námi vždy budou a hodnotím je jako skvělého pomocníka. Měli bychom je ale vnímat hlavně na určení extrémních hranic, kdy je vhodné se obrátit o pomoc na další vzdělané osoby, ale neškatulkovat za každou cenu.

Já tě vnímám i jako netabulkového rodiče, který dcery podporuje, nesrovnává a oceňuje jejich individualitu.

Moc se o to snažím. Být taková, jakou mě popisuješ. A ne vždy to jde. Každé z našich dětí je úplně jiné a dost dlouho mi trvalo pochopit, že neexistuje „rodičovská spravedlnost“, že nemůžeme všem dávat to stejné. Každé dítě potřebuje a hlavně chce něco jiného a na to se učím ladit. Být tu pro ně.

Často zmiňuješ svého muže, jeho skvělý vztah s dětmi, i jakou oporou ti už spoustu let je. Máte recept na šťastný vztah? Máte čas i jen jeden pro druhého?

Nevím, jak to naše děti dělají, ale máme na sebe téměř každý večer. Děti nejpozději do půl deváté usínají, my část večera společně pracujeme, závěr před spaním pak vypínáme počítače a jsme spolu. Mám na něj neskutečné štěstí a doufám, že on by řekl to samé. Potkala jsem ho jako patnáctiletá skautka a posledních 20 let jsem se už nemusela podívat jinam. Podpoří každý můj nápad, před třemi lety prodal auto, abych mohla vytvořit kvalitní on-line vzdělávací projekt pro rodiče a kurzy první pomoci dětem.

Jste velcí dobrodruzi a cestovatelé. V čem je jiné cestování v páru, s jedním a s více dětmi?

Na každé naší cestě ožiju, dýchá se mi tam úplně jinak než doma. Nejkrásnější na všech našich cestách mi přijde to, že celý den žijeme a prožíváme společně, večer si můžeme říct, co koho nejvíc rozesmálo, co už by kdo nechtěl zažít nebo kam by se kdo chtěl vrátit. To v běžných dnech v Praze není ani z poloviny takové.

Nejraději vzpomínám na šest týdnů putování po Sardinii, manžel na cestování skrz Lanzarote a děti nejspíš na Fuerteventuru a Tenerife. A v čem je to jiné, když jste pár oproti cestě s dětmi? Jednoznačně v počtu naspaných hodin a namazaných chlebů.

Co prezentace dětí na sociálních sítích. Jak to máš nastavené?

Vždy se snažím dívat na vše očima dětí. Nesdílím nepovedené, nehezké nebo jakkoli zostuzující fotky či informace. Vždy si říkám, že se snadno může stát, že se spolužačky ve škole pohádají, někdo stáhne dceřiny fotky a rozvěsí je po celé škole. A má hranice je právě tady.

Z vašeho života sdílíš mnohé zajímavé. Kam ale sledující nepustíš?

Jsou to právě ty údaje, které bych si o sobě sama nechtěla přečíst nebo je vidět. Dnes se hodně tleská influencerům, kteří ukazují reálný život s dětmi a jejich emoce. Nebrání se sdílet záchvat dítěte v supermarketu, euforii z dárků, dojemný návrat rodičů po týdnu na hlídání nebo vztek, když mu něco nedovolíme. Podívejte se na to očima malého dítěte. Ovládne ho vztek nebo úzkost, je to bolestivé a rodič si ho nahrává? Představuju si sebe, kdybych se hádala s mužem nebo brečela a on vytáhl telefon.

Oblíbený instagramový profil, který neslouží tolik k pobavení, ale k získávání informací, tvoří také Ester neboli Tabulkářka, která zhubla 30 kilo a sdílí své zkušenosti s hubnutím.