Štěpánka Fingerhutová: Herečka z Dětí Nagana našla lásku na Tinderu

Když jí bylo sedm let, inspirovala se svou sestřenicí a uprosila rodiče, aby ji zapsali do modelingové agentury. A hned po prvním castingu získala roli v reklamě. Štěpánka Fingerhutová vystudovala Pražskou konzervatoř a mezi její první herecké zkušenosti patřily role ve filmech Svlíkání a Tenkrát poprvé – oba snímky byly nominovány v rámci Českých lvů na cenu Magnesia coby nejlepší studentské filmy.

O pár let později se pak stala hvězdou nejen oblíbených televizních seriálů, jako je Ordinace v růžové zahradě, Devadesátky nebo Lynč, ale také divadelních představení a filmů. Vidět jste ji mohli ve snímcích Bajkeři, Dvojníci, Indián a zajít do kina si můžete i na Děti Nagana.

Herečkou jste prý chtěla být odmalička. Měla jste nějaký plán B?

Podle toho, co říkám na vzpomínkových VHS kazetách z dětství, jsem chtěla být opravdu vždycky herečkou. Záložní varianta byla zpěvačka, což by nevyšlo, protože nezpívám… Na gymplu jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych šla na práva nebo se věnovala psaní, nakonec mě to ale stejně zaválo zpátky.

Hrála jste v seriálu Devadesátky, teď vás uvidíme ve filmu Děti Nagana. Zdá se, že se vás tahle dekáda drží.

Ano, devadesátky jsou teď populární! Přijde mi vlastně legrační, že se to bere jako dobovka. Ačkoli jsem se narodila v roce 1996, vzpomínek na tuhle éru mám spoustu. A dost z nich je zmíněno také v Dětech Nagana, ať už to jsou pogy, tamagoči nebo kultovní kulatá žvýkačka. Všichni si pamatujeme hlášku „Když mám hlad, utrhnu si malej kousek…“

Ano! …když se potřebuji soustředit, utrhnu si větší. V loňském roce jste se objevila ve filmu Indián po boku Karla Rodena. S kým byste se chtěla herecky potkat?

Předně musím říct, že Karel Roden není jen dobrý herec, ale i moc milý člověk. Kdysi jsem na podobnou otázku odpovídala, že bych chtěla pracovat s Klárou Issovou, protože se mi líbí, jak hraje a vždycky se mi zdála sympatická, a v Dětech Nagana se mi to splnilo. Dokonce jsme našly jisté podobnosti v našem dětství a cestě za herectvím.

Recenze filmu Děti Nagana

Proslavila vás role nenáviděné Šárky v Ordinaci v růžové zahradě. Baví vás hrát záporačky?

Záporné charaktery mě baví, za sebe ale vidím rozdíl ve filmové postavě a té seriálové, která se pravidelně objevuje v televizi. Mám tu zkušenost, že diváci bohužel někdy neoddělují herce od jeho role. Takže filmovou záporačku bych si klidně zahrála, ale tu seriálovou bych si už musela promýšlet. Role Šárky mě hodila do určité škatulky, ze které jsem se ale díky Devadesátkám naštěstí vymanila.

A která role vás toho naučila nejvíc?

Tady musím zmínit seriál Lynč, ve kterém jsem hrála těhotnou Helenu. To mě moc bavilo. Na roli jsem se musela opravdu připravovat, protože jsem ve dvaceti fakt neměla tušení, jak vypadají kontrakce, porod a podobně. Obecně bych ale řekla, že se nejvíce učím s každou novou divadelní rolí.

Se svým přítelem jste se seznámila na Tinderu, což vlévá do žil naději všem singles! Prozradila jste na sebe, že jste herečka?

Ano, bylo to navíc moje první opravdové Tinder rande. Moji profesi jsem ale popravdě zpočátku zapírala. Do kolonky jsem napsala něco ve smyslu, že pracuji v médiích a chvíli jsem mlžila. Když mě někdo oslovil s tím, jestli jsem to já, odmlčela jsem se, a když to na mě někdo vybalil na Instagramu, tak jsem občas i zalhala, že se za mě někdo vydává. Snažila jsem se být opatrná, nechtěla jsem, aby to bylo hned od začátku zatížené mou profesí. Přítel je nicméně Slovák a je z úplně jiného oboru, takže ačkoli žije v Česku deset let, často vtipkuji, že ze showbyznysu zná snad jen Jiřinku Bohdalovou.

Hledala jste cíleně mimo vody showbyznysu?

To určitě ne, profese pro mě není ve vztahu směrodatná, ale upřímně to vidím spíše jako výhodu, neřešíme spolu práci. Přítel je kardiolog, takže pokud se on nevyzná v mém oboru, asi si umíte představit, že já jsem na tom podobně.

