Tereza Pergnerová, máma, co chybuje: Obě dvě děti mě naučily trpělivosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vždy usměvavá, s dobrou náladou a otevřená ke komunikaci o čemkoli. Taková je moderátorka Tereza Pergnerová, která se před časem vrátila z natáčení nového projektu TV Prima na Filipínách. Kromě toho založila v roce 2019 Nadační fond Terezy Pergnerové, který pomáhá lidem v nelehkých životních situacích. Jedná se o cílenou pomoc. „Tím, že dárci pomohou, přispějí jim, mohou se stát součástí jejich příběhu,“ říká. Vzhledem k tomu, že všechno kolem nadace dělají všichni zúčastnění zdarma, na velkou reklamu nezbývají finance. Tereza proto jako jedinou propagaci využívá sociální sítě.

Projekty, kterým se nyní věnujete, mají většinou charitativní podtext, je to záměr?

Je to přirozený vývoj, protože se na moderátorském poli vyvíjím někam, kde mě to baví, naplňuje a kde si myslím, že můžu projektům dobře posloužit. Vždycky, když vyšlu nějakou myšlenku, co bych ráda dělala, většinou se mi do cesty postaví nabídka, která moje představy naplní. Jsem nesmírně vděčná, že všechno v mém životě přichází v těch správných etapách.

Takže si nabídky vlastně přivoláváte. Existuje ale něco konkrétního, co vám napoví, že daný projekt je pro vás ten pravý?

Ráda dělám věci, ve kterých se dobře cítím a kde můžu něco nabídnout. Kde je cítit určitá „člověčina“. Že se nejedná třeba jenom o televizní pořad, ale můžeme sledovat vývoj lidské povahy, charakteru. Nebo kde se přímo pomáhá. To jsou věci, které mě naplňují a baví – když přesahují klasický formát televizního pořadu.

Na sociálních sítích jsme viděli, že jste byla v zahraničí s novým projektem, prozradíte nám, o co se jedná?

To bych velmi ráda, ale v tuto chvíli o tom ještě nemůžu mluvit. Byli jsme na Filipínách, strávili jsme tam pět týdnů, kdy jsme natáčeli novou reality show pro televizi Prima. Mohu naznačit, že opět budeme sledovat osudy lidí, ale malinko v jiném pojetí. Půjde o hledání cesty jeden k druhému.

Založila jste nadační fond nesoucí vaše jméno, kde se tato myšlenka vzala a čím se fond zabývá?

U mě má všechno přirozený vývoj. Nedělám moc věcí, které bych si naplánovala, realizovala a cítila se spokojená, když si je odškrtnu. Ta myšlenka vznikla, když jsme natáčeli pro televizi Nova pořad Mise nový domov. Počet lidí, již se tam hlásili, byl obrovský, a ne každý odpovídal klíči, podle kterého jsme vybírali hlavní hrdiny. Byla velká skupina lidí, kterým nemohlo být pomoženo, takže jsme s holkami z Mise přemýšlely, co bychom mohly udělat. Tak vznikl nápad na založení nadačního fondu. Založily jsme ho v roce 2019 a záběr máme poměrně široký. Nechtěly jsme zacílit pouze na jeden směr a to se nám povedlo. Zároveň jsme chtěly vytvořit určitou skupinu, komunitu lidí, která se bude zajímat o příběhy, jež budeme pečlivě vybírat.

Podle jakého klíče posuzujete, čí příběh zveřejníte a budete mu chtít pomoci?

Ve správní radě máme vícestupňové hlasování a posléze i ověřování. Klíčem by mělo být to, že si lidé nedokážou opravdu pomoci sami. Že situace, do které se dostali, není jiným způsobem řešitelná. Máme samozřejmě i svá pravidla, která neradi porušujeme, což je třeba kauce na byty nebo splátky dluhů. Myslíme totiž i na naše dárce, již si zaslouží, aby se necítili znevýhodněni. To znamená - proč by měli přispívat na dluhy druhého člověka, když oni sami své vlastní musí plnit. Po odhlasování nastává proces ověřování, který je také vícestupňový. Snažíme se žadatelům dávat úkoly a povinnosti tak, aby svou žádost doplnili a obhájili. Abychom získali představu o tom, jak dalece jsou zodpovědní. Samozřejmě za ta léta práce se také učíme a získáváme mnoho zkušeností, jak s lidmi pracovat.

Jak těžké pro vás, jako velmi empatickou osobu, je, abyste si jednotlivé příběhy příliš nepouštěla k tělu a neprožívala je?

Já myslím, že to se člověk naučí v průběhu práce, hodně mi v tomto směru dal vlastně i  projekt Mise nový domov, protože tam je potřeba umět nad věcmi diskutovat, přinášet i oponentní názory a udělat krok stranou. Takže já s tímhle problém nemám, protože vím, že každá mince má dvě strany a že i příběh, který dotyčný vypráví, může mít i jinou podobu, když ho bude vyprávět někdo z té druhé strany. A není to vyloženě signál toho, že daný člověk lže, ale že jsme mnohdy velmi zaujati osobním vnímáním situace.

