Stává se z vás chodící zelenina, mám v hlavě dvouměsíční díru. Barbara Hacsi o účasti v Big Brotheru

Jestli posloucháte rádio Expres FM, tak Barbaru Hacsi znáte. S Milošem Pokorným tam moderuje Ranní klub a jejím hlasem k vám v rámci nočního vysílání promlouvá i Hacsiko, moderátorka stvořená umělou inteligencí.

Potkaly jsme se zhruba týden po jejím návratu. Byla jsem připravená na to, že bude utahaná, a navíc otrávená, že místo aby byla se svými blízkými, které osm týdnů postrádala, sedí se mnou. Jenže Barbara přišla, sršela z ní energie a po pár minutách mi bylo jasné, že si to v domě užila. Byla plná dojmů a historek, pyšná na sebe i ostatní účastníky, nadšená, i když nevyhrála, a zároveň spokojená s tím, že se vrátila k práci, rodině i přítelkyni.

Tak povídej, jaké to v domě Big Brothera bylo?

Vlastně asi dobré.

Byla jsi tam dva měsíce, tak předpokládám, že k tomu řekneš víc…

Byl to takový tábor pro dospělé. Dva měsíce jsme hráli různé hry, soutěžili jsme, spali jsme všichni v jedné místnosti, chodili na společný záchod a stáli fronty na sprchy.

Neuraz se, ale je ti 37. Nejsi na tábory přece jen už trochu stará?

Trošku asi jo, ale zase jsem si ověřila, že to pořád můžu zvládnout. A když se koukám zpětně, jsem spokojená. Skončila jsem třetí, jsem na bedně, většina lidí mi napsala, že jsem si tam neudělala ostudu, i máma byla spokojená, takže super.

Tuhle zkušenost máš už za sebou a můžeš porovnávat. Jaká byla tvoje očekávání, než jsi do domu vyrazila, a jaká pak byla realita: zaskočilo tě něco?

Nejvíc asi to, že jsme se tam úplně minimálně hádali, vlastně jsme se spíš skoro nehádali. Čekala jsem, že to bude mnohem víc vyhrocenější, že bude víc fakt velkých hádek, víc to tam bude skřípat. Už jen proto, že tam lidé budou prožívat různé emoce, budeme mít třeba hlad, budeme prohrávat v různých soutěžích a úkolech a pak se budeme osočovat, kdo za to může a tak.

A to se moc nedělo… Pro diváky možná škoda.

Možná to bylo pro diváky nudné, to nevím, ale já jsem příjemně překvapená, jak jsme se fakt většinou snažili všechny problémy řešit nějak konstruktivně, snažili jsme si o všem promluvit a kromě několika poněkud hysteričtějších scén, které tam pár lidí mělo, to bylo dost v poklidu.

Čím si to vysvětluješ? Protože v předešlých sériích to často dost vřelo… Hádky, tajný sex pod peřinou, udobřování a pak zase hádky a scény.

Asi je to i tím, že se změnila doba. Spousta lidí šla do show už s tím, že vědí, co očekávat, jak to bude plus minus fungovat. Dost jich tam šlo i proto, aby se trochu zviditelnili, protože až vylezou, měli v plánu se stát třeba influencery a podobně. Takže si nechtěli pokazit reputaci.

Přitom to zpočátku vypadalo, že prostor na nejrůznější neshody tam rozhodně je.

No jasně, byli jsme naprosto odlišní. Byli tam Češi, Slováci, nejmladšímu bylo asi 22, nejstarší účastnici asi 46, měli jsme tam muslima, trans ženu, bisexuálku, já jsem na holky. Do toho tam byli i lidé, kteří měli různá stravovací omezení, takže se muselo řešit, co a jak se bude vařit, aby to mohl každý. Ale všichni se všem fakt snažili vesměs vyjít vstříc. Tak se asi nikdo prostě nechtěl hádat, chtěl mít klid.

Byla jsi dva měsíce zavřená v domě v Bulharsku. Chybělo ti něco, nějaká úplně obyčejná věc, kterou normálně pokládáme za standard, ale tam najednou nebyla?