Nedávno jste se vrátili z dovolené na Havaji…

Bylo to skvělé! Když se řekne Havaj, vždycky jsem si představovala luxusní dovolenou v hotelovém resortu, my ale byli na ostrově Kauai, kde bydlí náš kamarád, a povedlo se nám to tam procestovat, kouknout se, jak se tam žije a i něco málo posurfovat. Havají jsem byla natolik okouzlena, že jsem už na místě zjišťovala, jestli se tam nemůžeme přestěhovat. S mojí prací je to komplikované, ale ráda bych se tam někdy vrátila.

Máte na letošní rok nějaké další cestovatelské plány?

Když cestuji, mám pocit, že opravdu žiju. Ale popravdě, letos je to poprvé po čtyřech letech, kdy jsme s přítelem vyšetřili více než pár volných dnů, které pak obvykle trávíme po Evropě. Jestli je něco na soužití herečky a doktora složité, pak je to hledání společného volného času.

Vaší vášní je prý i vaření a focení – dokonce jste nafotila kuchařku herečce Anně Kameníkové. Neplánujete se pustit do vlastní?

Ano, fotila jsem dvě kuchařky – kromě té Řešíš/Hřešíš od Aničky ještě Zdravě s Nikol. Vlastní neplánuju, ale kdybych se do toho měla pustit, věnovala bych ji nízkohistaminové dietě. Poslední rok byl, co se týká stravování, náročný. Potýkám se už dlouhodobě se silnými potravinovými alergiemi a v lednu jsem dokonce skončila v nemocnici, kde mi zjistili ještě histaminovou intoleranci. Momentálně se tak snažím tuhle dietu přetavit ve „vysokou gastronomii“. Výhodou je, že na rozdíl od celiakie nemusí trvat do konce života, tak pevně věřím, že se to zlepší.

K jídlu máte blízko, v minulosti jste ale otevřeně mluvila o tom, že jste trpěla poruchou příjmu potravy.

Tuhle kapitolu mám už naštěstí několik let uzavřenou. Teď se naopak snažím hlídat, abych kvůli eliminační dietě, která je velmi striktní, tělu dodávala všechny živiny. Snažím se k jídlu zachovat pozitivní vztah a vymýšlet dobré recepty, abych nejedla monotónně. Někdy mě ale napadne, jestli mi tělo nedává najevo, že se na mě zlobí za to hladovění v dospívání.

Angažujete se ve spolku Bez trestu, který bojuje proti bagatelizaci sexualizovaného a domácího násilí. Ze které strany přišel podnět na spolupráci?

To vyplynulo přirozeně. S advokátkou Lucií Hrdou, jednou ze zakladatelek organizace Bez trestu, spolupracuji už poněkolikáté. Poprvé jsme se potkaly na charitativní akci na podporu obětí domácího násilí, kam mě pozvala. Lucie je totiž fanynkou a patronkou Divadla v Dlouhé, kde účinkuji.

Proč jste se rozhodla do toho jít a jakým způsobem pomáháte?

Pamatuji si, že mě rozhořčil případ, o kterém Lucie mluvila, kdy pachatel odešel s mírným podmíněným trestem. Přijde mi hrozné, že jedno ze dvou znásilnění v Česku končí pouhou podmínkou. Nejprve jsem pro Bez trestu četla rozsudky ve video kampani a poté i na každoročním pochodu proti bagatelizaci domácího a sexualizovaného násilí. Také se snažím o této problematice více mluvit a za každý takový prostor jsem moc vděčná. Popravdě, já ale dělám úplné nic oproti skvělým zakladatelkám, které i při svých plných úvazcích v advokacii dostávají organizaci do povědomí a vybírají peníze na její chod.

Je vůbec v našich silách pohnout celým tím systémem?

Já v to pevně doufám. To nejmenší, co můžu ze své pozice udělat, je informovat veřejnost. Věřím, že se Bez trestu podaří dosáhnout i dalších cílů, jako je veřejná databáze rozsudků, vzdělávání soudců a především změna v justici.

Násilí často probíhá za zavřenými dveřmi – máte ve svém okolí někoho, kdo musel podobné situaci čelit?

Bohužel ano.

Chápu, že k tomu nemůžete říct více. Byla jste ale i vy sama někdy v situaci, kdy jste se musela bránit? I kdyby „jen“ slovním útokům?

I tady musím odpovědět ano. S harassmentem má bohužel zkušenosti spousta lidí v mém okolí, mě nevyjímaje. A přijde mi důležité zmínit, že ačkoli jsem sama ve svých názorech pevná, v podobných situacích častokrát zamrznu a pak si vyčítám, že jsem nebyla schopná lepší obrany nebo argumentace. Přitom je to přirozené! Za sebe můžu říct, že je někdy ukrutně těžké se v takové situaci zachovat racionálně a byla bych ráda, aby se i o tomhle více mluvilo. Hlavním problémem ale není, že se člověk nemá sílu bleskově ohradit, ale že k takovým situacím vůbec dochází.

Kopal do ní, škrtil ji, teprve když ublížil kojenci, pochopila Tereza, že od násilníka musí pryč