Článek
„Největší štěstí? Našel jsem ženu, její syn se chtěl jmenovat po mně, zahodil jsem věci z minulosti a narodil se Honzík,“ říká v Intimních zpovědích herec Jan Potměšil.
Měli jsme spolu točit před pár lety na Kašperku, kde hrávají s divadelním spolkem Kašpar představení Rozmarné léto. Jenomže Honza spadl z vozíku a ošklivě se sedřel. Pak ho na rok a půl vyřadily z běžného života zdravotní komplikace. Je zpátky, už zase hraje divadlo a ochotně kývl na naše dvoudenní natáčení.
Štáb televizního pořadu Moje místa provedl zákoutími v Praze, která miluje od dětství, i těmi spojenými s jeho prací. Dodnes se směje situaci, kdy po představení přijel do divadelního baru a jeden z diváků se upřímně divil, že neodložil vozík ani v civilu. Štáb pak Honzu pozval na Táborsko, odkud pochází rodina jeho tatínka. Kdysi tu jeho dědeček hrával ochotnické divadlo, v sále své hospody. Dnes tu v létě hraje pravidelně divadlo na návsi se spolkem Kašpar jeho vnuk.
- Podrobnosti se dozvíte v pořadu Moje místa, který má premiéru v Televizi Seznam v úterý 12. prosince od 21:50.
Rozhovor
Kapitán Nemo, Vinnetou a lovec na Aljašce. To prý byly tvoje vysněné profese. Ke které ses aspoň trochu přiblížil?
Myslím, že trochu všem. Sice jsem nestrávil pod vodou tolik času jako kapitán Nemo, ale voda je mým oblíbeným živlem. Lásku k horám ve mně vzbudil táta: když skončilo léto, začali jsme jezdit na hory.
Tvůj táta byl učitel na FTVS a lyžařský trenér. Nebral jsi lyžování jako povinnost, opruz?
Ne, ne, ne. Táta byl přirozeným chováním motivátor, ze všeho dokázal udělat legraci, všechno bylo možné a příjemné. Myslím si, že naučil mnoho stovek, možná tisíců lidí mít rád hory a lyže. Mě bral na kurzy s vysokoškolskými studenty asi od dvanácti let.
Už tehdy jsi chtěl těm velkým, vlastně už dospělým, stačit? Měl jsi v sobě zabejčenost, která se ti pak hodila po úrazu?
Asi jo. Tehdy jsem si to asi neuvědomoval, ale nebylo zbytí. Byl jsem součást týmu, a když jsme vyjeli vlekem, museli jsme se pak dostat dolů. Pamatuju si, že jednou na Martinských holích byl takový vítr, že nejela lanovka. Tak táta zavelel a šlapali jsme. Hodinu a půl, abychom si mohli zalyžovat. Bonus byl, že nikdo jiný tam nebyl, měli jsme sjezdovku pro sebe.
Co tě naučila maminka? Co jsi pochytil od ní?
Mamka mě naučila spoustu jiných věcí. Třeba vždycky chtěla mít ve všem řád a pořádek, takže jako děti jsme to se ségrou pochytávali. Nevybavuju si, že by to bylo něco nepříjemného, mamka je laskavý člověk. Zůstalo mi to dodnes: když mám v něčem chaos, uklidím to, abych se v tom vyznal. Ale i ona s námi jezdila na hory a bičovala se, aby nám stačila, měla v sobě zarputilost. Když jsme jezdili na vodu, jako starší jsem byl v kánoi s ní, mladší ségra s tátou, aby byly síly vyrovnané. A když jsme sjeli horní Vltavu, tak jsme si řekli, že jedeme přes Lipno.
Cože? Tam je volej, podle vodácké hantýrky.
Ano, tam voda stojí, což je pro vodáky náročné. Někdy i fouká protivítr. A ačkoli se domlouvalo, že nebude žádné závodění, tak jsme se do toho strašně zabrali a právě mamka bejčila nejvíc.
Tipuju správně, že když se součástí tvého života stal vozík, hodilo se ti, že jsi fyzicky zdatný, vytrvalý a zarputilý?
Jasně, mám touhu si se vším poradit, když už to nejde změnit. Po té bouračce v prosinci 1989 mě ani nechtěli ukázat rodičům. Pak jsem se dozvěděl, že naději na přežití mi lékaři dávali sedm procent. Ale tu naději jsem dostal! Došlo mi, že mám být za co vděčný, jsem šťastný, že žiju. Když jsem se vrátil domů z nemocnice, tak jsme to neměli ještě upravené a neuměli jsme s tím zacházet. Tátovi jsem vlezl na záda jako Káča čertovi, donesl mě domů, tam byli děda s babičkou, začali brečet… Nejen proto, že se to stalo, ale že nikdo neumíme s tou situací pracovat. Učili jsme se to postupně, ale byly držkopády a byly i konflikty.
