Sňatek s Evropankou je vstupenka do lepšího světa, říká historička a antropoložka turismu

Turismus přináší zánik tradic, říká žena, která se cestováním zabývá i profesně. Jako antropoložka turismu ví, co návštěvníkům cizí země kazí dovolenou a proč se někteří lidé odmítají v zahraničí družit s krajany.

Přestože média straší chudobou, zahraniční zájezdy jdou na dračku. Během covidového lockdownu jsme těžce nesli zavřené hranice. Čím to, že zrovna cestování je pro nás tak důležité?

Cestovat znamená vymanit se z všednosti a utéci od každodenní rutiny. V okamžiku, kdy na týden či dva opustíme domov, práci a někdy i rodinu, nemůže si nás nic a nikdo nárokovat.

A nestačilo by Pražanům odjet třeba na Šumavu? A šumavským zase do Prahy?

Za sebe vám říkám, že mně to nestačí. Potřebuju opustit hranice fyzicky, aby se mi to podařilo i mentálně. To mi pomůže přenastavit mysl, dostat se do jiné sféry. Cestování je objevování, poznávání něčeho nového, a taky samozřejmě odpočinek. A pro někoho jiného zase třeba nákupy. Mnoho lidí cestuje tak, že odletí do Dubaje s prázdným kufrem a vrátí se s plným. A ještě u toho chytnou bronz.

Opálená tvář je v dnešní době známkou blahobytu, zatímco dříve se cenila spíš vybledlost. Je tedy cestování rovněž otázka statusová?

Dřív byli opálení ti, co pracovali venku, na poli. Čili chudé vrstvy obyvatel. Bledá pleť proto poukazovala na peníze a postavení. Dneska většina lidí pracuje pod střechou, takže je jasné, že ten, kdo není opálený, nikam nevycestoval. Proč asi? Že by na to neměl? Takže ano, cestování je i statusový znak. Když zmíníte, že jste byla na Seychelách či Maledivách, dáváte najevo, že si něco takového můžete dovolit.

Proč se někteří lidé na cestách straní svých krajanů?

Já to dělám také. Čechům se vyhýbám ne proto, že mě nezajímají, ale na cestách chci poznat někoho nového, navázat kontakty, zjistit, v jakém prostředí ten člověk žije, proč se rozhodl cestovat, co je u nich doma zvláštního a výjimečného, uspokojuji svou zvědavost. Anebo jsou i lidé, kteří touží být anonymní, vystoupit ze svého života. Což není snadné, když narazíte na Čechy. Pro nás je totiž charakteristické, že vytváříme skupinky.

Má to ještě nějaký jiný národ?

Poláci. A do jisté míry Rusové, ale spíš muži, protože si spolu rádi připíjejí. A také jsem to pozorovala teď naposledy na Sinaji u Francouzů a Italů.

Skutečně platí, že cestování rozšiřuje obzory?

Pokud chcete, tak ano.

Nejsem si jistá, zda to platí i pro ty, kteří nevytáhnou paty z rezortu. Možná když si zaplatí výlet?

Na jednodenním výletu, ať je to cesta do tradičního súku, nebo šnorchlování u něčím zvláštního ostrova, nic autentického neuvidíte. Zase to bude jen tresť toho, co místní kultura může nabídnout. Ale pokud je někdo s takovou dovolenou spokojený, proč ne? Ono totiž hodně záleží na tom, jaký jste typ turisty. Někomu stačí unifikovaný prostor, netouží vstupovat do kontaktu s domorodci, leda tak v podobě obsluhy.

Možná ani netouží poznat pravou tvář země? Setkání s bídou jakéhokoliv druhu může leckomu dovolenou pokazit.

To se stává mimochodem i kolegům antropologům. Že se rozhodnou už nevyjet do terénu, protože nejsou schopní se dívat na chudobu. A co teprve turista, který není na něco takového připravený. Viděla jsem to několikrát. Vyrazili za hranice resortu a na večeři se vrátili šokovaní. Destinaci totiž znají z bedekrů a článků v lifestylových magazínech, kde jsou popsány jen ty krásy. To, že tam lidé žijí za dolar dva na den, se už nedozví. Ti, kteří střet s realitou zažijí, pak pochopí, jak dobře se doma máme.

Turismus funguje i opačně. Ti nuzní vidí, že jinde může být lépe. Takže cestování možná trochu přispívá k imigračním vlnám?

Však my to známe z minulosti také. Emigrace na západ, sňatky s cizinci, které umožnily vycestovat za železnou oponu. Dneska je to podobné. Sňatek s Evropankou či Evropanem je příležitost zajistit si lepší život.

Když vidím davy turistů v severoafrických zemích, napadá mě, není tohle nový způsob kolonizace?

Máte pravdu, že přinášíme naše hodnoty, způsob života, stejně tak i zvyky, akorát je těm druhým vtiskujeme v jiné podobě. Možná latentnější a o to nebezpečnější. Zmínila jste severní Afriku, což je i moje oblast zájmu. Jezdím často do Maroka a vidím, že mladá generace se chce podobat Evropanům. Chce mít stejné mobily, stejné oblečení a posouvá se to dál, protože chtějí i stejně žít. To ale znamená odpojit se od svého původního života. Což přináší zánik tradic, vylidňování vesnic a tak podobně.

Je vůbec možné rozvíjet cestovní ruch a zároveň ochránit tradice?

Možná je na tuto záchrannou etnografii pozdě. Ostatně i to hledání autentického je do jisté míry antropologická iluze. Protože hledat něco původního v globalizovaném světě je náročné.

