Standa Hložek: Když zemřela Hanka Zagorová, půl roku mě nebavilo ani zpívat

Dorazil na minutu přesně, a i když byl mým hostem a já se o něj měla v plánu postarat, když jsem mu nabízela kávu z redakčního kávovaru, postavil se před přístroj sám, prý aby mě příliš neotravoval, a dokonce ji chtěl vařit i mně. Milý, usměvavý, galantní – to jsou slova, která by asi nejlépe vystihovala tu příjemnou hodinku a půl, co jsem si s ním povídala. Jen dvakrát mu z tváře zmizel úsměv a jen tak tak potlačoval slzy – a to když vzpomínal na své dvě velké životní ztráty - na nedávnou smrt Hany Zagorové a na smrt svého předčasně narozeného dítěte před mnoha lety.

Pro začátek mi řekněte, jak se teď máte?

Právě v těchto dnech se mám bezvadně.

Proč zrovna v těchto dnech?

Protože to v mém věku už nebývá pravidlem, že…

A díky čemu jsou tedy ty současné dny bezva?

Fyzicky i psychicky se cítím dobře, protože zpočátku roku se tolik nehrálo, hodně plesů a akcí se zrušilo, protože se pořadatelům nechtělo v sálech a kulturácích topit. A pro mě to bylo takové klidnější období, které mě úplně pohladilo po duši, odpočinul jsem si a nadechl se k druhému běhu.

Takže teď už jste zase v běhu?

Spíš zatím v takovém poklusu, ale na rovinu, sprintovat už nikdy nebudu. Je mi fajn, cítím se dobře, ale už se ta moje kola rozjíždějí pomaleji, tak to je.

Když mluvíte o kolech, vím, že hodně cestujete mezi středními Čechami a Moravou. Protože ve středních Čechách bydlíte, ale na Moravě máte práci v rozhlase. Kolik času strávíte v autě?

Někdy mám pocit, že v autě bydlím, že je to můj druhý obývák. Je to šílené, řídím denně. Každý týden jedu minimálně jednou na Moravu a zpátky, k tomu různé další cesty. Vždyť já mám asi rok a půl nové auto, které navíc střídám ještě s jiným, a už mám na něm najeto asi 75 tisíc kilometrů.

Hodně lidí v autě zpívá, co vy? Taky si zpíváte, když řídíte?

Já vám něco prozradím. Moje auto není na cédéčka, jen na přehrávání muziky z flashky a to mě prostě nebaví. Mě vždycky bavilo si tam šoupnout to cédéčko a při tom si pobrukovat. Ale jinak moc nezpívám. Tedy když se třeba učím nové písničky, tak to dělám v autě, protože tam mám naprosté soukromí. Jakmile za sebou zabouchnu dveře, můžu zpívat s chybami, blbnout a nikdo mě neslyší.

Pořád zpíváte, ale mám pocit, že víc moderujete a věnujete se rozhlasu. Je to tak?

Já mám pocit, že hraju a zpívám pořád stejně. Akorát se o tom míň ví, protože poslední dobou je to hodně soukromých uzavřených akcí. Ale zpívám často, vždyť mám vlastně tři kapely. Charlie Band, Fredy Bittner Band v Praze a S. H. Band na Moravě. K tomu hraju v muzikálu Tři mušketýři.

A pak je tu ta práce na Moravě v rozhlase…

To vzniklo tak, že když byla nemocná moje maminka, nechtěli jsme ji dát do ústavu, chtěli jsme, aby mohla zůstat ve svém domě na Moravě. Tak jsme se v péči o ni střídali já a moji dva sourozenci. A abych se třeba nemohl vymluvit, že zrovna nemůžu přijet, vzal jsem práci v rozhlase ve Zlíně, kde mám takový svůj písničkový pořad. Maminka už sice není, ale pořad mi zůstal.

Takže na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůžete, je to tak?

Teď je to tak akorát. Protože marná sláva, léta letí a já už nechci hrát všude. Konečně mám pocit, že si můžu dovolit hrát jen tam, kde mě to baví. V naší branži se sice říká, že je potřeba někdy brát i špatné kšefty, aby přišly ty lepší, a je to tak, ale teď už opravdu nemusím hrát všude a za každou cenu, a jsem za to rád.