Zklamala jste se někdy? Stává se totiž, že o pomoc žádají i ti, kteří ji tolik nepotřebují nebo ji potom zneužijí…

No samozřejmě. A myslím, že to k této práci určitě i patří. My jsme za ta léta zaznamenali jeden z jevů - říkáme tomu chroničtí žadatelé. To jsou lidé, kteří opravdu finance potřebují, často maminky, které mají nemocné děti a potřebují peníze na rehabilitace. Nikdy nekončící rehabilitace. Tam se samozřejmě žádosti opakují, ale vypozorovali jsme, že u nás na dárcovské platformě se hůře na tyto sbírky vybírá. Nechceme naše žadatele stavět do situace, že zveřejníme sbírku a víme, že se na ni bude velmi dlouho vybírat a ještě není jisté, jestli se peníze vůbec vyberou. Existují jiné dárcovské platformy, které mají mnohem větší dosah a umí si s žádostmi o finanční prostředky na rehabilitace poradit. U nás to tak většinou není.

To ale asi není jediný případ, který odmítáte, že?

Přesně tak. Pak jsou případy, kdy má žadatel tendenci přenést veškerou odpovědnost za svůj život na druhé lidi a vlastně to zkouší všemi směry. To je okamžik, kdy si plně uvědomujeme, že ne vždy pomoc splňuje ten krásný dobrosrdečný smysl. V tu chvíli může být skutečně kontraproduktivní. Máme dárcovskou platformu. Máme ji proto, abychom pomoc směřovali na nějaký konkrétní účel. Abychom nad tím měli kontrolu.

Jsou lidé, kteří u vás žádají o pomoc, vyloženě odkázáni jen na finanční dary od veřejnosti nebo jim pomáháte i jinak?

Pomoc, která se netýká sbírek, je méně viditelná a většinou souvisí s dobrou radou nebo nasměrováním, kam se lidé mají obrátit. To je ta neviditelná část našeho nadačního fondu, ale jinak se zejména zaobíráme konkrétními příběhy a chceme spojovat lidi proto, aby se mohli na příbězích podílet. V tom vidím sílu naší nadace, že se jedná o konkrétní pomoc. Máme i bazárek, kde si lidé mezi sebou můžou vyměnit potřebné věci. Někdo už je nepotřebuje, někdo naopak výrazně ano. Umíme lidi spojovat, napojit na sebe tak, aby si vlastně tiše pomohli i mimo nadační fond.

O Nadačním fondu Terezy Pergnerové se málo ví, nemá takovou reklamu, jak by se od vás, jakožto známé osobnosti, očekávalo. Jakou cestou oslovujete veřejnost?

To je pravda. Tady je taky vidět, že jsme opravdu malý fond. Nemáme investice na to, abychom mohli dělat reklamu. Silným kanálem je pro mě instagram. Můj osobní. Vycházel i podcast, ale už nevychází, což mě moc mrzí. Máme připraveno několik dalších dílů, ale chybí finance, protože musíme dobře vážit, za co v nadaci peníze utratíme, kam je pošleme, co budeme produkovat. Tohle s tím souvisí. V těchto těžkých dobách, kdy se úplně změnily ceny, se naše finanční politika musela přizpůsobit. Nepobíráme žádné dotace, a pokud nás někdo chce třeba prostřednictvím Darujme.cz podpořit, budeme velmi rádi. Opravdu nehospodaříme s velkými prostředky, děláme to hlavně duší a s chutí něco vytvářet. Zdarma.

Máte dvě velké děti, vedete i je k pomáhání druhým?

Nevím, jestli je přímo vedu. To bych asi neřekla, ale myslím, že děti hodně vnímají to, v čem žijí. Vidí, o co se zajímám, a jsem přesvědčená, že jistý druh empatie v sobě mají. Že se o těch otázkách dokážeme bavit. Někdy jim i vyprávím, jaké příběhy prošly nadačním fondem. Samuel už je dospělý muž, takže tam už naše debata probíhá na jakési akademické bázi. Natálka je třeštiprdlo pubertální, ale nepochybuju o tom, že smysl pro pomoc druhým má.

Říká se, že děti nám nastavují zrcadlo, co jste se díky nim o sobě dozvěděla?

Na dětech můžeme vidět všechny své vlastnosti. Jsou etapy, kdy vidíme negativní věci, jsou etapy, kdy vidíme ty pozitivní… Myslím, že obě dvě děti mě naučily trpělivosti. Trpělivost vychází z procesu mateřství. Že se člověk postaví na druhé místo. Děti jsou naším zrcadlem, pokud je tak chceme vnímat, ale zase nebuďme příliš vzletní, protože život je velmi obyčejný.

Ano, děti vyrůstají, mají svou osobnost, ve které jim chceme pomoci, aby neztrácely nebo naopak objevovaly samy sebe. I ony mají právo dělat chyby, i ony mají právo se mýlit a my jako rodiče se pořád vzděláváme. Pořád se učíme opouštět vzorce, které jsme si přinesli, nebo nacházet vzorce nové, o nichž jsme přesvědčení, že jsou pro naše děti prospěšné. Žádný rodič není neomylný. Každý den jim přináší nějaký poznatek, nějaký podnět, někdy s úspěchem, někdy bez úspěchu, to je život.

Marta Kubišová o největší ztrátě, slzách, plánovaném konci a mužích.