Vy máte se zanikáním autentického bohaté osobní zkušenosti, protože celý život bydlíte na Královské cestě v Praze. Jak se s přebujelým turistickým ruchem změnila?

Jsem ročník 1985, takže jsem zažila ještě romantiku staroměstských figurek, které se tam pohybovaly. Třeba Bláznivou Mařenu nebo jak se jí říkávalo, která všude jezdila s kočárkem plným panenek. Okna našeho bytu vedou do Kamzíkové ulice, kde naproti nám bydlel starý pán. V ulici jsem se s ním prakticky nesetkávala, ale komunikovali jsme z okna do okna, házel mi mončičáky, dodnes je mám schované na chalupě. Nad námi bydlela paní Mrázková, baletka z Národního divadla. Její muž hrál ve filmu Poslušně hlásím na harmoniku. Měla malinký byt, který sestával z jedné místnosti a kuchyňky.

To nebylo úplně královské bydlení.

Leckdo si představuje luxus v centru Prahy, ale ještě v sedmdesátých letech byly na pavlačích sdílené toalety. Paní Mrázková měla byt narvaný různými serepetičkami a skříně plné oblečení, kostýmů, kožichy nasáklé naftalínem, to mi zůstalo také v paměti. Na dvoře vydlážděném kostkami jsem se učila jezdit na tříkolce, což bylo na těch kočičích hlavách docela dobrodružství. Dům žil, pavlač byla plná, lidi tam věšeli prádlo, diskutovali, pomlouvali se, zkrátka měšťanský kolorit se vším, co k tomu patřilo.

Jak to vypadá dnes?

Část Královské cesty je vybydlená, v přízemním parteru domů jsou suvenýry, řetězce s kávou a trdelníky a tak podobně. Byty fungují v režimu airbnb. Přirozený duch se ztrácí, navíc magistrát pronajal několik objektů v Celetné ulici na 99 let firmě, jež se zde snaží vybudovat něco jako hotel. Nemyslím si, že v centru Prahy hotel chybí. Odmítla jsem se ze „svého“ domu vystěhovat, jsem poslední nájemník a poslední starousedlík. Nehodlám místo, kde žiji třicet sedm let, opustit. Tady jsem doma, mám zde kořeny, je to pro mě citová záležitost.

Žijete v nejcentrovatějším centru jednoho z nejkrásnějších měst planety, a sledujete jeho pomalu degradaci. Jsou někde tady počátky vašeho zájmu o antropologii turismu?

Studovala jsem dějiny umění, antropologie turismu je subdisciplína, to jen pro upřesnění. Ale asi mě to ovlivnilo, na Královské cestě se přece všechno sbíhalo. U mého oboru je to podobné, baví mě právě ta interdisciplinarita, střetávání se více úhlů pohledu a sbíhání mnoha nitek. Je vzrušující sbírat střípky do mozaiky, jako jsem to udělala v publikaci o Královské cestě. Nepodívala jsem na ni jen ze stránky architektonického vývoje, ale také jak zde lidé žili, jak se proměňovaly domy, k čemu všemu sloužily, proč se Královská cesta vůbec zrodila, není tady přece odjakživa. Celé mě to k sobě postupně připoutalo, až jsem objevila sociokulturní antropologii, která mi začala dávat odpovědi na mnoho mých otázek.

Co jste se jako historička dozvěděla o turismu v dávných dobách? Kdy vlastně vznikl?

Cestování začíná už v antice. Tehdy se putovalo do věštíren, což byla taková duchovní centra. Šlo o jakousi nábožensko-terapeutickou pouť, dneska se za něčím podobným jezdí do Indie. V antice se na těchto místech dokonce provozovala spánková terapie čili také žádná novinka. V raném novověku to zase byly kavalírské cesty, když se šlechtici vydávali do světa na zkušenou, za poznáním. Učili se jazyky, sledovali, jak to funguje jinde. A něco třebas přenesli i na svůj dvůr. Později takhle cestovali i měšťané.

Český Honza, kterého poslala máma do světa, protože byl úplně nemožný, to je svým způsobem kavalírská cesta chudého venkovského synka.

Je to tak. Honza se do světa vydává prakticky s nulou, materiální i mentální, a vrací se obohacen. Mně teď běží hlavou tovaryši, to může s Honzou souviset. Cechy to tak měly nastavené, že se tovaryši vydávali k mistrům do jiných řemeslných dílen, aby poznali jinou technologii a rozšířili si znalosti. Já to měla za studií podobné. Vyjet do Vídně na stáž, proniknout do depozitáře, dostat se ke knihám, vidět archiválie, to byl splněný sen. Dnešní studenti bohužel nejeví o program Erasmus zájem. Proč bych se někam vydával, když si v zoomu pustím přednášku, knihu si stáhnu a do archivu se podívám on-line, říkají mi.

Co jim odpovídáte?

Že zkušenosti jsou nepřenosné, některé se dají poznat jenom v konkrétním místě. To vám žádná virtuální realita nikdy nezprostředkuje.

Myslíte si, že kultura přežije?

Pokud chceme přežít my, kultura přežít musí. Je to naše identita, kotva, která nám dává smysl, odpovědi. Myslím si, že kulturu potřebujeme nejen proto, abychom se dokázali identifikovat s nějakým místem a prostorem, ale také sami se sebou. Potřebujeme vědět, kam patříme, co nás utváří. A k tomu uvědomění sebe sama kultura napomáhá.