Seriály mi zaplatí složenky a přihrají „herecké žrádlo“, říká Robert Mikluš alias strážmistr Topinka

Sice toho má nad hlavu, natáčí Zlatou labuť, ve Stavovském divadle zkouší novou hru Cherry Man, která bude mít premiéru za pár dní, k tomu hraje v dalších pražských divadlech a také má rodinu, ale nakonec si našel čas i na mě.

Působil trochu unaveně, není se čemu divit, nemá toho málo. Na otázky odpovídal s rozvahou a klidem, pečlivě si střežil soukromí, ale když přišla řeč na jeho čtyřletou dcerku, neovládl se, celý se rozzářil a na chvíli ztratil sebekontrolu. Povídání s ním bylo ale rozhodně příjemné a jedno je jasné - svou profesi Robert Mikluš miluje a bere ji nade všechno vážně.

Zkoušíte novou hru ve Stavovském divadle, hrajete v pražském Divadle pod Palmovkou a v dalších divadlech, natáčíte seriál Zlatá labuť… Jak to všechno stíháte?

I když hrajete v Národním divadle, tak musíte hrát i jinde. A natáčet, abyste se jednoduše uživila. V jiných státech to tak není, u nás bohužel ano. U nás musí i herec Národního divadla dělat víc věcí, aby jednoduše měl z čeho zaplatit nájem. To je jednoduchá odpověď na to, proč musím sedět jedním zadkem na více židlích.

Nechtěla jsem zpochybnit, že byste to takhle neměl dělat. Spíš mi šlo o to, jak to zvládáte, protože je to určitě náročné časově i psychicky.

Jak to zvládám? No, jak se dá. Ale je pravda, že třeba Strýček Váňa, za kterého jsem byl i nominovaný na Thálii (V roce 2017 byl nominovaný na Cenu Thálie za roli Astrova v inscenaci Strýček Vána v brněnském HaDivadle, pozn. red.), se hraje už osm let. To je ta lepší varianta, že je nějaké představení úspěšné, a tak zůstává v repertoáru dlouho a já mám o to déle práci. A je to inscenace, která mi zůstává, ale tolik energie jako zkoušení nové hry nevyžaduje.

Ale také máte rodinu, čtyřletou dceru, což je věk, kdy je spotřeba rodičovské energie opravdu veliká…

Je to perfektní věk!

To samozřejmě, ale v podstatě potřebuje takhle malé dítě neustálou péči a pozornost. Máte na dcerku vůbec čas?

Teď momentálně je to tak, že přítelkyně Veronika (herečka Veronika Lazorčáková, pozn. red.) nezkouší, což je pro nás ta lepší varianta. Ne že by nebyla v pracovním procesu, nahrává audioknihy, hraje v jiných divadlech, sem tam nějaký zájezd, ale má trochu volněji. Takže vyzvedává ze školky, pak se odpoledne vystřídáme a večer jdu zase já do divadla a ona uspává. Ale třeba loni to bylo horší. Violce byly tři a já i Veronika jsme dostali nabídku účastnit se prestižního projektu v Národním divadle. To byla inscenace Rej francouzského režiséra Arthura Nauzyciela. Ve stejný čas jsme zkoušeli, hráli…

Jak jste to tehdy zvládli?

Přes kamarády, chůvy, babičky. Prostě, jak se dalo.

Vzpomínám si, že když jsem měla děti malé a místo s nimi jsem byla v práci, měla jsem trochu výčitky. Co vy? Také je máte?

Nevím, jestli úplně výčitky, ale samozřejmě mě to často napadá. Obzvlášť když mi je jasné, že dělat kariéru v zemičce, co má deset milionů obyvatel, je nesmysl, vlastně je to až takové úsměvné. Třeba v Americe je trh jiný, obrovský, ale tady? Být tady upnutý na kariéru? Ta rodina je samozřejmě nejvíc, něco, co dává smysl. Jenže zase také platí, že rodinu potřebujete uživit, takže o to víc musíte makat. A pak si to vyčítám a někdy, když je toho opravdu moc, tak se mi samozřejmě i stýská.

Změnilo vás nějak rodičovství?

Od té doby, co ji máme, jsem strašně citlivý na všechno, co se týká dětí. Když třeba vidím dítě v obchoďáku, jak brečí, protože nemůže najít tátu, jsem z toho úplně v hajzlu. Teď jsem třeba četl článek o dvou dětech, co se zavřely do nějaké truhly nebo krabice a udusily se. To je děsivé, strašné, úplně mě to rozhodí. Jsem možná až přecitlivělý a opatrný. Vůči ní samozřejmě – když vyleze na sebemenší zábradlí, kde hrozí jakýkoli minipád, zastavuje se mi dech a jsem paralyzovaný. Ale i vůči sobě mám jakoby větší pud sebezáchovy. Bojím se, aby se mi něco nestalo, protože mám dceru, a kdyby neměla tátu, ona je ta, co by to odnesla nejvíc.

