Tereza Černochová: Potrpím si na poctivé jídlo. Umím zhubnout i 20 kilo. Ale proč? Už to nebudu já…

Na rozhovor s Terezou Černochovou jsem odcházela s tím, že si budeme povídat především o její nové desce a čtyřech koncertech, které právě chystá k nedožitým osmdesátinám svého tatínka, zpěváka Karla Černocha. Nakonec z toho ale bylo především holčičí povídání o výchově dětí, vaření, hubnutí, složitém sebepřijímání i o nadhledu, který člověk získá až s věkem. Ale samozřejmě došlo i na muziku, protože ta je pro Terezu Černochovou podstatnou součástí života.

Vaše nová deska vyšla počátkem září a sama jste si psala texty i hudbu. Dostala název Slečna náročná. Je o vás?

Do velké míry ano. Je to taková holčičí autorská deska a vznikla neplánovaně. Původně jsem si ji psala tak trochu sama pro sebe, abych zjistila, jestli vůbec dokážu složit nějakou písničku. A když jsem jich měla asi deset a pustila je kolegovi z Monkey Business Romanu Holému, říkal mi: A není to škoda, pouštět si je jen doma? Měl by to slyšet i někdo další… Tak jsme ji natočili.

To ale dnes není jen tak, předpokládám. Vyplatí se to vůbec?

To mi povídejte! To víte, že se to nevyplatí. Tedy pokud mluvíme o penězích. Na desku je potřeba sehnat půl milionu korun a ten se vám rozhodně nevrátí. Člověk to musí brát jako investici do sebe sama, jako obohacení života, své tvorby a kariéry. Jako něco, co tu po vás už jednou provždy zůstane…

Deska je hodně osobitá a textům nechybí vtip ani nadhled, který je dnes v populární hudbě vzácný. Jste na ni pyšná?

Jsem. Beze studu hrdě říkám, že jsem na ni opravdu pyšná, protože si myslím, že podobných počinů na naší scéně moc není. Ale jak ji lidé přijmou, to samozřejmě netuším, uvidíme. Zatím, pokud můžu odhadovat třeba z příspěvků, které mi lidé píšou na Instagram, tak se líbí. Takže jsem mírný optimista.

A jste opravdu náročná?

Jsem, což je jistě do určité míry dáno povahou, ale také možná i tím, že mé pěvecké začátky nebyly zrovna jednoduché.

To mě zajímá, povídejte…

Když jsem začala aktivně vystupovat, bylo mi sedmnáct, první smlouvu za mě ještě podepisoval táta. Byla jsem nadšená, že mám kliku, že si mě někdo vybral, že můžu veřejně zpívat, navíc muziku, která mi byla blízká. Ale totálně jsem nebyla připravená na to, že mě budou tak moc posuzovat a hodnotit můj vzhled. Že nestačí, že dobře zpívám, když nezapadám do nějaké pofidérní představy, jak má zpěvačka vypadat. To mě rozsekalo na několik let.

Sedmnáct, osmnáct, to je hodně citlivý věk na netaktní komentáře. Ale nerozumím tomu, co komu vadilo…

Jak říkám, nezapadla jsem do škatulky. Byla jsem vždycky spíš sportovní typ, žádná křehká víla. Do té doby jsem se nejvíc věnovala koním, oblékala jsem se obyčejně, s výstřelky přiměřeně věku. A vůbec mě nenapadlo, že to, jaká jsem, by mohl být nějaký problém. Navíc jsem netušila, jak moc kamera přidává kila. Někomu možná i lichotí, mně tedy bohužel vůbec. Totálně mě to zaskočilo a absolutně jsem si s tím nevěděla rady. Myslím, že mi to tenkrát zadělalo na slušné mindráky a vlastně i deprese.

Měla jste někoho, s kým byste to probírala?

Nejvíc jsem to řešila samozřejmě s mámou, ale z její strany to bylo spíš takové to mateřské chlácholení, které vás nenaučí vybudovat si obranný mechanismus. Až časem jsem se s tím naučila pracovat, ale trvalo to opravdu dlouho. A k mému překvapení se to znovu vrátilo v plné síle, když jsem kývla na účast ve StarDance.

