Článek
Semifinálový večer StarDance rozhodl o třech finalistech, mezi které se nakonec neprobojovala Martina Ptáčková se svým tanečním partnerem Dominikem Vodičkou. Ohledně jejich vyřazení se spekulovalo stále, ale navzdory různým názorům v soutěži díky hlasům fanoušků pokračovali. „Je nádherné, že divák dá prostor člověku, který je od začátku jedním z těch slabších článků. Dá mu důvěru, aby se mohl rozvinout,“ řekl tanečník pro Super bezprostředně po vypadnutí a dodal: „Byla to těžká cesta, ale o to víc si vážíme toho, že jsme došli tak daleko.“
Dominik Vodička je mezi profesionálními tanečníky StarDance stálicí. Dvakrát se stal Králem parketu, poprvé po boku Veroniky Khek Kubařové v roce 2019 a loni s Darijou Pavlovičovou. Mezi jeho taneční úspěchy patří titul vicemistra České republiky ve sportovním tanci, který získal čtyřikrát. A je též držitelem Ceny Thálie 2019 za roli v inscenaci Kytice. Vede individuální lekce i kurzy Lady Latino a pořádá rozmanitá taneční soustředění s wellness pobytem. Říká, že je to práce snů! Jeho prioritou číslo jedna je ale rodina - je šťastně ženatý tatínek 1,5letého syna Tobiáše.
Jak si Dominik Vodička užil letošní ročník StarDance a co považuje za svůj největší taneční úspěch?
Jak dlouho vám trvá vymýšlení choreografie k jednomu tanci?
Hrozně záleží na tom, jak moc mě daná hudba inspiruje a jaké mi dává možnosti. Naštěstí ve StarDance si vybírám písničky sám, takže ideálně by mi to nemělo trvat víc než dva dny. Diváci si často myslí, že máme na trénování čas od soboty do soboty, ale ve skutečnosti máme čtyři dny. Sejdeme se po přenosu v neděli a třeba osm hodin trénujeme novou choreografii. Ve středu to musí být komplet, protože ve čtvrtek se jde už před kameru.
Když tančíte ve StarDance, zbývá vám čas i na běžné aktivity?
Do pátého kola jsem učil ještě každý den třeba pět lekcí svoje klienty, pak jsem měl další hodiny s Martinou a denně to dalo dohromady třeba dvanáct třináct lekcí. Když začínalo jít do tuhého, věnoval jsem tomu maximum. Chtěl jsem využít, že nám diváci pomohli dostat se až do devátého kola, a ukázat, co v Martině všechno je. Tak jsem si vzal v práci dovolenou, soustředil jsem se jen na StarDance a vyplatilo se to. Tančili jsme klidně i devět hodin denně. Je to šílenství, ale naplňovalo nás, když nás diváci v každém kole poslali dál. Každou sobotu jsme totiž očekávali, že bude poslední. A když nebyla, tak nás to neuvěřitelně nakoplo dál.
Tanec je komplexní práce na sobě samém. Rozvíjí vás a najdete v sobě třeba i stránky, o kterých jste ani nevěděli…
Pozitivní motivace je potřeba! A jak jste na tom byli s nervy před vystoupením?
Musím se přiznat, že s trémou bojuju stále, ale to je asi přirozené. Přenos je na nervy ohromný zápřah a první tři díly se to nakumulovalo, protože na sebe přebírám i partnerčinu nervozitu. Pak se dostávám do nekomfortní situace, ale od toho tam my profesionální tanečníci jsme. StarDance je hlavně o tom, aby tanečníci uměli pracovat s celebritou a dostali ji co nejdál.
To se vám s Martinou skvěle podařilo – její progres byl vidět na první pohled.
Je to všechno o hlavě. U Martiny bylo znát, že když hlava funguje tak, jak má, tančila úplně jinak. Každé kolo bylo vidět, jak se posouvá mentálně dál. Na začátku byla zablokovaná stejně jako Darija Pavlovičová loni. Potřebují jednoduše čas na to, aby nabraly zkušenosti, a když jim to diváci dovolí, tak se z nich stane úplně někdo jiný.
Jak jste letos vnímal hodnocení poroty?
Je takové zbytečně empatické, porota by podle mě měla být spíš odborná. Chápu, že jsou mezi páry velké rozdíly, ale zase na druhou stranu – na sympatie je tady divák. Uvítal bych také více měřítko jedna ku jedné. Občas nás to hodnocení zamrzí, ale nemáme vůči nim žádnou zášť. Mají také hodně těžké zadání!