Nicméně, a teď opravdu nechci, aby to vyznělo neslušně, ale když se řekne Standa Hložek, všichni si vybaví osmdesátky. Tehdy jste byl hvězda s tisíci fanynek, koncerty všude možně. Teď žijete o dost klidněji. Vyhovuje vám to, nebo se vám přeci jen někdy po té záři reflektorů a po té obří slávě stýská?

Tehdy jsme fakt hráli třeba 350 koncertů ročně, to bylo neuvěřitelné a nikdo nám to dnes nechce věřit. Skoro pět let jsem vlastně neviděl rodinu, moje rodina byla kapela, Hanka Zagorová, Petr Kotvald a Karel Vágner. To byl strašný blázinec. Vždyť já pět let neviděl televizi, jediný film nebo seriál, nic. A člověk potřebuje občas zmizet, být malinko od lidí, vydechnout si. Ale zas té samoty samozřejmě nemůže být moc. Takže teď to mám s prací opravdu tak akorát, ale zároveň mám život stále pestrý.

Vy jste to vlastně teď naznačil, ale právě práce, a především pracovní vytíženost, byla údajně příčinou krachu vašeho prvního manželství. Je to tak?

Je to tak. Rodina byla na Moravě, já v Praze nebo někde po světě, akorát jsem vždycky přijel domů dát peníze a zase odjel. My se se ženou vlastně pořádně neznali.

Měli jste spolu dvě děti, to jste se asi přeci jen trochu znali…

Malinko jsme se znali, to je pravda. Ale to už je historie, přečtená kniha.

S tou knihou jste mi nahrál. Jednu jste napsal, jmenuje se Zběsilé osmdesátky, a jak zběsilé byly, jste právě popsal. Jak vás napadlo pustit se do psaní?

Nejdřív se mi vůbec nechtělo, protože paměti přece píší lidé, kteří už jen vzpomínají. A mně tehdy bylo padesát. Ale když jsme s Karlem Vágnerem nebo Haničkou různě vzpomínali na to, co jsme spolu prožili, na ten bohatý život, na ty různé historky a příběhy, a já si třeba uvědomil, že mluví o něčem, na co už jsem zapomněl, tak mě to napadlo. I Hanka přeci napsala knihu Než to zapomenu, a to je přesně ono, dobře, že jsem to napsal, než to zapomenu.

Často zmiňujete Karla Vágnera a Hanu Zagorovu. Byli a jsou zjevně víc než jen kolegové.

Vždyť Hanka mi byla za svědka na svatbě, byla člen mé rodiny! A Karel to samé. Tihle dva mi zatočili se životem. Karel si mě všiml na jedné pěvecké soutěži. V porotě seděly hvězdy jako Eva Pilarová, Petr Janda, Jirka Štaidl a já si vůbec neuměl představit, že mám před nimi něco zpívat. Úplně jsem vibroval. Dostal jsem se ale mezi deset nejlepších, kteří měli vyrazit na 30 koncertů po republice. A doprovázel nás právě orchestr Karla Vágnera a byla s námi i Hanka jako hvězda, která přitáhne diváky. A já s nimi takhle strávil dva měsíce svého života, to bylo v roce 1974.

To je ale pořád pracovní sféra, jak se z kolegů stanou celoživotní kamarádi?

Na těch koncertech jsme se samozřejmě teprve oťukávali, ale Karel byl vždycky sportovec a hecoval nás, ať si s ním jdeme trochu čutnout do balónu. A mě fotbal baví, takže jsem si s ním chodil kopat. Hanka byla zase Moravačka jako já, měli jsme narozeniny jen pár dnů od sebe a i lidsky jsme k sobě měli strašně blízko.

A Karel Vágner vám také pomohl přežít vojnu, je to tak?

To bylo, když skončila ta soutěž a koncerty. Ptal se mě, co budu dělat, a já mu říkám, že jdu na vojnu. A on mě dostal do armádního uměleckého souboru, díky čemuž jsem i na vojně mohl dělat muziku. Prostě jak říkám, Karel a Hanka mi změnili život. Kompletně. Karel je pro mě jako starší brácha, ví o mně úplně všechno, ale věděla o mně všechno i Hanka. Byli jsme rodina - my chodili na návštěvy k Zagorům, pak se jezdilo ke Karlovi na chatu, oni jezdili za mnou, za mojí maminkou, tatínkem - fakt opravdová rodina.

Hana Zagorová nedávno zemřela a já vidím, že kdykoli řeknete její jméno, posmutníte. Chybí vám hodně?