To si docela dokážu představit, stát tam v upnutém tanečním kostýmku vedle drobných tanečnic, to chce kuráž. Musím přiznat, že smekám před každou ženou s normálními mírami, která má odvahu do toho jít.

Děkuju. Také jsem to obrečela… Vůbec mě nenapadlo, jak to bude náročné. Nejen po fyzické stránce, ale právě i po té psychické. První tři měsíce, když jsme trénovali za zavřenými dveřmi, to bylo ještě v pohodě, ale při prvním veřejném přenosu, když jsem se viděla na kameře, jsem chytla takové nervy, že jsem myslela, že uteču. Hlavou mi jen běželo: Co já tady proboha dělám? A když jsem přišla domů, tak mi máma řekla: Tak to bylo dneska poprvé, kdy jsem se o tebe fakt bála, že to nedáš.

Poznala to na vás?

To víte, že ano. Hned věděla, že je zle.

Ale nakonec jste v sobě sílu pokračovat našla.

Jo, nějak jsem se dokázala oklepat. Hodně mi pomohlo, když jsem začala myslet na všechny ty ženy, které také nezapadají, stejně jako já, do nějakých představ a škatulek. A říkala jsem si, jak k tomu přijdou i další holky, které se narodily jiné, zajímavé, originální a nepatří k pověstnému ideálu krásy…

Velkou inspirací v tom pro mě byla i Pavla Tomicová, kterou moc obdivuju. Tak jsem si řekla: Kašli na sebelítost, jsi tu prostě za holky XL a koukej prodat, co umíš. To mi dodalo sílu to nevzdat. Ale musím říct, že mě překvapilo, jak mě to znovu sebralo. Ale už s tím naštěstí dokážu pracovat a nějak to zvládnout.

Člověka podobné životní kopance často posílí a zocelí.

Rozhodně ano. Lidé si často stěžují na nepřízeň osudu, ale já moc dobře vím, že nebýt těch mých životních kotrmelců, nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď.

Nedávno vám bylo čtyřicet… Už jste v tomhle v sobě našla nadhled?

Doufám, že ano. Už moc dobře vím, že nikdy nebudu hubeňoučká baletka a vlastně ani nechci. Držela jsem spoustu diet, ale život, kdy se musím dívat na hodinky, jestli už si můžu dát polévku, by mě fakt nebavil.

Vím, že když se zapřu, dokážu zhubnout i dvacet kilo, ale proč? Bude mi pak lépe? Myslím, že ne. Už to nebudu já, a navíc, co když mi to pak nebude tak dobře zpívat? Člověk se potřebuje hýbat, udržovat se zdravý a v psychické pohodě, aby se cítil ve svém těle dobře. To je, myslím, to nejdůležitější, ač to zní jako největší klišé. Ale je to tak.

Vaší dceři je devět let. Jste připravená, že tohle téma budete řešit jednou i s ní?

Ale my už to řešíme! Občas přijde s tím, že nějací kluci měli směrem k ní určité poznámky. Tak mi samozřejmě běží hlavou, že se k tomu musím nějak správně postavit, aby se v tom neztratila, jako jsem se kdysi ztratila já. Aby si uměla vážit i jiných předností, než je vzhled, i když doba nám v tomhle moc nepomáhá. Jen se koukněte, všichni jen řeší, jak kdo vypadá, selfíčka musí být dokonalá, je to všechno hrozně povrchní a kdovíkam se to ještě posune.

A už jste našla nějaký klíč, jak o tom s dcerou mluvit?

Myslím, že nejpodstatnější je hlavně mluvit. Pokusit se to popsat ze svého pohledu či zkušenosti, aby i ona uměla svoje pocity pojmenovat, nebát se říct, co ji trápí, proč ji to mrzí. A vysvětlit jí, že někdy jsme holt citlivější – třeba jsme vstali ráno levou nohou, něco se nepovedlo a člověk si pak i věc, kterou by jindy přešel, vezme špatně.

Vaše profese je v tomhle asi dost krutá, na sociální sítě si dnes každý může napsat, co chce… Jak zvládáte hanlivé komentáře, dokážete se přes ně přenést?

