Článek
Manželé Bartuňkovi ovládli se svými VIP partnery finále StarDance! Lukáš Bartuněk s Lucií Vondráčkovou, kteří skončili na třetím místě, a jeho žena Kateřina Bartuněk Hrstková s Oskarem Hesem. Od začátku byli favority soutěže a nakonec opravdu získali první místo.
„Většinou favoriti nevyhrávají, takže jsme to nepodceňovali, snažili jsme se trénovat naplno, brali jsme to s pokorou a rozhodně jsme to nebrali jako samozřejmost,“ řekla Kateřina hned po vyhlášení výsledků pro Super.
Kateřina Bartuněk Hrstková (37) tančí od devíti let a se svým manželem Lukášem Bartuňkem působí v taneční škole Maestro v Praze. Kromě standardu a latinskoamerických tanců, které můžete znát z obrazovky, se věnují také tanečnímu stylu showdance, který kombinuje společenský tanec se zvedačkami a dalšími efektními prvky, a v této disciplíně se stali čtyřikrát mistry republiky. Kateřinina taneční cesta je velmi zajímavá i díky tomu, že s manželem strávili čtyři roky ve Spojených státech. Přesvědčili se, že americký sen je krásný, ale také dost drsný.
Je to výhoda, mít za tanečního partnera manžela?
Určitě to spoustu věcí usnadňuje. Pokud tančíte na vyšší úrovni, trávíte spolu hodně času, jezdíte spolu na soutěže, přespáváte na hotelech, takže je to určitě výhoda. Ale ne všechny páry to tak mají. V tom případě pak musí být partner velmi tolerantní, protože je tam velký prostor na žárlení.
Zajímá mě, jestli jste se v poslední době doma bavili i o něčem jiném než o StarDance.
Moc ne. Jediné, co jsme řešili, bylo, aby naše kočka, kterou jsme si pořídili v září, nepřevracela koš. StarDance bylo dominantní téma. Vzájemně jsme to diskutovali a v choreografiích jsme si i radili, protože ke konci už dochází nápady. Také se nám stalo, že jsme chtěli zařadit podobný prvek, takže jsme řešili, jak to odlišit.
Když zrovna neúčinkujete ve StarDance, bavíte se doma také stále o tanci?
To ani ne. My jsme tak trochu neoficiálně ukončili soutěžní kariéru a nyní je to pro nás spíš práce.
Aktuálně se tedy věnujete především vyučování?
Ano. Vyučuju úplné začátečníky, sportovní páry, malé děti i vozíčkáře. Neexistuje člověk, který by ke mně nemohl přijít na lekci. Do budoucna bych k tomu ráda přidala vystupování na pódiu, to mě hrozně baví. V našem světě tančíme na parketu a diváci jsou kolem dokola. Většinou je tam vždycky nějaká porota, někdo vás hodnotí…
A ideálně v jakém tanečním stylu?
Baví mě jich mnoho, ale samozřejmě společenský tanec vede. Také mě dost zajímá taneční styl cabaret, který je v Americe hodně rozjetý a zahrnuje zvedačky a různé triky. Partnerka je vlastně sedmdesát procent času ve vzduchu. Je to spíš o akrobacii a to by mě velmi lákalo.
Po porodu jsem uviděla miminko a honilo se mi hlavou jen to, že budu muset tenhle balíček štěstí za tři měsíce odložit nějaké chůvě, abych mohla nastoupit do práce…
Proč jste se vůbec s manželem rozhodli odjet do Ameriky?
Koketovali jsme s tím dlouho. Jednak jsme se chtěli trošku osamostatnit, protože s Lukášem pracujeme v taneční škole jeho rodičů, a za druhé jsme tam původně jeli na líbánky. Na Floridě jsme strávili několik týdnů u známé, která nás vzala do svého tanečního studia. Tam jsme se shodou okolností potkali s mistrem světa v tanečním stylu cabaret. Také jsme měli šanci vidět na vlastní oči styl American Smooth a mně to přišlo naprosto úžasné. Řekla jsem si, že tohle chci umět! Tančím od devíti let, takže téměř třicet let dělám dokola těch deset stejných tanců. A tady toho bylo v rámci společenských tanců najednou mnohem víc! Nakonec jsme tam žili čtyři roky.
