Spisovatelka Barbora Šťastná: Mám image blbky, která píše ženské fejetony. A je hodně těžké to změnit

„Tak toto ANO! To byla jízda. Za mě kniha roku!“ zní jedno hodnocení posledního románu spisovatelky Barbory Šťastné na Databázi knih. Jmenuje se Hotel Atlantic a autorka v něm velmi poutavým způsobem vypráví jeden možná trochu zapomenutý příběh dramatického útěku několika tisíc Židů před Hitlerem, ze kterého jí, jak sama říká, spadla brada. A spadla i mně. Byla jsem zvyklá, že Barbora Šťastná píše živě, dokáže barvitě vykreslit postavy a vystavět věrohodné dialogy, ale že umí i skvostný historický román, to je pro mě příjemná novinka.

Ale nepovídaly jsme si jen o nové knize. Zajímalo mě také, jakou cestu ušla k psaní prózy od publicistických fejetonů ze života, které publikovala na svém velmi populárním Šťastném blogu, proč se nevěnuje tvorbě scénářů, když vystudovala scenáristiku na FAMU, a co si myslí o „ženské“ literatuře.

Jako autorka oblíbeného Šťastného blogu jste dávala čtenářům hezkou naději, že člověk nemusí odjet na Bali nebo k baru u Středozemního moře, ale že štěstí lze najít v každodennosti.

A to si myslím pořád. Doplnila bych, že štěstí je podle mě vedlejší produkt toho, když člověk dělá něco smysluplného. Když se snaží dát svému životu nějaký smysl, tak je jaksi mimochodem i šťastnější.

Pracovala jste v módním časopise i v časopise zaměřeném na duševní zdraví. Bylo to pro vás inspirativní? Jsou to přece magazíny, kde si lze pravidelně přečíst návod, jak najít smysl života.

Můj muž mi doteď říká, právě ve chvílích, kdy se kvůli něčemu stresuju, že jsme vždy v časopisech psali a radili, že by se mělo žít přítomným okamžikem. Ony ty články ale nejsou návody, alespoň já jsem je tak nikdy nevnímala. Vždycky jsem přiznávala, že píšu o tom, co sama řeším. A v takovém případě je člověk nejautentičtější, když píše o tom, s čím se sám potýká. Sdílí svůj vlastní problém.

Proč jste přestala před pěti let psát slavný Šťastný blog? Chtěla jste se věnovat próze?

Byl to určitě jeden z důvodů, ale já jsem hlavně po sedmi letech měla pocit, že se téma pro mě vyčerpalo. Čím dál tím víc jsem neměla ráda reakce ze strany čtenářů, které byly přesně v tom smyslu, že já jsem ta, co má návod na štěstí. A to jsem v té době opravdu nebyla. Ani předtím nebo potom, ale v té době obzvlášť…

Bylo to období, které pro mě osobně bylo náročné: předtím jsme se rozešli s prvním manželem. A představa, že si někdo myslí, že mám všechno vyřešené a jsem jen šťastná, mi byla nepříjemná. Připadala jsem si jako podvodník. Byl to vlastně obrovský syndrom podvodníka.

Ten na mě v souvislosti s vámi úplně volá. Vy píšete odmalička, vystudovala jste psaní, i když pro film, prošla jste několika redakcemi… Přesto jste se odhodlala psát vlastní knížku, která by nebyla vázaná na blog, až velmi pozdě.

Máte pravdu. Já jsem do konce střední školy psala vlastně nepřetržitě. Nebyla jsem si jistá, jestli napíšu román, ale viděla jsem v tom budoucnost, o kterou jsem chtěla usilovat. Ale pak, když jsem se dostala na scenáristiku na FAMU, tak mi to najednou přestalo jít. Narazila jsem i na kritiku a hrozně mě to zablokovalo.

Řekla jsem si, že na to talent asi nemám a že budu psát ne filmy, ale o filmech. To mi naopak šlo velmi dobře, psala jsem recenze a teoretické rozbory filmů. Na to jsem se začala zaměřovat. A i po škole jsem směřovala k novinářské práci…

Tak se začala psát vaše redakční kariéra?

Ano, pracovala jsem v několika časopisech. A do toho jsem potkala manžela, měli jsme děti a hlavu jsem rázem měla vyplněnou tolika věcmi, že vlastní psaní ustoupilo do pozadí. Psala jsem pořád o filmu, a když skončil časopis Premiere, dostala jsem lano z redakce Elle, které patřilo do stejného vydavatelství. A tak jsem přišla k ženským časopisům.

Kdy jste si připustila, že kritika v minulosti nemusí znamenat, že by vám opravdu chyběl talent k vlastnímu psaní?

