Někdy jenom sedím a čumím, říká Štěpán Kozub. Jedináček, který vážil 115 kilo a šikaně se uměl bránit jen humorem

„Štěpánek jako malej? Baculatej a hodnej,“ popisuje slavného vnuka jeho babička, když jsme za ní přijeli do Javorníka. Dědeček už zemřel, Štěpánův táta také. Ještě ho viděl hrát divadlo – to už byl nemocný. A fandil mu: sám chtěl být hudebníkem, ale doba mu nepřála, místo na konzervatoř musel na učiliště. I o tom Štěpán Kozub mluví. A také proč se bál, že ztratí i maminku, proč drží malou dceru dál od showbyznysu nebo proč nechce zapadnout do žádné škatulky.

Štěpáne, co je pro tebe úspěch?

Asi jak to tady odžít, aby to dávalo nějak smysl dohromady. Aby člověk jenom neparazitoval, ale i něco dával. To mě baví, dává mi smysl něco tady nechat. Něco, co může někoho pobavit, rozveselit, udělat mu lepší den.

Ptala jsem se i kvůli tvé popularitě, protože jsi hrozně rychle vylétl vzhůru. Co to s tebou udělalo?

Já doufám, že nic zásadního.

Jsi pořád kluk z Javorníka, kde sedíme u babičky na zahradě?

To bezpochyby. To nezmění nic. Popularita k té profesi asi neodmyslitelně v nějaké fázi patří. Na to se úplně připravit nedá. I když si to člověk nějak představuje, tak je to stejně úplně jinak. Já jsem z podstaty spíš introvertnější typ, takže se snažím dělat práci a potom mít „to sebe“. To jenom „já“. A to někdy bohužel s popularitou a pozorností prostě skloubit nejde. Takže jsem se s tím musel naučit pracovat. Když mám pocit, že já jako Štěpán se jdu projít, tak to není úplně tak, že já sám za sebe se jdu projít. Patří k tomu, že tě lidé zastavují a vytrhávají tě z tvého komfortu. Pochopitelně vím, že to nemyslí zle.

Jak to bere tvoje dcera?

Myslím, že to ještě nevnímá. Snažím se ji před tím chránit, cítím, že je to tak správně. Když jdu na nějakou akci, kde se jedná „o herce Kozuba“, tak tam rodinu neberu, protože vím, že můžu být nepříjemný, když mně někdo mává foťákem před obličejem.

Jaká byla cesta kluka, který se přihlásil v Javorníku na dramatický kroužek, k tomu, že z něj opravdu bude herec?

Vlastně docela komplikovaná. Tady v Javorníku jsem vyrůstal, chodil na základní školu, tohle místo mě formovalo. Když jsem ve třinácti nebo čtrnácti poprvé řekl, že chci být hercem, tak odsud je cesta do velkého světa divadel a herectví komplikovaná. Tady se prostě neříká věta: Já chci být herec.

Co ti řekli? Dívali se na tebe jako na blázna?

No, jak kdo. Maminka s tatínkem mě absolutně podporovali a věřili, že to myslím vážně. Takže tam to bylo jasné. Ale ne všichni věřili, že to myslím vážně, takže bylo pro mě o to víc motivační jim to dokázat. Takže jsem se začal zajímat, co pro to musím udělat, abych se do toho velkého světa dostal.

Byla to pro tebe i nějaká forma terapie? Když jsi byl oplácaný chlapeček?

Asi ano. Ale to vím až dneska, že to byla terapie. Tehdy pro mě humor, legrace, komediantství byla obrana toho, kdo jsem tehdy byl. Když jsem byl jako kluk předmětem posměchu a šikany, tak jediné, jak jsem se vůči tomu uměl bránit, byla legrace. Chtěl jsem vlastně děti, které mi to způsobovaly, přesvědčit, že mám také své místo na slunci. A zjistil jsem, že jestli něco lidi opravdu spojuje bez ohledu na víru, náboženství, příslušnost nebo hodnoty, tak je to smích. Každý se rád baví. Každý je rád pobaven. Zjistil jsem, že to je asi něco, co umím v lidech vyvolat.

Na základce jsi některé hodiny učil místo učitelky. To ti přenechala třídu jen tak?

Ona neměla na výběr. Protože paní učitelka přišla do hodiny, my jsme byli taková hodně živelná třída, bylo tam hodně raubířů, a nic jsme jí nedali zadarmo. Ani pozornost. Takže ona byla už tak zoufalá, že mně jí bylo až líto.

Takže jsi jí šel pomoct?

