S Lenkou Návorkovou o vyhazovu ze StarDance i o tvrdých praktikách v taneční branži, které ji dohnaly na terapii

„Odmala jsem chtěla být buď učitelkou, nebo baletkou,“ říká sympatická blondýnka. Její dětské přání se jí splnilo. Lenka Nora Návorková (33) je profesionální tanečnice a standardním a latinskoamerickým tancům se věnuje od dětství. Soutěžního tancování zanechala před deseti lety, ale tanci se věnuje stále, jen z pozice lektorky. Působí například v Taneční škole Vavruška nebo ji můžete vidět na divadelních prknech – je součástí muzikálu Krysař v pražském Divadle Kalich.

Ve StarDance účinkovala dohromady čtyřikrát – v roce 2018 zvítězila s Jiřím Dvořákem, tančila s Miraiem Navrátilem (2021), Markem Adamczykem (2023) a letos s paralympionikem Jiřím Ježkem. V posledním sobotním přenosu ale bohužel StarDance opustili.

Jaké jsou vaše pocity po vypadnutí?

Pořád mě to mrzí. Stejně jako diváci ani my jsme to nečekali. Život jde dál, je to hra a soutěž, takže si myslím, že až to za pár dní odezní, tak bude zase dobře. Na druhou stranu náš odchod byl svým způsobem nezapomenutelný, protože mít standing ovation, tedy potlesk ve stoje, to se v minulosti stalo snad jen jednou.

Kolik hodin na parketu jste trávila poslední týdny kvůli StarDance?

Bylo to klidně deset až dvanáct hodin denně. Mezi jednotlivými přenosy je to už hodně intenzivní a těží se z toho, co se stihne natrénovat v létě. Většinou se zvládnou tak čtyři tance z deseti.

Reálně pak tedy máte vždycky týden na to, abyste nazkoušeli vystoupení do dalšího přenosu?

Celý týden to ani není, protože už ve čtvrtek probíhá zkouška s orchestrem, v pátek jsou kamerové zkoušky a v sobotu generálka i s moderací. Neslyšíme ale všechno. Třeba to, jak Marek Eben vždycky před vystoupením představuje páry, slyšíme poprvé až v sobotu večer, aby kamery zachytily naši autentickou reakci. Také nevíte, co vám řekne porota, co Tereza Kostková. A také se řeší během týdne šaty, které se šijí před vystoupením na míru. A mezi všemi těmi zkouškami musíte ještě trénovat.

Zdá se mi, že to ani není možné stihnout…

Já říkám, že je to strašně jednoduché - buď na to tempo člověk přistoupí, což je snazší varianta, nebo s tím bude bojovat a strachovat se - co by kdyby.

Jak probíhaly tréninky s Jiřím Ježkem? Ovlivňovala jeho protéza nějak výuku nebo stavění choreografií?

Probíhalo to úplně normálně jako s kterýmkoliv jiným. Na začátku tam byl trochu ostych. Přece jenom se najednou dva cizí lidé zavřou každý den na čtyři, pět hodin do zkušebny. Když přišla chvíle, kdy si Jirka potřeboval protézu vyměnit, nechtěla jsem civět, aby mu to nebylo nepříjemné. Takže ze začátku, když si ji potřeboval přehodit, tak se otočil zády. Ale během týdne se ledy prolomily a pak už jsme si dělali legraci, že si potřebuju sednout, ať si jde vyměnit nohu.

Z jakého důvodu si protézy musel měnit?

Každý tanec je jiný a na protéze nemá kotník, chodidlo je napevno namontované. A třeba u jivu, tam je potřeba zařadit odrazy a dopady, takže na to měl speciální protézu s pružinou.

Choreografii vymýšlíte vy sama nebo máte k ruce na pomoc dalšího profesionála?

Děláme to sami tanečníci, vybíráme si hudbu a k tomu vymýšlíme koncept konkrétního tance. Musíme nahlásit, zda máme požadavky na nějaké rekvizity, dekorace. K ruce máme supervizora, který za námi může přijít na trénink a zkouknout nás. Je skvělé mít i další pohled. Díky tomu se pak tanec zvedne o level výš.

Měla jste všechny choreografie už v hlavě nebo je stavíte za pochodu?

Všechny ne, to se spíš vykrystalizuje během. Mám ale náměty a konkrétní písničky. Ty vybíráme dopředu až do finále - kromě freestylu, který se tančí až ve finále - aby měl Martin Kumžák čas na to upravit songy na délku minuty a půl a nazkoušet je. Každý týden ve čtvrtek je pak zkouška s orchestrem, kdy si ladíme, zda není potřeba upravit ještě tempo písničky – třeba tango jsme museli zrychlovat.

Jak vnímáte hodnocení poroty, především slova kritiky?