Okolo roku 2010, kdy jsem se pomalu vzpamatovávala z péče o děti. Mladší dceři bylo pět, tak jsem se oklepala a měla víc času. A tvoření mi začalo chybět. Původně jsem měla blog o pletení, zkrátka jsem měla potřebu být kreativní.

A pak mě napadl blog o štěstí. Psala jsem ho dva a půl roku, když přišla nabídka z nakladatelství Motto, jestli bych nechtěla napsat knihu. A to jsem samozřejmě chtěla. První tři knihy byly inspirované blogem a založené opravdu na mém životě, byly to publicistické fejetony. K opravdové fikci, k próze, jsem se odhodlala až pak…

Bylo těžké začít psát jinak, ne podle sebe?

Byl to dlouhodobý proces. Musela jsem si dovolit znova si vymýšlet, což mě kdysi hrozně bavilo, ale později jsem propadla pocitu, že právě to neumím. Měla jsem třeba na FAMU spolužačku, Lucii Konečnou, nyní autorku seriálů. Už na škole psala hrozně lehce. Vždycky říkala, že si nejprve podrobně vymyslí ty postavy, a když jsou hotové, pustí je ven a nechá je, ať si dělají, co chtějí, a jenom to zaznamenává.

Já jsem jí to záviděla. Měla jsem naopak pocit, že když svoje postavy vypustím, po dvou stránkách „zdechnou“, zastaví se jako loutky, které někdo přestal vést. Musím mít vše předem promyšlené do detailu, aby to nepůsobilo ztuhle, musím vědět, kudy postavy povedu.

Jaké byly reakce čtenářů, kteří si oblíbili vaše první tři (autobiografické) knížky, a pak jste je překvapila knihou Láska pro samouky, což už je čistá fikce?

Láska pro samouky byla ještě v pořádku, ale moje další knížky opravdu trochu zaskočily. Dokonce i nakladatelství. Jejich marketing byl pořád založený na tom, že jsem „Šťastná Bára, která píše šťastné fejetony“, jenže to už nebyla pravda. Myslím, že to pro ně bylo těžké a neudělalo jim to radost. Teď bych řekla, že už jsme za tím…

A čtenáři? Neřekla bych, že jsem nějaké ztratila. Ale v době Šťastného blogu jsem získala image blbky, která píše ženské fejetony. Myslím, že je hodně těžké to změnit, mám to nalepené na čele. Podobným obratem nedávno prošla i Scarlett Wilková, ale u ní to bylo opačným směrem. Nejdřív jí vyšly dvě těžké knížky z minulosti a teď odlehčený příběh o randění. A prý také dostávala od čtenářek naloženo, že je to povrchní.

Láska pro samouky byla současná, ale od románu Hezčí svět jste začala cestovat i do minulosti. Co obnáší příprava z hlediska rešerší?

Rozsah prostudovaného materiálu s každou knihou narůstá. U Hotelu Atlantic byla rešeršní práce dokonce delší než samotné psaní. Obecně se snažím vždy zjistit takové detaily z minulosti, které ten život a jeho vůni v něčem přiblíží. Vzpomínám, že když jsem psala Hezčí svět, snažila jsem se třeba zjistit, jak to tehdy bylo se šlapáním na trávníky. Chtěla jsem tam mít totiž scénu, kdy holčička jde s mámou po parku, a potřebovala jsem vědět, co by se stalo, kdyby najednou vběhla na trávu.

Pak myslím, že všichni máme rádi různé pochutiny a připomínky doby… Zrovna nedávno mi jedna paní pochválila popis oblečení předválečných žen.

Příběh vašeho posledního románu Hotelu Atlantic je silný a nejen mě překvapilo, že se o potopení zaoceánské lodi Patria v palestinské Haifě, kde mezi židovskými uprchlíky bylo i hodně Čechoslováků, víc nemluví. Kde jste ho objevila vy?

Díky Paměti národa, kde pracuju. Denně narážím na zajímavé příběhy, ale tenhle mě pohltil tak, že jsem mu věnovala dva roky života. Poprvé jsem na toto téma narazila, když jsem poslouchala vzpomínky herce Hanuše Bora. Jeho oba rodiče patří mezi přeživší holocaustu a jeho otec zažil v listopadu 1940 výbuch na lodi Patria. On sám se narodil až po válce, ale vykládal příběh svého tatínka, který se plavil na lodi po Dunaji, pak po moři a zažil ztroskotání lodi Patria.

Úplně mi spadla brada. Říkala jsem si, jak je možné, že už se podle té události dávno nenatočil film? Začala jsem si vyhledávat další příběhy pamětníků z Patrie a brzy mi bylo jasné, že o tomhle chci napsat. Přišlo mi to trestuhodně opomíjené.