Založili jste si tam i vlastní studio?
Ne, pracovali jsme pro jednu firmu, kterou vede Valentin Chmerkovskiy, jeho bratr Maksim a jejich ženy. Shodou okolností právě Jenna, Valentinova manželka, nedávno vyhrála americkou verzi StarDance (Dancing With the Stars). Mají několik poboček po celých Spojených státech a my jsme začali v New Jersey. Po roce a půl jsem získala manažerskou pozici, a když přišel covid, nabídli nám místo v New Yorku na Long Islandu. S Lukášem jsme měli oba na starosti management celého studia a strávili jsme tam dva roky.
V rozhovoru pro iDnes jste se svěřila, že jste pak vyhořeli. Jak k tomu došlo?
Americký sen je reálný, ale stojí spoustu úsilí. Opravdu se tam pracuje od nevidím do nevidím, pauzy skoro nebyly. Česká republika má třináct státních svátků, Amerika jedenáct, ale naše firma uznávala čtyři. Do toho jsme velmi často pracovali o víkendech, protože probíhaly soutěže a další akce, takže jsme kolikrát jeli nonstop deset dní v kuse. Pak jsme dostali volno, ale to vypadalo asi tak, že jsme nemuseli přijít do práce v pondělí v jedenáct hodin, ale až ve dvě. Jeli jsme neskutečným tempem.
V té době už jste měli syna?
Ano, narodil se nám po dvou letech v Americe a do toho přišla covidová pandemie.
To muselo být velmi náročné období.
Bylo. Navíc, mateřská je v Americe jen na tři měsíce, takže jsem pak hned naskočila do práce. To byl taky zajímavý okamžik – po porodu jsem uviděla miminko, byla jsem plná lásky a po tom zápřahu jsem vůbec nemohla celou noc usnout. Honilo se mi hlavou jen to, že budu muset tenhle balíček štěstí odložit za tři měsíce nějaké chůvě, abych mohla nastoupit do práce. A pak – v našem případě naštěstí – přišel covid a lockdown a já jsem mohla další půlrok zůstat s miminkem doma.
Jak jste to řešili, když lockdowny skončily?
Díky covidu se změnila i situace ve firmě a já jsem mohla mít dítě s sebou, to do té doby bylo nemyslitelné. Buď ho totiž dáte chůvě, do kojenecké školky, kam se mohou dávat děti od třech měsíců, nebo musí manžel vydělávat dost na to, aby žena mohla zůstat doma a nepracovat. Byť jsme vydělávali dost, tahle verze nebyla úplně reálná.
Tehdy jsem byla na mateřské a zároveň jsem chodila do práce na čtyřicet hodin týdně. Měli jsme šílený režim. Dělala jsem manažerku, po půl roce nám odešla recepční, takže jsem zastávala i její práci, a do toho jsem učila a jezdila na soutěže. Jenže role matky je full time job sám o sobě. Tady u nás vám naštěstí stát dává tři roky peníze, to je krásné! Tady se žije hezky.
Buď jsem nebyla dobrá máma, protože jsem pracovala, nebo jsem nebyla dobrá manažerka, protože jsem se věnovala dítěti…
Je fajn slyšet to od někoho, kdo si zkusil život v zámoří. Většinou je slyšet spíš opak a stížnosti na Česko.
Lidé si ale nemají proč stěžovat. České zdravotnictví je skvělé. I když ho má USA dobré, pořád solíte neskutečné peníze. Syn si jednou zvrtnul ruku, začala mu natékat a mně se hlavou honilo, kolik budeme muset na pohotovosti platit. I když si totiž platíte pojištění, což dělá za tři lidi třeba 1500 dolarů měsíčně, musíte při vstupu do „emergency room“ zaplatit vždy 80 dolarů. A nevíte, zda vás to ošetření nebude ve výsledku stát třeba 120, 600 nebo 1200 dolarů. Jsou to šílené sumy. Jde o zvláštní druh stresu, který lidé v Česku vůbec nemají. Jistě, platíme zdravotní pojištění, ale nestane se, že se po autonehodě zadlužíte na dalších 20 let.
Chtělo by se vám do Ameriky vrátit?