Když odešla, půl roku jsem byl úplně mimo. Nic mě nebavilo, ani zpívat, musel jsem se do toho vyloženě nutit. Pak jsem si ale řekl, že by se na mě Hanka zlobila, kdybych se na to vykašlal, tak jsem se kousnul, snažil se na to nemyslet, překonal to, ale myslím na ni pořád, pořád mi chybí. Konec loňského roku byl pro mě krutý, fyzicky, psychicky, po všech stránkách.

Vrátím se do těch osmdesátek, o Hance a Karlovi mluvíte jako o rodině, ale součástí minimálně té hudební rodiny byl i Petr Kotvald. Ale o něm tolik nemluvíte…

To samozřejmě byl, ale spíš opravdu po té pracovní stránce. Ono s ním nebylo možné se tak moc sblížit, měl úplně jiné zájmy. Já veškerý volný čas věnoval sportu, on na to moc nebyl. Nám to dokonale fungovalo v profesi, to jsme si rozuměli fantasticky, protože on je velký profík a spolu s Hankou jsme fakt tvořili skvělé trio. Pracovně jsme s Petrem trávili spoustu času, jezdili jsme na zájezdy, spali spolu na pokoji a všechno to fungovalo.

Ale přestože jsou to už desítky let, když se řekne Hložek, okamžitě každý dodá Kotvald. A pak si všichni začnou notovat Holky z naší školky. Neštve vás to trochu?

Ne, vůbec, proč by mě to mělo štvát? Naopak jsem rád, protože kdo má takovou píseň? Teď jsme s Petrem po dlouhé době zase vystupovali na jednom soukromém plesu a všichni samozřejmě chtěli Holky z naší školky, Bílou královnu a podobně. Dokonce máme i několik nabídek, abychom spolu zase byli trochu častěji, tak uvidíme, jak to dopadne.

Vám by se to líbilo?

Tak já celý život říkám, že to byla strašná škoda. Že když to bylo tak geniálně vymyšlené, skvěle to fungovalo, byla škoda to jen tak zahodit. Ale Petr chtěl být sólista, a tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Mluvili jsme o rozpadu vašeho manželství, teď o rozpadu pěveckého tria. Jsou to samozřejmě dvě rozdílné věci, ale na druhou stranu, jsou to dvě ztráty. Dá se říct, co bylo těžší, bolestivější? Dá se to vůbec srovnávat?

Obojí hodně bolelo, ale ta bolest byla samozřejmě každá trochu jiná. U té rodiny jsem věděl, že to spěje ke konci, trápilo mě to, ale věděl jsem, že se to stane. U rozpadu tria, tam jsem tomu pořád nechtěl věřit. Já samozřejmě věděl, že je Petr palice a že když něco řekne, tak to těžko bere zpět. Ale že se takhle kousne? To mě překvapilo. A mimochodem, on se mi po letech sám přiznal, že to až tak nemyslel, ale už nechtěl couvnout.

A vy jste ho nepřemlouvali?

Já ho přemlouval, těžce jsem jeho odchod nesl, ale on si trval na svém. Pak to nějakou dobu zkoušela i Hanka, ale pak to i ji přestalo bavit.

Nechci vás trápit, ale když se bavíme o ztrátách, musím se vás zeptat na tu největší, co vás v životě potkala. A to když jste se svou druhou a současnou manželkou čekali dítě, ale miminko se narodilo předčasně a bohužel zemřelo. Jak jste to překonali?

To byla těžká rána.V té době jsem dodělával vysokou školu, do které mě mimochodem donutila Hanka, ale pak se stalo, co se stalo, musel jsem závěrečné zkoušky odložit a dělal jsem, co jsem mohl, abych se úplně nesesypal a mohl se postarat, aby se mi úplně nesložila žena.

Co vám pomohlo to zvládnout?

Zase zmíním Karla Vágnera, který mi dal mnoho moudrých životních rad, a jedna z nich byla, že když se stane nějaký takhle velký průšvih, je potřeba, aby na vás kamarádi navalili co nejvíc práce.

Přesuneme se do současnosti, která je mnohem veselejší. S manželkou máte syna Matyáše, ten v roce 2017 vyhrál Muže roku a vůbec je to obrovský fešák. Po kom je takový krasavec?