Jela jsem tam s hrůzou, že mi bude chybět sladké. Věděla jsem, že s jídlem se bude šetřit, že bude systém přidělených peněz, s nimiž musíme vyjít. A že na moje čokolády a colu, kterých sním a vypiju dost, asi nebude. Také jsem zvyklá mít u sebe pořád telefon, pořád vědět, co se zrovna děje a tak. Ale překvapivé bylo, že nakonec, když už jsme třeba nějakou tu čokoládu měli, tak jsem se s ní naučila šetřit – že není nutné sežrat ji celou na posezení jako doma. A ani telefon nebyl problém, jak ho tam neměl nikdo, tak to nikoho tolik netrápilo.

Takže ti nic nescházelo?

Asi nejvíc mi chyběli kamarádi a blízcí lidé, protože nebylo komu se svěřit, když tě něco trápí, někdo ti leze na nervy a tak. Třeba jako když tě někdo naštve a ty zavoláš kámošovi a postěžuješ si stylem „ty jo, to je takovej debil“ a svěříš se mu, co ti ten debil udělal. Po čase si i v tom domě najdeš pár spřízněných duší, ale na začátku je to těžké. A pak mi chyběla zábava, protože nechodíš do práce, nemůžeš si číst, kreslit, psát, nikam jít… Většinu času se tam nic neděje.

Zato venku se toho za ty dva měsíce událo dost. Třeba střelba na univerzitě… Tobě uniklo hodně událostí z domova i ze světa. Nepřipadala sis po návratu jako Alenka v říši divů?

Tohle je dost na prd, to jo. Hned jsem se vrátila do práce, do rádia, kde potřebuješ každý den lidi informovat o aktuálním dění, jenže mi tam často chybí kontext. Takže se to teď všechno snažím nějak doučit, docucávat informace. Ono se to nezdá, řekneš si dva měsíce… Ale stalo se toho fakt hodně. Takže v tomhle smyslu mám teď takovou dvouměsíční díru v hlavě. Jo, a hudba! Ještě mi ve vile chyběla hudba!

Vy jste neměli žádnou hudbu?

Vždycky byla jen jedna písnička ráno, když jsme vstávali, a kolikrát stála fakt za prd. Jinak se tam pak už všichni snažili něco zpívat, nějaký písničky Karla Gotta a Darinky a tak. Jenže nikdo si nikdy nemohl vzpomenout na celé texty, takže to byly jen takový úryvky, co jsme tahali až někde z paty. Ten dům, já nevím, to je strašně zvláštní, tam člověk tak jako by zdebilní. Jak nic nečte, neposlouchá, vlastně nic nedělá, tak se z něj stává taková chodící zelenina.

Takže když tu teď mám otázku, cos udělala jako první, když ses dostala ven, tak sis asi pustila muziku?

No tak úplně první byl asi průšvih hned na letišti…

Přiletěla jsi z Bulharska a hned na letišti jsi něco provedla?

Já ne. Čekala tam na mě mamka a kámoši a dostala jsem od nich takové balonky Kapitán Amerika. Jenže než jsem je chytila do ruky, ulítly mi do vzduchu, ke stropu a spustily nějaké požární čidlo či co. Takže do dvou minut ochranka, obrovské hasičské auto a hrozilo, že zavřou celý terminál. Pak jsme se dozvěděli, že ten zbytečný výjezd stojí asi pět a půl tisíce, ale máma to nějak vykomunikovala a odpustili nám to.

A po tomhle průšvihu – co bylo první, cos udělala?

Šli jsme na jídlo, normální jídlo. My jsme tam totiž fakt byli celé dva měsíce hlavně na čočce, rýži, zelí, bramborách – maximálně s kuřecím masem. Takže jako první jsem se přežrala steakem s hranolky, na to jsem si dala dezert a zalila to svojí colou.

Tak to jsi musela v domě Big Brothera zhubnout, ne?

Určitě, teď jsem si kupovala nové džíny a rovnou o dvě čísla menší. V tomhle směru je to super, doporučuju. Teď jen abych se zas nevyžrala zpátky…

Jak jsi svůj pobyt v domě prožívala ty, je jedna věc a druhá je, jak ho vnímali lidé venku. Říkala jsi, že tě rodina a kamarádi vesměs pochválili. Za co přesně tě ocenili?