Chtělo, ale za jiných podmínek. Tehdy jsme měli jen práci a na život čas nezbýval. Možná kdybychom nežili v New Yorku, ale třeba v Texasu, tak by to vypadalo jinak. Ale New York nikdy nespí a člověk se tam musí otáčet, protože je tam obrovská konkurence.
Musela to být ale opravdu skvělá zkušenost.
Nastudovali jsme si celý taneční styl American Smooth, také jsme si mohli zatančit v Carnegie Hall… Nelituju ani jedné vteřiny strávené v Americe! Naučila jsem se tam toho spoustu, ať už jde o tanec, nebo jazyk.
Co bylo tou poslední tečkou, kdy jste si řekli, že je čas jet domů?
Nebylo to zničehonic, táhlo se to. Můj psychický stav se zhoršoval a měla jsem záchvaty úzkosti, protože v pozici, ve které jsem byla, bylo pořád všechno špatně. Buď jsem nebyla dobrá máma, protože jsem pracovala, nebo jsem nebyla dobrá manažerka, protože jsem se věnovala dítěti. Byla jsem rozervaná do několika směrů.
Manžel to měl trošku jednodušší, ale taky na tom nebyl úplně dobře. Do toho nás jeho máma přemlouvala, ať se vrátíme, že nám předají taneční školu. Měli jsme se tedy kam vracet. Pak následovalo StarDance, takže vůbec nelituju, že jsme zpátky.
Jak se lišila vaše výuka u Vavřince Hradilka, se kterým jste tančila loni, a u Oskara Hese?
Největší rozdíl je v tom, že Vávra byl hlavně na standard a latina mu moc nešla. Oskar to má naopak, latina tam padala sama od sebe a se standardem jsme se naopak prali. Vávra, jakožto olympionik, byl zvyklý na obrovský zápřah, takže nějaké šesti- či osmihodinové tréninky mu vůbec nedělaly problém. V mnoha rozhovorech jsem pak uváděla, že on vlastně uběhal mě. Makal, nechtěl se ztrapnit. Stejně tak Oskar, nebral to na lehkou váhu, ale zase má velkou míru talentu, takže ty věci se učí obecně rychleji.
Nicméně svalová paměť pořád funguje stejným způsobem, a aby člověk udělal daný pohyb na 100 procent, tak ho stejně musí předtím 150× zopakovat. Protože pak do toho přijde stres, kamery a člověk má tendence pohyb zrychlovat. Oskara jsem musela třeba stále brzdit, aby nebyl před hudbou. Velký rozdíl je také v tom, že je herec a umí na parketě zahrát i silnější příběhy, nebo si naopak z něčeho udělat legraci.
Jak se liší celkově taneční kultura v USA a u nás?
V Česku máme obrovskou výhodu v tom, že chodíme v patnácti letech do tanečních. Tanec je prorostlý skrz naskrz celým národem, a to je krásné. V Americe nic takového nemají, jde o český, slovenský a možná ještě rakouský fenomén. Jsem na tuto tradici hrdá, protože v lidech buduje vztah k tanci.
Co byste poradila někomu, kdo se snaží uspět v tanci?
Co se týká našeho úspěchu, tak nám pomohlo, že jsme uměli víc tanečních stylů, čímž jsme se odlišili od ostatních. Celkově je ale soutěžní tanec hodně o času a o tom, nenechat se sundat nějakým neúspěchem. Já jsem třeba na svojí první soutěži byla poslední. Jenže právě neúspěchy nás toho strašně moc naučí. Je potřeba jít na parket a opakovat to znovu a znovu. Ale na sto procent. Je totiž rozdíl, pokud na parketě jen tak chodíte, nebo do toho jdete naplno. Musíte se dostat do té bolesti, zpotit se, opravdu se unavit. Buď to dělej na sto procent, nebo to nedělej vůbec, to je takové moje životní motto. Když se setkám s někým, kdo nemá tuhle filozofii, tak si většinou nerozumíme.
Ale tanec se nemusí dělat jen proto, abyste byli mistři světa. Tančit můžete pro radost, abyste se cítili dobře. Je to taková velká meditace, která člověku pomůže zbavit se stresu. Já u něj nedokážu přemýšlet nad problémy, vyčistím si skvěle hlavu. Je to zdravý pohyb a myslím si, že tančit by měl každý.