Vlastně ano. V hodině češtiny jsme se přes Karla Čapka dostali oklikou k televizní zábavě, paní učitelka zmínila v nějakém kontextu pány Kaisera a Lábuse. No a mě napadlo se přihlásit a říct v těch dvanácti třinácti letech: Jo, ty umím. Pořád jsem se na ně díval, měl jsem s nimi spoustu kazet. Možná přijde i kouzelník bylo moje dětství. Ona se zeptala, co umím, já řekl: Tak já bych vám to ukázal. A celou hodinu jsem předváděl Kaisera s Lábusem. Paní učitelka si sedla místo mě a smála se, až plakala. A pak řekla: Tak zítra znovu. A pozítří ještě.

Od vás z rodiny nikdo neměl s kumštem nic společného, ale tvůj tatínek prý hrál výborně na kytaru.

Tatínek byl velký fanoušek hudby a hrál na kytaru, na tahací harmoniku, foukací harmoniku. A moc krásně zpíval. Vyprávěl mi, že když byl v pubertě, snil o tom, že půjde studovat na konzervatoř kytaru. Bohužel ta doba, ve které žil, úplně nešla naproti tomu, co chtěl dělat. Takže nakonec šel na učiliště, ale hudba byla jeho vášní až do konce života. Když zjistil, že já se vydávám cestou divadelnictví, tak byl nadšený, protože divadlo, film, kulturu a obecně umění miloval. Byl nadšený z toho, co dělám.

Zemřel velmi mladý. Stihl ještě nějaké tvoje představení?

Stihl moje úplně první představení – bylo pro něj první i poslední. To byl Shakespeare Něco za něco. Už byl hodně nemocný, ale nechal se uvolnit z nemocnice. Jak se snažím s odstupem času mít nad věcmi nadhled a trošku je zesměšnit, abych se před nimi chránil, říkal jsem, že můj tatínek předběhl dobu, protože v tu dobu byl jediný, kdo tam měl roušku. Tenkrát ještě nebyl covid, ale on byl onkologicky nemocný.

Byl nemocný dlouho, a když vám pak lékaři řekli, že jeho odchod už bude rychlý, tak tys měl před premiérou komedie Dva úplně nazí muži. A nevěděl jsi, jestli budeš, nebo nebudeš hrát…

To bylo velké dilema. Tehdy se otevíralo ostravské Divadlo Mír – touhle slavnostní premiérou, která měla být zásadní pro vykopnutí divadla do světa. A zrovna v tu dobu tátova nemoc dospěla do fáze, že na tom byl nejhůř. Já jsem fungoval tak, že jsem za ním jezdil do Olomouce na oddělení, kde jsem byl x hodin, a pak jsem jezdil zkoušet a hrát. Blížila se premiéra, tak jsem se s šéfem divadla Albertem Čubou domluvil, že ten generálkový týden, tedy poslední týden před premiérou, který je pro zkoušení nejzásadnější, že v divadle nebudu a strávím ho v nemocnici s otcem. Protože chci být u toho, když to nastane, ten konec. Albert to pochopil.

Den před premiérou jsem byl u tatínka v nemocnici, který už byl v bezvědomí, ale stále dýchal. Seděl jsem s maminkou u jeho postele a říkal jsem: Víš, zítra je premiéra, ta slavnostní, která otevírá divadlo, a já nevím, jestli mám jít hrát. A mamka mi řekla – pro mě tehdy neuvěřitelnou – věc, která mě přesvědčila, že mám: Vždyť taťka, kdyby byl zdravý, tak v tom divadle dneska sedí, kdyby to šlo, protože ti fandil. Tak jsem to jel odehrát, po představení jsem nasedl rychle do auta a jel jsem zpátky do nemocnice do Olomouce. Tatínek zemřel za dva dny potom.

Pamatuješ si z té premiéry něco?

Jenom to, že mi bylo úplně jedno, jak to dopadne. Najednou to vůbec nebylo podstatné. Pro mě bylo divadlo vždycky na prvním místě, tehdy to ale přebil silnější faktor. Bylo mi úplně jedno, jestli to bude dobrý, nebo blbý. Ono to asi bylo dobrý, lidé byli nadšení, spokojení, chtěli se k nám vracet, takže úkol byl splněn. Ale já jsem vůbec nezažil takový ten stres před představením, který mám někdy úplně šílený. Tak tohle jsem ten večer vůbec nepociťoval, protože jsem hrál s vidinou, že tam otec jako by sedí. Že je to jenom pro něj.

Řekla bych, že žiješ dost zrychleně – působíš, že jsi starší. Těsně po dvacítce ses stal uměleckým šéfem Divadla Mír, brzy sis pořídil rodinu, hraješ, maluješ, zpíváš, točíš… Je to i proto, že tatínek zemřel, když mu bylo šestačtyřicet?

