Tomáš Klus: Téma politika jsem zrušil, naše společnost je podrážděná a k zažehnutí konfliktu stačí málo

Ještě před pár lety se jako kluk, který brzy přišel o tátu, cítil nedospělý… Jak se vnímá teď – jako táta tří dětí? Kdy zpěvák vysvětluje, že starý Tomáš Klus neexistuje, proč mu nevadí, když se mu lidé smějí, a k čemu se mu konečně podařilo „donutit“ manželku? I o tom mluví v otevřeném rozhovoru pro cyklus pořadů Intimní zpovědi.

Tomáši, tobě před 25 minutami měla začít angličtina…

Já jsem to posunul. Mám slečnu učitelku, která je tak laskavá, že mi dovolila odklad.

Odklad sis zařídil, protože jsme měli natáčet v neděli… A to jsi nemohl. Stává se ti často, že si naplánuješ dvě až tři věci najednou?

No… Běžně mám víc věcí, doháním nějaké resty. Všichni chceme pracovat a vyhovět a občas se to dá poskládat ne úplně jednoduše.

Když jsme spolu před časem točili, ptala jsem se tě, co bys dělal, kdybys měl dva roky prázdnin.

Co jsem ti řekl?

Že bys jel na chalupu s rodinou a přáteli a jen tak byste tam byli.

No – a to vyšlo během covidu. Byli jsme v malé chaloupce, spíš s rodinou než s přáteli. Naplnilo se to, byli jsme velmi intenzivně spolu a konečně jsme spolu tvořili. Což jsem měl radost, protože já jsem strašně dlouho Tamaru uháněl, abychom spolu udělali nějaké písničky společně, a nakonec to dopadlo: udělali jsme celou desku Pět pohromadě. Natočili jsme ji v kuchyni a je tam i píseň, která se jmenuje Krakeni. Tak říkáme našim dětem.

Točili jsme, když jsme děti uspali anebo třeba když zrovna obědvaly a měly zacpaná ústa. Jak jsme točili v kuchyni, je tam všechno slyšet. Život. A to je přesně to, o čem jsem vždycky snil. Byla to jedna z těch pozitivních věcí, které covid přinesl. Na druhou stranu – kdybych byl prezident, tak lidem, kteří covid přežili v paneláku ve 3+1 se třemi dětmi a psem, bych dal rozhodně metál.

Chystáš se do politiky?

Nechystám. Já jsem si dal už i embargo na to, že když budu chtít dávat třeba na sociální sítě jakýkoliv politický komentář, tak si to dvakrát proměřím, než říznu. A na koncertech jsem téma politika prakticky zrušil, opatrněji volím, jaká témata otevírat a jak. Protože společnost je velmi podrážděná a stačí velmi málo k zažehnutí nepříjemného konfliktu.

To jsem řešil i kvůli válce na Ukrajině: chtěli jsme jet turné a přišla válka, řešil jsem eticky, jestli je to patřičné. Na jeden koncert mě uprosila kamarádka, která provozovala klub a byla na tom špatně. A v půlce koncertu jsem zjistil, že to je přesně moje poslání: dělat radost lidem. Protože to umím. Mám schopnost lidi rozesmát, miluju, když se lidé smějou. Nevadí mi, když se smějou mně a říkají si, že jsem blbec. Já z toho mám radost, protože s humorem se líp žije.

Co bude příště?

Doufám, že už jenom pohádky se šťastnými konci.

Tak potom nemusí děti spát, ale můžeš je zapojit.

Asi to tak bude. Tamara napsala s Alfrédem knížku O všech zvířatech, což jsou velmi pravdivé pohádky. Myslím tím podstatu pravdy. Dotýkají se toho bazálního, co máme všichni společné: Jsou to pohádky o hodnotách. Ale jak to jsou pohádky o zvířátkách, člověk dostane ne ponaučení, ale spíš osvěžení toho, co dávno ví, že je správné. Rád si je přečte i dospělý – nejen proto, že je čte dětem. Tamara přišla s nápadem, že by bylo krásné to dělat jako audioknihu, tak jsem k tomu udělal písničky s Jirkou Burianem.

Také jsi vydal popovou desku Cítím. K tomu došlo jak?

Každá deska, kterou vydám, je úplně jiná než ty předchozí. Protože já strašně rád experimentuju. Ta témata nejsou popová, jsou poměrně apelativní, témata jako uprchlíci a klimatická krize. Taky láska k rodině, protože věřím, že když má člověk doma pořádek a doma je nejlíp, pak je dobře všude. A když to máš doma dobře udělané, pak úplně jinak řešíš klimatické změny, úplně jinak se chováš k uprchlíkům, úplně jinak se chováš k čemukoliv. A tohle jsem pojal popově.

Začneš jíst něco jiného, koukat na jiné filmy… Abys měl jinou inspiraci, přemýšlel jinak?