Ten nám tu předešlou ztrátu vynahradil, to je pravda. Po kom je? Já říkám, že je hodný po mně a krásný po mamince, ale to si samozřejmě dělám legraci. On je po nás obou a vlastně i po dědečcích z obou stran, je to až neuvěřitelné. Ale hlavně je to neskutečně hodný a slušný kluk. Sice nevím, jestli je to v dnešní době výhoda, nebo nevýhoda, ale my jsme na něj za to pyšní. A je to obrovský sportovec.

Sport má asi rád po vás, protože celoživotně sportujete, ale co muzikálnost? Tu po vás také zdědil?

Matýsek hrál v dětství na piano, ale já mu to asi zprotivil. Prý jsem ho bil po prstech, ale to si teda nepamatuju. Nakonec se k pianu tak trochu tajně vrátil a hrál na klávesy, pak si ode mě půjčil kytaru, nakonec začal i zpívat a skamarádil se s lidmi kolem muziky. No a místo aby chodil za holkami, chodil do nahrávacího studia. A teď jsme dokonce natočili spolu píseň, čeká nás natáčení klipu, vydat to chceme ke Dni otců (ten připadá na 18. června, pozn. red.).

Teď se vás zeptám na manželku, respektive na vaše už opravdu letité manželství. I po letech spolu dobře fungujete, tak mě napadá, jestli na to máte nějaký návod.

Tím, jak cestuju mezi tou Moravou a středními Čechami, tak se vždycky minimálně několik dnů nevidíme. A to je možná ten návod. Nestihneme si lézt na nervy a těšíme se na sebe. V každé rodině bývá občas dusno, a když je někdy dusno u nás, syn říká, tati, už jsi asi moc dlouho doma.

O sportu jste už mluvil, ale pojďme se mu věnovat trochu víc. Jste celoživotní sportovec, v mládí jste dělal kdeco, nyní se věnujete asi nejvíc fotbalu a tenisu. Jak to děláte v 68 letech?

Sport miluju, tedy ten týmový. Individuální sporty mě nikdy nebavily. Nedovedu si představit, že bych třeba šel někam sám běhat po lese. Proč proboha? Baví mě nejen pohyb, ale i ta parta.

Tak to musíte být v Amfoře, jejímž jste letitým členem, naprosto nadšený. Protože tenhle fotbalový tým složený z hvězd showbyznysu je asi především o kamarádství a partě. Tak mě napadá, jestli tam vůbec někdo ten fotbal opravdu umí hrát?

No, někteří ne. Třeba já ho dřív hrát uměl, ale teď už nemám fyzičku. Popoběhnu, chtěl bych udělat ještě krok k míči, ale už ho nedoženu.

Je tam nějaký nečekaný talent?

Tak třeba Martin Hrdinka hraje výborně, Vlasta Korec jakbysmet. Romana Skamene mnozí podceňují, je na hřišti jako takový hříbeček, ale pak se najednou rozběhne a dá takovou perdu, že brankář jen čumí. A třeba Lešek Semelka je dnes už jen čestný výkopář. S ním mám spojenou vtipnou historku.

Povídejte, sem s ní…

Jednou jsme jeli hrát do Anglie proti tamním novinářům, kteří nás předtím tady u nás šíleně porazili. Všichni jsme jim to chtěli oplatit, i Lešek. Jenže měl ve zvyku hrát tak, že ty míče prostě odkopával. A málem dal tři vlastňáky. Já tehdy hrál v útoku, ale po téhle jeho exhibici jsem dostal od trenéra příkaz ho hlídat. Od té doby máme hlášku „hlídej Leška“.

A kdo je tedy v Amfoře největší poleno?

To přece nemůžu říct.

Vy jste teda diplomat…

Tak já nevím, třeba Sagvan Tofi jen tak pobíhá, ale góly nedává. Vašo Patejdl se zase tak hezky prochází. Ale víte co, každý, kdo na to hřiště vyběhne, si zaslouží pochvalu, už jen za to, že si dokázal nazout kopačky.

Tak já už vás nebudu trápit. Co plány, máte nějaké?

Po odchodu Hanky ve mně nastal zlom a já si řekl, pojďme si užít život, nikdy nevíme, na jak dlouho to tu ještě máme. Rád bych teď víc cestoval. Například nedávno jsme byli s manželkou v Římě.

Takže rozhovor můžeme uzavřít tím, že klasický důchod prostě není nic pro vás?

Důchod? Co to je? Ten je přece pro dědky, ne pro nás mladé!

Přečtěte si i další skvělý rozhovor: Bojovník Honza Musil o těžkých zkouškách i vyznání exmanželce: Je to žena mého života