Myslím, že tohle hraje zásadní roli. Protože on byl pro mě v rodině kotva, co ji spojovala, uzemňovala. A bez něj mi najednou věci jako by nedávaly smysl. Ať byla rodina jakkoliv úžasná, skvělá – všechny tety, strejdové, babičky, všichni jsou úžasní, ale bez táty… Navíc jsem jedináček, tak jsem asi cítil nutkavost a povinnost rodinu vyléčit. Aspoň nějak, protože úplně to nejde. Takže to, že jsem se oženil a mám dítě, je do značné míry i způsobeno tímhle silným přesvědčením, že to tak má být. Že to byl můj úkol. Mnohdy si ty věci v hlavě opodstatňuju až duchovně. Mně to pomáhá.

Jak ti v tom pomáhá maminka?

To je těžké. Ona přišla o partnera, s kterým byla od čtrnácti let. Moje maminka nepoznala jiného muže. Vždycky mi říkala: On byl můj partner, manžel, milenec, přítel, kamarád. Oni si uměli dávat všechno. A najednou jí to bylo vzato, něco nad ní to rozhodlo a ona se ve čtyřiceti třech letech stala vdovou. Žila tady, v Javorníku, ale bez tatínka a já už jsem tady nežil, byl jsem v Ostravě.

Takže ona tady zůstala v bytě, který táta vlastníma rukama vytvořil jako součást velkého rodinného domu. Pro ni byl ten rok po odchodu taťky náročný – i proto, že já jsem měl hodně práce v Ostravě a nemohl jsem tu být tak často, jak bych si přál. A viděl jsem, že v jisté fázi začínám přicházet i o matku – hrozně jsem se bál, že ji to zničí. Nemohl jsem ji tady nechat samotnou.

Pak tě napadlo, aby se přestěhovala do Ostravy?

Jo. Takže jsem sháněl po Ostravě dvojdomek. Byty tady se prodaly, což bylo pro maminku také těžké – opouštěla něco, co s tátou patnáct let budovali. Ale zvládla to a přál bych si, aby byla teď v rámci druhé etapy svého života spokojená.

Dotkli jsme se toho, že tatínek chtěl být muzikant. Jenomže ty, když jsi přišel na konzervatoř, tak jsi měl samé jedničky… a pětku z klavíru.

To je pravda. Měl jsem dobrý prospěch, ale hned v prváku jsem propadal z klavíru. Protože když jsem si měl vybrat nástroj, který se budu učit, tak nám dali na výběr buď kytara, nebo piano. A já jsem si říkal: Když to bude kytara, tak to mně bude taťka neustále říkat, jak to dělám blbě, protože tomu rozumí. A to jsem nechtěl, abychom se dostávali do střetu. Tak jsem si zaškrtl klavír a bylo mi to vlastně jedno, protože jsem šel na konzervatoř kvůli herectví, nástroj jsem bral jenom jako nutnost. Ale nevěděl jsem, že se mi může vymstít, když budu klavír flákat. Propadal jsem a kvůli tomu jsem si nezahostoval v divadle. Paní profesorka mi pohrozila, že mě nenechá projít, a poslala mě k opravným zkouškám. Tam jsem to odehrál na dvojku.

Jak pak došlo k tomu, že jsi vydal desku… Chlapeček, který propadal z klavíru?

Zpěv mě vždycky bavil. Už na konzervatoři jsem věděl, že nejblíž je mi šanson, možná i folk. Můj rozsah není příliš velký, ale asi v tom hlase může být nějaké sdělení. A to vytušil kolega, muzikant Jirka Krhut, a díky tomu jsme společně nahráli album. Ale ta muzikální práce na albu je převážně jeho. Já jenom interpretuju.

Ale některé texty jsou tvoje…

Na album jsem napsal dva, Jirka je zhudebnil. A potom jsme napsali závěrečnou skladbu společně, písničku Někdy se bojím.

Když tě někdo zná ze skečů Tří tygrů a filmů, kde hraješ úplně rozdílné role, tak ho takovými písničkami asi dost překvapuješ.

Já překvapuju rád. Naopak mi hrozně vadí, když někdo někoho někam pořád zařazuje. Víš, jak to myslím? Že tě furt někdo někam posílá: Tady patříš, to je moje představa o tobě, to je můj šuplík pro tebe, jo? Ten je modrý, má tuhle nálepku a to jsi ty.

Ty nemáš ani herecký šuplík.. A do toho přijdeš navíc se šansony takového kalibru.

Snažím se fakt pracovat tak, aby to bylo nezařaditelné. Jednou natočím třeskutou komedii, ohňostroj, příště dostanu náročnější text a musím se položit úplně jinam. A pak je tu intimní šanson, protože přece i to je život, ne? Někdy je ohňostroj a někdy trochu temno. Myslím si, že umění by mělo být opisem toho, co žijeme. To mě baví.

Film Spolu, kde představuješ autistu, byla takováhle výzva?