Já jsem otevřený múzám. Vždycky když spolupracuju s nějakým umělcem, který mi dělá buklet, dám mu úplně volnou ruku. Já mu dám písničky a nechám ho tvořit. Stejně tak to mám sám se sebou. Prostě – já jenom vnímám hudbu a uctívám hudbu jako organismus, který se neustále vyvíjí. Nechci dělat to, co nemám rád na některých svých oblíbených interpretech: když se neustále drží něčeho, co dobře funguje na fanoušky.

Hudba jde ale pořád dopředu, ty vlivy se protínají, roste to a zůstat ve svojí škatulce je nesmysl. Samozřejmě – lidé pak říkají: „Kde je náš starej Tomáš?“ Žádnej starej Tomáš neexistuje, minulost není jenom přítomnost a nějaká vize budoucnosti. To chci naplňovat, protože to je život, to je neustálý rozpuk, neustálá kreativita. Nechci se vracet k tomu, co už bylo.

Co říkají muzikanti z tvojí Cílové skupiny, když přijdeš s úplně jiným konceptem – a příště znovu?

Jsou nadšení. Protože to jsou muzikanti, kteří by taky neradi hráli pořád to samé. Když jsem třeba dostal nabídku načíst knížku Klidná mysl, první, co jsem udělal, že jsem volal klukům: „Hele, uděláme tu knížku se soundtrackem.“ Okamžitě zareagovali, že jasně. Protože hravost múzy podporuje.

Hodně jsi hrál v divadle, natočil jsi další pohádku, seriál. Těší tě pořád koncerty?

Ohromně. A vážím si toho, že můžu. Protože obecně první, co lidé škrtnou z rozpočtu, je kultura. Vím to i z divadla a od kamarádů filmařů. O to intenzivněji si užívám, když lidé přijdou. Stane se, že téměř do poslední chvíle máš prodaných 150 lístků… A den před koncertem máš vyprodáno.

Po koncertech mám autogramiády, povídám si s lidmi, dost jich řeší podobné problémy, ale přijdou se bavit a koncerty jsou silné, intenzivní. A když potkám hlouček lidí, kteří se domluvili v Plzni, že pojedou ještě do Brna? Wow! To je fantastické!

Před pár lety jsi mi říkal, že už několik let přežíváš tátu, ale přesto pořád nejsi dospělý. Jak jsi na tom s dospělostí teď?

Myslím, že se mi docela daří… Řekl bych, že už jsem mentálně dosáhl plnoletosti. Takže v mojí hlavě je mi osmnáct, možná jednadvacet.

Takže jsi „americky plnoletý“.

Jo. Takže už můžu prakticky cokoliv. Ale vím, co nechci. A to je důležité. Už mám, myslím, odlitou vizi, formu toho, jak vypadá můj ideální svět. Mám představu, jak má vypadat můj ideální Tomáš. A pomalu do té formy začínám vlévat tu roztavenou rudu – abych se držel svého rodiště. Už mám vysokou pec, vyprazdňuju ji a vlévám do formy.

Takhle se to v Třinci dělá?

Přesně takhle.

Když jsi mě provázel po svých místech z dětství v Třinci, byl jsi úplně naměkko.

Protože já už se do Třince moc nepodívám. Maminka se odstěhovala a většina přátel, se kterými se stýkám, jsou v Praze. Takže já už tam opravdu jezdím, jenom když mě přepadne nostalgie nebo potřeba nostalgie. Tak se tam zajedu pohrabat v minulosti a vždycky jsem stejně dojatý. A když mě někdo potká a ptá se, co tam dělám, tak jsem TEN pamětník. Na město, které už je úplně jiné.

Mám číslo na tvoji paní učitelku ze základky, kdybys chtěl.

Fakt? Jé, tak to bych ji měl kontaktovat, co je nového.

Když je ti mentálně jednadvacet, jak bys chtěl vychovat svoje tři děti?

Nemám žádnou představu, jaké by měly být. To je docela jejich věc. My jim s mojí ženou dáváme určité hranice, aby věděly, co se sluší a patří. Co už je fakt blbý dělat, říkat, ukazovat. Nemám cíl, kdy budu spokojený, že něco dokážou, tím je nechci vůbec ovlivňovat, zatěžovat a brzdit zároveň. Tuhle důvěru jsem já dostal od své mámy a myslím si, že se jí to vyplatilo.

O tom si myslím, že to je: my rodiče jsme tady jako koučové, mentoři. Budu nejšťastnější, když mi děti budou důvěřovat. A když se jim třeba něco nepovede, tak nebudou mít tendence to tajit, ale že my s Tamarou budeme první, za kým přijdou a řeknou: „Hele, mám teď tenhleten problém.“ Nebo: „Hele, já jsem teď hrozně šťastná nebo šťastný a chci to s vámi nasdílet.“ Jediné, co chci, aby z nich byli dobří lidé: prospěšní svému okolí, sami sobě a aby byli šťastní.

>>>Milovali jsme se, ale žít jsme spolu nemohli, vzpomíná Karel Vágner na vztah s Hanou Zagorovou