Je pro vás díky Paměti národa snazší získat historické detaily?

Mám blízko ke zdrojům, ale odtud mi přijde spíš prvotní inspirace. Vzpomínky pamětníků nedávají odpověď na všechno a málokdo umí vyprávět tak, aby vyvolal plastickou představu té doby.

I když někteří to umějí, třeba Anina Korati, která v roce 1940 odjela ještě jako Anna Vohryzková (je to sestra literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka) se skupinkou sionistů do Palestiny a byla očitým svědkem potopení lodi Patria. I její vyprávění inspirovalo Hotel Atlantic. Krásně mluvila o svém dětství. Popisovala, jak chodila do židovského skauta ulicí, kde byly prostitutky, se kterými se dávala do řeči. Nebo jak na hodinách francouzštiny schválně mluvila se špatným přízvukem, aby učitelka neměla pocit, že se na ni vytahuje.

Podtitul Hotelu Atlantic zní „Když ti život roztrhá válka, trefíš ještě domů?“. Jaký příběh v knize čtenář najde?

Je to příběh dvou přítelkyň, na začátku příběhu sedmnáctiletých dívek, které se připojí k velké skupině židovských uprchlíků z protektorátu. Plují do Palestiny a cesta sama o sobě je strastiplná i dobrodružná. Jenže ve chvíli, kdy se domnívají, že jsou u cíle, příběh teprve začíná. Protože u břehů Palestiny se jejich osudy na řadu let rozdělí.

Psala jste o kráse, módě, později o vztazích a duševním zdraví. Nyní zaznamenáváte paměti našeho národa. V čem je to největší změna?

Největší změna pro mě spočívala v tom, že jsem odešla z postu šéfredaktorky, což byla hodně odpovědná práce – a také velmi stresující. Hlavně se změnil styl práce. Najednou je mým úkolem skutečně jenom psát a to je velká úleva.

A pokud jde o změnu tématu? Člověk si najednou uvědomí, že během práce v časopisech pro ženy je zaměřený na sebe, na to, jak vypadá, jak se cítí. A najednou je vaší prací zaznamenávat životní příběhy jiných lidí, člověk vystoupí z jistého sebezahledění – a i to je úleva.

Pracovala jste v ženských časopisech, dnes bývají vaše knihy v sekci ženská literatura. Co si o tomto přívlastku myslíte, co o daném typu čtení říká?

Teď s Hotelem Atlantic už to tak není, ten se naopak objevuje v sekci historické romány. Nicméně třeba Samotářky se ocitaly právě v přihrádce Pro ženy. A myslím si, že takové zařazování je jistý relikt minulosti, který brzy vymizí, protože už teď ženy tvoří určitě nadpoloviční podíl všech čtenářek a asi i autorek. Živí knižní trh z obou stran a nálepka ženská literatura postupně ztrácí opodstatnění.

A co ženský lifestyle: měla jste pocit, že musíte dokazovat, že to nejsou jenom rtěnky?

To snad ani ne, ale s despektem jsem se setkávala pravidelně. Dokonce když jsem přinesla Elle nebo Moje psychologie mezi kamarádky, tak měly často potřebu zdůraznit, že něco takového rozhodně nečtou.

Jste velká čtenářka. Máte knížku, ke které se vracíte?

K mým milovaným autorům - Kate Atkinsonová, Leon Uris a Annie Ernauxová. Celý život se také vracím k Betty MacDonaldové.

Čím si vás získala?

Její knížky jsem začala číst, když mi bylo deset. Co život dal a vzal třeba. Prokousala jsem se celou tou knihou a od takových deseti do dvaceti let jsem ji četla vlastně pořád. A i když jsem četla i další knihy, k téhle jsem se pořád vracela. Provedla mě dětstvím a dospíváním a doteď si pamatuju celá souvětí.

A jestli mě něco na téhle knize i na autorce fascinuje, tak to, jak dokáže vyvolat pocit domova, útulnosti. Jsou tam lidé, které máme rádi, je tam teplo. A když otevřu její knížky, tak cítím, že se vracím domů. Je to domov, jaký jsem ani v reálu neměla, ale chtěla bych.

Máte už v hlavě námět další knihy?

Teď je to těžší než u předchozích knížek. Dřív jsem dopsala jednu a přesně jsem věděla, co chci psát dál, byl tam jasný impulz, který mě vedl. Do Hotelu Atlantic jsem se hodně ponořila a hodně o něm i mluvím, takže jsem mentálně stále u něj. Ale nápad mám a opět je to příběh z minulosti.

Michal Viewegh zažívá lásku jako z milostného románu a neváhá se o to podělit.