Kvůli čemu?
Snažil jsem se o co největší samostatnost. Věděl jsem třeba, že se musím naučit na ten vozík vylézt ze země, což je docela složitá operace, člověk už na to musí mít trošku kondici. Nejdřív se mu to nedaří, takže spadne nebo se mu sklopí anebo ujede vozík. To se mi jednou stalo na chodbě. Mamka šla okolo a chtěla mi pomoct. Vznikla z toho hádka, nechtěl jsem to, protože když mě teď zvedne, do budoucna mi to nepomůže. Jasně, že jsme si to vyříkali. S tátou jsme si udělali „tělocvičnu“, kde mě učil posilovat určité svalové skupiny, a já jsem zjistil, že tělo je úžasné, co všechno dovede. Strašně mě to osvobozovalo: časem jsem mohl nasednout do auta, jet do divadla za kluky, dokonce hrát…
Nehoda cestou z Ostravy během stávek v roce 1989 se ti stala, když ti bylo třiadvacet. Patřil jsi k nejobsazovanějším hercům své generace. Tušil jsi, že se vrátíš – navzdory handicapu - do divadla a před kameru?
Vůbec ne. Když jsem se po několika měsících probudil z bezvědomí po mnohačetných závažných poraněních, včetně prasklé spodiny lebeční a krvácení do mozku, nebylo vůbec jasné, jestli vůbec budu komunikovat se světem. Potom jsem ještě ležel na neurochirurgii a rehabilitaci – a představ si, že jsem měl vedle sebe na nočním stolku diář s představeními, která jsem měl naplánovaná. Nesmysl, co? Díky rehabilitacím a lidem, kteří za mnou chodili, včetně kolegů, jsem se dostal na pozitivní vlnu. Ale ještě jsem vůbec nepřemýšlel, že bych někdy mohl být na jevišti nebo před kamerou. Až když už jsem byl doma, přišel Jakub Špalek, principál Kašparů, s nápadem: „Pojďme dělat zase to divadlo, co jsme spolu vymysleli.“ Namítl jsem, že to je nesmysl, ale zkusili jsme to. V prvním představení, Hodina mezi psem a vlkem od Daniely Fischerové, jsem seděl v hledišti – hrál jsem biskupa, který soudí Villona. Na jeviště mě kolegové vynesli až na děkovačku. Přiznávám ale, že poslední týdny před premiérou to se mnou neměli jednoduché, občas to bylo na ručník do ringu.
Zajímá vás Intimní zpověď Jana Potměšila?
Zjistíte, kdy se v době sžívání se s vozíkem cítil trapně a jaká míra pomoci a pozornosti okolí je ještě v pořádku. Dozvíte se, co pro něj znamenají Adventní koncerty České televize a další práce (nejen) pro handicapované. Kromě toho vám Jan Potměšil prozradí, v jaké scéně filmu Bony a klid 2 jste mohli vidět Šimona a Honzíka nebo kdy ho nevlastní syn dostal tak, že málem naboural. A v neposlední řadě by vás možná zajímalo, jakou mají tři pánové Potměšilové společnou vášeň.
Proč?
Protože v nemocnicích jsem dva roky mluvil potichoučku, abych nerušil vedle ležící pacienty. A najednou jsem měl naplnit hlasem divadlo. Ale povedlo se, byl to malý zázrak. Dodal mi sebevědomí a od té doby hraju.
Jak si tu povídáme, chodí za tebou fenka Kiwi a chce si hrát. Umíš to pořád– hrát si a blbnout?
No jistě. Radka, moje žena, by ti o tom popovídala. Ale jo, někdy moc potřebuju nadhled, smích, nebrat ty věci tak vážně, trošku to zjednodušit. A uvědomit si, co je opravdu to podstatné.
Co je podle tebe důležité pro partnerství? Dlouholeté manželství?
Za sebe řeknu, že jsem moc šťastný. Že jsme se s Radkou poznali, nechali jsme si čas a ono to uzrálo. Z toho mého příběhu se vytěsnily věci, které tam už nepatřily. Najednou jsme se jako by propojili a zjistili, že spolu chceme žít, vzít se a mít miminko. Byl to velký zázrak.
Takhle to zaklaplo.