Všichni byli děsně překvapení, že jsem tam ani jednou nevybuchla, protože normálně jsem docela cholerik. Hodně i nadávám, ale tam ani jednou. Takže z toho byli všichni trochu v šoku, ale to já vlastně také – sama ze sebe.

Čím to je, že ses udržela?

Přemýšlela jsem o tom a podle mě, jak tam vymizí takové stresy běžného života – že tě něco naštve v práci, nestíháš, protože trčíš v koloně, máš toho moc - tak je asi člověk víc v klidu a má víc energie na to se ovládat, když ho třeba rozčiluje někdo tam.

Když jsi do domu odcházela, tak jsi asi chtěla vyhrát, ale říkala jsi, že za neúspěch bys pokládala, kdybys vypadla mezi prvními pěti. Touto optikou jsou dva měsíce v domě a třetí místo obrovský úspěch. Jenže – když jsi měla výhru takhle na dosah, není to nakonec spíš zklamání?

Mám dva měsíce zážitků, které mi nikdo nevezme. A bronz je super, mám medaili, rozhodně nejsem naštvaná.

Ale kdybys byla první, tak bys asi naštvaná také nebyla, ne?

To bych samozřejmě nebyla. Byla bych nadšená, měla bych dva a půl milionu a byla bych teď někde na snové dovolené. Nebudu zastírat, že bych byla ráda. Koneckonců jsem tam šla otevřeně i s tím, že jsem na holky a že když vyhraju, tak peníze použiju i na to, abychom mohly s přítelkyní založit rodinu. Vlastně jsem tam šla trochu jako advokátka duhových rodin, kterou sice ještě nejsme, ale rády bychom byly.

Vlastně jsem chtěla trochu ukázat: Hele, koukejte, jsem normální člověk, doma na mě čeká druhý normální člověk a jako normální lidé bychom chtěli mít rodinu, ale vy nám to jako společnost nechcete dovolit.

O dítěti jsi před odchodem do Big Brothera mluvila. Nicméně výhru jsi nepřinesla, takže nejsi na dovolené a i založení rodiny se asi odkládá. Nejste z toho s přítelkyní zklamané? Mít dítě je velký sen, velká věc.

Na tohle doma řeč ještě úplně nedošla, protože moje Jíťa je dost vyšťavená. Celé dva měsíce se mi starala o sociální sítě, měla se vším strašně moc zařizování. K tomu koukala na všechny díly, celý pobyt tam se mnou děsně prožívala. Komunikovala s produkcí, na sítích řešila nejrůznější hejty, odolávala všem nepříjemný dopadům, které jsme samozřejmě čekaly. Takže o rodině a dítěti jsme ještě nemluvily, teď jsem jí hlavně slíbila, že si vyrazíme na nějakou fajn dovolenou. Zbytek probereme, až se usadíme do normálu. Pak tu debatu určitě zase otevřeme.

Poslední otázka. Dal ti Big Brother něco? Říkala jsi, že když jsi tam odjížděla, už dávno jsi věděla, kdo jsi a jaká jsi. Ale přesto: odnesla sis z domu něco, co tě obohatilo?

Asi zjištění, že to s námi lidmi ještě není tak zlé. Že to může fungovat i mezi naprosto odlišnými jedinci. Že je jedno, kdo v co věří, kdo se mu líbí, s kým žije, jak žije… Protože když jsme se tam už náhodou hádali, tak to souviselo spíš s běžnými banalitami, jako je úklid nebo vaření. Rozhodně to nemělo nic společného s tím, že někdo věří na život ve vesmíru a druhý ne nebo že je někdo na holky, druhý na kluky a podobně. Takže jsem si odnesla pocit nadějného optimismu a víru v lidi. A také je super vědět, že můžu fungovat i bez cholerických výbuchů a že není nutné sežrat celou čokoládu na posezení, to je také dost fajn.

Pro řadu lidí je představa účinkování v nějaké reality show děsivá, pro jiné lákavá. A platí to i pro VIP osobnosti. Kdo šel s kůží na trh? Boj o přežití, výměna partnera i rodinná idyla s mazlíčky: Slavní v reality show