Já to hlavně nečtu. Proč také? Abych se o sobě dozvěděla něco hodně ošklivého? Děkuju, nechci. Vždycky tu bude skupina lidí, kteří mě mají rádi, líbí se jim, co dělám, a pak ti, kdo mě nemusí. S tím nic nenadělám. Beru to tak, že to k naší profesi patří a musí se s tím počítat. Ale abych se kvůli tomu hroutila? To ne. To si raději něco dobrého uvařím.

Vaříte ráda?

Moc. Pro mě je vaření obrovský relax i vášeň. Potrpím si na poctivé domácí jídlo, ale receptů se striktně nedržím, ráda experimentuju, říkám tomu čarování. To samozřejmě neplatí při pečení, tam musíte postup dodržet, ale u vaření, tam si ráda vyhraju a zkouším nové a nepoznané kombinace či chutě.

Co třeba?

Tak například takový králík se špenátem a bramborovým knedlíkem. Stačí ho naložit do hořčice nebo místo knedlíku připravit tvarohové šulánky… Takové věci mě hodně baví. Teď v létě jsem si na Šumavě vyzkoušela, jaké to je vařit ve food trucku, dokonce vegetariánském. Připravovala jsem tam několik chodů, vařila jsem asi čtyři nebo pět hodin v kuse a byla to paráda. Děsně mě to bavilo.

S kapelou Monkey Business hodně objíždíte republiku, což obnáší i časté stravování po restauracích. Tam o dobré domácí jídlo asi moc nezavadíte. Nebo se pletu?

Vůbec. Je to fakt strašné, jak my při těch cestách jíme. Vážně je to děs. Jezdíme tak 70 koncertů do roka, což je docela dost, a dobře se najíme maximálně ve chvíli, kdy nám nějaká hodná babička přinese domácí koláč nebo třeba pomazánku s čerstvým chlebem. Ale jinak jíme příšerné věci.

Takže s názorem, že se česká gastronomie v posledních letech výrazně zvedla, asi moc nesouhlasíte…

Přijde mi, že je to jen naoko. Skoro nikdo ještě pořád nepochopil, že základem jsou dobré suroviny. Je opravdu takový problém sehnat kvalitní brambory a dát na ně poctivé máslo? Nebo udělat ke smaženému květáku místo prefabrikované tatarky domácí? Vždyť to není nic složitého, ale bohužel – moc se to neděje.

Vášeň k vaření i dobrému jídlu jste zdědila po tatínkovi, k jehož nedožitým osmdesátinám teď na podzim pořádáte čtyři unikátní koncerty. První bude 10. října v Hradci Králové. Těšíte se?

A další 11. října v Ostravě, pak 1. listopadu v Praze a nakonec 5. listopadu v Brně. To víte, že se těším, ale zároveň jsem trochu nervózní, aby všechno klaplo a lidé přišli. Mám pozvaných spoustu skvělých hostů, tak věřím, že to bude hezké a my i diváci si to užijeme. Zpívat budeme písničky, které táta buď proslavil, nebo složil. A i když už tu s námi není šestnáct let, tak doufám a věřím, že se na něj nezapomnělo a lidé přijdou zavzpomínat.

A jak na něj vzpomínáte vy – jaká je vaše nejranější vzpomínka?

Tak teď jste mě trochu zaskočila, musím pátrat v paměti. Asi jak jsem dostala malou plastovou motorku a jezdím na ní po pokoji a táta mě u toho fotí… Ale to jsem byla fakt malá. Pak se mi vybavuje zoologická zahrada, tuším, v Liberci. Táta tam často jezdil vystupovat a také jsme jezdili do Jablonce nad Nisou za babičkou, tak se mi vybavuje, jak ještě se strejdou chodíme na zvířátka. A asi nejsilnější vzpomínka na tátu je, když mě poprvé přivedl ke koním. To bylo hodně intenzivní, tam nám spolu bylo asi opravdu nejlépe.

Karel Černoch 80: Koncerty ke zpěvákovým nedožitým kulatinám se blíží. Co na nich fanoušky čeká?