Určitě. Protože nabídka přišla v době, kdy jsem točil dvě komedie zároveň. Grand Prix od Honzy Prušinovského a náš tygří film Jackpot, což je úplně crazy komedie, parodie. Najednou přijeli na plac autoři a režiséři David Laňka a Martin Müller, že by mi chtěli nabídnout úplně něco jiného. Popsali mi to, hrozně mě to nadchlo, ale věděl jsem, že nestihnu připravit se tak, abych byl spokojený, abych odevzdal, co mám. Také jsem si chtěl po natáčení těch dvou komedií odpočinout. Oni řekli, že to beze mě dělat nebudou, takže jsem věděl, že jestli je to až takhle, tak bych byl blázen, abych do toho nešel.

Natáčení se tedy posunulo.

Ano. A zpětně jsem hrozně rád, že jsem ten film natočil. I že jsem pár týdnů navštěvoval centrum pro autisty v Ostravě a byl jsem s lidmi, kteří pracují s autisty a rodiči autistických dětí. Abych do té role vplul, abych ji načuchal. Měl jsem nějakou představu, ale pak jsem v reálu zjistil, že jsem o tom vlastně vůbec nic nevěděl a že moje představa byla úplně zkreslená.

Co ti to dalo pro tebe, tahle setkávání?

Utvrdila mě v mých životních prioritách, že to cítím správně. Protože ti autisti moc neumí předstírat. Neumí kalkulovat a vlastně si žijou, že když svítí sluníčko, tak svítí sluníčko a to je super den. A když prší, tak je to blbý, protože nemůžeme ven. Takhle uvažují. Může to působit primitivně, ale já v tom vidím obrovskou moudrost. Jsou extrémně přirození. Samozřejmě jsou různé typy autismu, já jsem mluvil s lidmi, s kterými se dá komunikovat. Byli stejně staří jako já, měl jsem si s nimi co říct – tedy pokud jsem neporušoval jejich pravidla, na která mě dopředu upozornili. Dá se s nimi uvažovat o světě, to mě nadchlo.

Že nemusíš kličkovat?

Právě. Vůbec nekličkují. Aspoň ti, co jsem já poznal.

Na dovolené jsi napsal na facebook zamyšlení: „Jednou je fajn a jednou je to tak nějak na prd. Každý z nás něco ovládá, něčím se zabývá, něco mu jde. Každý z nás něco neumí, něco se mu nedaří a něčím se nezabývá. Vždycky mě fascinuje pohled, jak někdo ovládá své řemeslo, ať už je jakékoliv. Fandím všem, kteří umí, a fandím taky těm, kteří se snaží umět. Prostě jsem fanda na fajné lidi. A teďkon ještě ten návrh k zamyšlení: Pojďme si víc fandit. Co vy na to?“ Co ti tam lidé psali?

No, že jo. Že pojďme si teda víc fandit. Ale víš, já nemám vůbec naivní představu, že tenhle příspěvek může něco změnit. To bych asi lítal někde, kde lítat nechci. Ale myslím si, že se u toho příspěvku někteří zamyslí. Ale když ne, tak je to také v pohodě. Já nechci, aby měl někdo pocit, že já mám o sobě pocit, že jsem nějaká autorita a měl bych promlouvat. Vůbec to takhle nemám. Jenom jsem měl dojem, že to mám napsat. Tak jsem to prostě napsal. A lidé odpovídali.

Když jsi chystal sólo O2 arenu, prodávala se pod heslem: „Největší hvězda nekorektního humoru současnosti. Kozub si se svou megashow nabitou absolutně nekompromisním humorem, vtipy černými jako samo srdce Ostravy a historkami, u kterých se budete červenat až za ušima, troufá na jednu z největších hal ve střední Evropě.“

Nutno říct, že to jsem o sobě nenapsal já, samozřejmě.

To bych ani nepředpokládala.

Když se řeklo nahlas „jednu z největších ve střední Evropě“, tak když sedím na lavičce na babiččině zahradě v Javorníku, říkám si: Tý vole, není to moc? Musel jsem se uklidnit a říct si: Ne, takhle to není. Já budu dělat to, co dělám furt. Jenom tam bude víc lidí. Vždycky to bylo jiné, každá zastávka byla jiná, i když jsem si myslel, že bude stejná. Protože já to ani nemám napsané. Pomáhá mi adrenalin. Formát stand-upu sleduju v zahraničí, protože u nás zatím nemá takovou tradici. Fascinuje mě to. Samozřejmě že Tři tygři, když je hrajeme na jevišti, jsou také takový stand-up, ale čtyř herců. A pak jsem si říkal: Být tam sám, to chce koule, ne? Jo. A mě nadchla představa toho adrenalinu. Co se pokazí, to je jenom můj problém. Jako všechno.

Jiří Krhut a Štěpán Kozub vydají druhé album Přeježděný vztah, pokřtí ho v prosinci v Ostravě