Já jsem uvnitř introvert a mluvení před lidmi je pro mě největší nekomfort. Když si vzpomenu na casting, tak nechápu, že mě do StarDance vůbec vzali…
Je vidět, že vás tanec ohromně baví. Nastal někdy moment, kdy jste s ním chtěl seknout a úplně změnit směr svého života?
Když mě nějaký taneční styl omrzí, tak ho změním. Nejdřív jsem tančil závodně latinu, a když jsem se v tom už moc necítil, přešel jsem na divadelní prkna. Tam jsem začal po nějaké době vnímat určitou vyčerpanost – ve smyslu, že už mi to nedává tolik, co předtím. Tak jsem začal učit. A to mě naplňuje hodně. Já jsem si už odtancoval dost, takže mě teď spíš baví předávat to dál. Když vidím, jak se někteří klienti dokážou za rok posunout a proměnit, je to fascinující. Jsou najednou sebevědomější, začnou měnit práci nebo víc cestovat… Celkově se v nich tak nějak probudí život.
A to jen díky tanci?
Tanec je komplexní práce na sobě samém. Rozvíjí vás v tom, jak si věříte, a vytvoříte si díky němu další možnosti. Najdete v sobě třeba i stránky, o kterých jste ani nevěděli. Jsou to docela silná tvrzení, a kdybych to na svých klientech neviděl, neříkal bych to.
Jste držitel Ceny Thálie, byl jste mistrem republiky, dvakrát Králem parketu. Co je pro vás největší taneční úspěch?
Původně to byla vždycky Thálie, protože šlo opravdu jen o můj úspěch a jsem na něj dodnes hrdý. Postupně ale začínám cítit změnu v tom, že za větší úspěch než vyhrát StarDance považuju, když se mi podaří dát té osobnosti nový směr a díky tanci jí otevřít nové dveře. Třeba u Martiny je to hodně znatelné. Životní cestu měla úplně jinou a zkušenost ve StarDance ji velmi posouvá.
Když učíte, předáváte lidem spoustu svojí energie. Jak ji čerpáte zpět?
Během individuálních lekcí je výdej energie ohromný, každý je jiný, každý přijde v jiném rozpoložení, takže se snažím to pořád nějak vyrovnávat i psychicky. Potom mi ale přijde večer na kurz čtyřicet žen, nahodím se do rytmu, ony začnou pohybově řádit a atmosféra je neskutečná. A to mě vždycky zase dobije. Někdy mě bolí svaly, ale že bych byl unavený z práce, to se říct nedá. Teď klepu a doufám, že to tak zůstane i do budoucna!
Poprvé jste byl ve StarDance v roce 2019, co vám soutěž dala?
Hrozně moc. Vždycky jsem chtěl být choreografem, ale neměl jsem nikdy příležitost. Také mě to dost vyškolilo před kamerami. Já jsem uvnitř introvert a mluvení před lidmi je pro mě největší nekomfort. Když si vzpomenu na casting, tak nechápu, že mě vůbec vzali. Byl jsem hrozně nervózní a klepal se mi hlas. Takže v tom vidím největší posun. A také v sebeprezentaci, což mi pomáhá i na mých lekcích, a je to k nezaplacení.
Vzděláváte se sám nějak v tanci, abyste se udržel na vrcholové úrovni?
Upřímně - vůbec. Nicméně stále se vyvíjím jako pedagog, a tím pádem i jako tanečník. Při učení stále nacházím nové principy. Čím hůř to těm lidem jde, já musím víc přemýšlet a hledat nové cesty, a to mě velmi posouvá. Říká se, že nejlepším tanečníkem se stane člověk v momentě, kdy začne trénovat ostatní.
Před čtyřmi lety, když jste se dostal do žebříčku Forbes 30 pod 30, jste v rozhovoru zmínil svůj tip pro život: Uvolněte se, nechte se řídit osudem. Pořád to za vás platí?
Pořád. Mám totiž zkušenost, že čím víc na něco tlačím a čím víc jsem urputný, tak mi to potom život ukáže. Posadí mě na zadek řekne mi: Hele, takhle teda ne. Z toho důvodu jsem opatrný a hrozně si vážím každé příležitosti, protože vím, že to není samozřejmost. Ke všemu se snažím přistupovat s pokorou.