V minulosti byly chvíle, kdy mě to hodně vzalo, protože jsem s tím nesouhlasila. Byla jsem z toho smutná, protože jsem věděla, že jsme makali. Beru to ale tak, že je to jejich názor, a koneckonců do toho vstupují i diváci. Konstruktivní kritiku mám ráda, protože z té si může člověk vzít ponaučení a zapracovat na tom do příště. Na druhou stranu – kdybych měla v té porotě usednout já, tak bych nevěděla, co si počít. Vystoupení vidí úplně poprvé až v přímém přenosu, takže to nemají vůbec jednoduché.

V tanci vás stále někdo hodnotí, jak se vypořádáváte s tímto psychickým nátlakem?

Celý život jsem tím velmi poznamenaná – jsem na sebe velmi přísná a sebekritická. Pořád se proto učím, jak být k sobě laskavější, a myslím, že mi to už trochu jde. Srovnávat se s někým jiným je zabijácké. Jedna věc je hodnocení výkonu například na soutěži a druhá věc je srovnávání s ostatními na trénincích, v čemž jsem vlastně vyrůstala. Byla mi předhazována třeba jiná tanečnice a v té době si trenéři neuvědomovali, co to s člověkem může dělat. Zocelilo mě to, ale zároveň zanechalo i následky. Začala jsem kvůli tomu chodit na terapie, protože jsem cítila, že mě to velmi ovlivňuje v normálním životě.

Co máte konkrétně na mysli?

Během lekce jsem třeba udělala dvě chyby a byla jsem schopná si to dlouho vyčítat, přitom si toho nemusel ani nikdo všimnout. Také to ovlivnilo moje vztahy. Viděla jsem pořád jen to, co nezvládám. Terapie mi v tom pomohla a začala jsem na sobě pracovat. Beru to tak, že máme na výběr – buď člověk zůstane v tom, v čem mu není dobře, nebo se s tím bude snažit něco udělat.

Máte nějaký trik na to, jak se s přehnanou sebekritikou vyrovnávat?

I když něco nevyjde na 100 %, tak i třeba 95 % je dobrých. Jedna terapeutka, se kterou jsem často v kontaktu, mi vždy říkala, že když řeším nějakou situaci, jež je naprosto šílená, tak si mám říct si, jestli si to budu pamatovat a hlavně řešit i na smrtelné posteli. Jestli to bylo doopravdy tak důležité. Člověku se pak hrozně uleví. Také si často musím uvědomit, co dokážu ovlivnit a co v mých silách není.

Nedávno jste v jednom z podcastů prozradila, že když jste byla malá, váš otec bil vaši matku. Řešila jste během terapií i šrámy z dětství?

V rámci terapií jsme se k tématu dětství častokrát dostávali, což je vcelku normální. Takže i tyto věci jsme hodně řešili. A hlavně rozplétali, jak to ovlivňuje můj dospělý život.

Přijde vám, že vám tanec něco vzal nebo jenom dává?

Čím je člověk starší, tak vidí i to, co bere. Stále ale převažuje to, co dává! Takže to neberu jako nějaké minus a hlavně už s tím umím fungovat. Ale myslím si, že díky tancování se ze mě stává víc a víc introvert.

To je paradox, ne?

Totálně. Dřív jsem to tak vůbec nemívala. Stále jsem ráda mezi lidmi a předávám jim energii, ale potřebuji to vyrovnávat samotou, abych si dobila baterky. Paradoxní je, že tanec mě také dobíjí, a to je věc, kterou hodně lidí nechápe!

Co považujete za svůj největší taneční úspěch?

Je zajímavé pozorovat, jak se ten žebříček mění. Můžu jmenovat různé poháry, medaile nebo vítězství ve StarDance, ale je to velmi pomíjivé. Největším úspěchem pro mě je, že to, co dělám od tří let, mě i po třiceti letech pořád baví! Jasně, dostala jsem se do fáze, kdy jsem chtěla skončit, protože jsem se cítila vyhořelá, ale nedokážu si představit, že bych netančila.

Jiří Ježek dokázal, že v tancování limity neexistují. Narazila jste během vaší kariéry na váš pomyslný limit, který jste musela překonat?

Limity jsou podle mě především o hlavě a Jirka je toho důkazem. I když mi něco zpočátku třeba nejde, dokážu to natrénovat. Nejvíc jsem asi narážela v divadle, kde byly třeba baletní skoky, a jelikož nemám konzervatoř, tak jsem neměla tu správnou techniku. Když se ale člověku podaří odstranit v hlavě blok, tak si myslím, že jde opravdu skoro všechno.

S jakým tanečním partnerem jste si ve StarDance sedla nejvíc?

Nerada to srovnávám, každý byl úplně jiný a každý má svoje plusy i minusy. Myslím si, že Jirka mě má hodně rád, ale také určitě nastaly okamžiky, kdy jsem ho musela hrozně štvát! Těším se ale vždycky na přímý přenos, když se tam sejdou všichni – říkám jim „moji StarDance muži“. Jsem také ráda, že jsem se všemi dodneška v kontaktu. Třeba Jiří Dvořák mi každou sobotu před přenosem volal, že nám drží palce. To mi přijde moc hezké.

Víte, co řekl paralympionik Jiří Ježek na Genzerovo přirovnání k čivavě?