Zaklaplo. A zároveň si myslím, že jsme každý trošku jiná nátura, ale vlastně si vyhovíme, na to jsme se naladili. Dostalo mě, když Radka v nějakém rozhovoru na otázku, jestli jí nevadil ten můj vozík, okamžitě odpověděla: „Vozík? To jsem si nevšimla.“
Vzal sis dva v jednom - Radka měla chlapečka.
Šimonovi byly asi tři a ohromně jsme se skamarádili, nebyl žádný problém. Pejsky jsme také skamarádili. Oni měli fenečku, já dvě. Jednou jsme se prošli po Starém Městě, pak jsem je všechny tři naložil do auta. Radčina šarpejka Sára chtěla na přední sedadlo, mým děvčatům stačil kufr. Ve smečce bylo jasno.
Jak tu vaši smečku doplnil Honzík?
Krásně geniálně. Že se všechno podařilo a Honzík se narodil, bylo asi největší štěstí, co jsem zažil. Je úžasný a šikovný. Pak chodil do stejné školky jako Šimon a jak jsme pro něj chodili, Šimon se zeptal, proč není také Potměšil. Tak jsme zašli na úřad a všichni jsme Potměšilovi. Je skvělé, že ten impulz vzešel od něj. Dneska jsou to velcí chlapi.
Tak ať se tobě i tvé smečce dobře daří!
Děkuju! A děkuju za ty dva dny, co jsem s tvým štábem prožil.
Co prozradila Radka Potměšilová o svém muži
Honza při natáčení několikrát řekl: „Zeptej se Radky.“ To jsem ráda udělala. Třeba mi přijde zajímavé, že jste se znali dlouho a nechali to uzrát.
Samozřejmě jsem jeho příběh znala z dob revoluce, ale naživo jsme se seznámili až později ve spolku Kašpar, kamarádi tam začínali v divadle, já v novinách. Tam jsme se s Honzou spřátelili, to trvalo asi dvanáct let.
Jak po takové době přeskočila pověstná jiskřička?
Honza byl s nějakým zdravotním problémem doma a jsem s ním dělala rozhovor tehdy pro časopis Instinkt a prostě jsme se nějak zapovídali. Můj kolega Honza Beneš alias známý spisovatel Emil Hakl mi řekl, že je můj text až moc oslavný. Nicméně rozhovor vyšel a pak už jsme si s Honzou vlastně nepřestali povídat asi nikdy.
V čem je Honza skvělý, ba nejlepší chlap na světě?
Je na něj spoleh.
A v čem ti leze na nervy?
Neumí zacházet s časem. Potřeboval by nějakého time asistenta, který mu bude říkat: „Nedojedeš z Prahy do Tábora za pětačtyřicet minut, bude ti to trvat nejméně hodinu a čtvrt, uvědom si to.“
Zajímala by mě nějaká situace, která je pro Honzu typická.
Takových situací je asi nejvíc na kole. První dárek po svatbě, který jsem od Honzy dostala, bylo kolo. Já jsem na něm seděla naposledy asi v jedenácti letech a nikdy jsem nejezdila na tom s přehazovačkou. Honzův vklad do našeho manželství byl, že mě naučil jezdit na kole. A když se narodil Honzík, zakoupil za to moje kolo vozíček na mimino. Šimonovi bylo v té době šest a procházel obdobím prvního vzdoru, takže naše cyklovýlety vypadaly tak, že Honza jel někde strašně vepředu.
Na svém handbiku.
Na svém handbiku, za tím jsem táhla vozík s miminem a do toho motivovala Šimona. Nejhorší moment si pamatuju u Srní. Je tam prudký kopec, Honza říkal: „Když jsme sem jezdili s tatínkem, míval takový gumicuk. Tak ho mám s sebou a zaháknu se za tebe.“ Takže já, za mnou vozík s miminem a Honza na gumicuku a za námi ještě Šimon, který odmítal šlapat. V polovině kopce jsem slezla, zahodila kolo do příkopu a normálně zdrhla.
Co pak dělal Honza s dětmi?
Nějak to vyšlapal. Šimon také, já jsem se vrátila pro kolo a mimino.
Jak to zvládá, kde bere tu sílu a ten věčný optimismus?
Myslím, že optimismus má po tatínkovi. Ten zažil spoustu tragických situací v životě, z nichž Honzův úraz nebyla zdaleka první ani poslední taková věc A sílu? Jeho rodina vyznává heslo: Když nemůžeš, tak přidej. A neznáš jeho maminku, to jsou čtyři bloky temelínské elektrárny! Příští rok jí bude jednaosmdesát.
Další Intimní zpovědi: S Veronikou Žilkovou o rozvodu a nové lásce nebo s Michaelou Kuklovou o jejím boji s rakovinou prsu