Vrátím se k tomu budování kariéry. Vy jste to už trochu nakousl, navíc jste o tom v minulosti celkem otevřeně mluvil. Uživit se herectvím u nás není vůbec snadné…

Na druhou stranu, každému asi dělá problém se dneska uživit, ať dělá cokoli.

Vy jste ale jeden čas reálně uvažoval, že s herectvím seknete a půjdete dělat něco výdělečnějšího. Kdy a co změnilo váš názor?

Když jsem začal točit…

Takže když přišel v roce 2015 seriál Doktor Martin?

Přesně tak, to byla ta doba, kdy si mě takříkajíc všimli, začal jsem víc točit. To byl Doktor Martin a pak seriál Strážmistr Topinka, kdy jsem se dostal i do povědomí diváků. Vlastně asi jim vděčím za to, že jsem se na herectví nevykašlal, protože nebýt jich a toho, že na ty seriály koukali, bylo by všechno jinak.

A v čem tkví to kouzlo, že si někoho všimnou a dostane se k filmu a někoho ne?

To já vlastně nevím. Protože někdo se snaží celý život prosadit, a i když je to skvělý herec, nepodaří se mu to. Já nevím, jako by ho kamera neměla ráda, nebo nevím.

Vy jste v minulosti takhle zmiňoval svoji přítelkyni s tím, že si myslíte, že je mnohem lepší herečka než vy, a že nechápete, že si jí od filmu ještě nevšimli…

To si myslím pořád, že je lepší než já. Ale asi je to dílo nějaké náhody, štěstí, prostě vám život nečekaně přinese do cesty něco jako mně třeba Doktora Martina. A jakmile se tohle stane a vy to úplně nepokazíte, tak už najednou nejste pro televizi nebo lidi od filmu pan nikdo, ale ten, co hrál tam a tam.

Takže kromě talentu a hereckého umu je potřeba i štěstí…

To každopádně! Z hodně velké míry. Fakt znám řadu fantastických herců, kteří ale vůbec netočí, a já nevím, čím to je. Oni si to nedokážou vysvětlit, já také ne.

Jenže uživit se pouze divadlem je v podstatě nemožné, jestli to chápu dobře.

No jistě. Hraju v Národním, ale můj plat mi na složenky rozhodně nevystačí.

Proto asi točí herci z Národního nekonečné seriály a lidé se přou, jestli je to umění a jestli to mají zapotřebí. Jak to vidíte vy?

Já to beru tak, že role v mainstreamovém seriálu mi dává určitou svobodu si pak třeba vybírat mezi více projekty. Protože díky tomu seriálu jsem víc na očích, je větší šance, že si mě zase někdo všimne, že mi bude chodit víc nabídek na různé věci a já si budu moct vybírat. Je to způsob, jak zaplatit složenky, ale také jak si budovat řekněme nějaké PR, aby chodily nabídky jak na tyhle mainstreamové role, ale i řekněme na ty artovější, může mi to přihrát takové to herecké žrádlo, jak říkám.

Na druhou stranu na mainstreamu není nic špatného a i ten může být kvalitní. Zlatá labuť, ve které teď hrajete, je příjemná dobovka. Podle čeho si z nabídek vybíráte?

Vím, co chci dělat a co ne.

A co dělat nechcete?

Nic, v čem bych se cítil nesvobodný. Nemám rád věci, které jsou striktní a direktivní, rád se na projektech podílím i jako tvůrce, ne jenom jako reproduktor.

Takže nabídky i odmítáte?

Ano, ale nemyslete si, že jich je nějaká spousta. Tolik jich zase nedostávám, nepatřím mezi herce, co mají plný diář na pět let dopředu.

Váš tatínek je havíř, maminka také nemá s uměleckým světem nic moc společného, jak jste se k herectví vůbec dostal?

Je pravda, že táta je havíř a moje maminka je žena tisíce a jednoho řemesla. Ale k herectví jsem se dostal úplně banálně, přes dramatický kroužek na střední škole.

A jak výběr vašeho povolání vzali rodiče, respektive napadá mě hlavně ten tatínek havíř. Neproběhlo něco ve smyslu „nechceš se živit poctivě rukama“ a podobně?

To ani ne, spíš z toho samozřejmě měl srandu, takové ty chlapské řeči. Havíři jsou chlapi od rány, takže když jsem si někde četl básničky, tak trousil takové ty vtípky, jako že jsem tepluška a tak.

A teď, když vás třeba vidí v Národním divadle?

Táta to moc neprožívá, ale asi má radost. Když ho zastaví chlapi v hospodě a říkají „hele, ten tvůj synek hraje v tom a tom“, to mu asi dělá dobře, že se může trochu pochlubit. Nebo když s ním někde jsem a přijdou jeho známí, aby se se mnou vyfotili.

A maminka?

Ta si to užívá.

Jezdíte s ní na filmový festival do Karlových Varů, je to tak?

Já tam jezdím hlavně kvůli ní. Mám samozřejmě rád filmy, mám rád i Jirku Bartošku, se kterým jsem točil Strážmistra Topinku, ale tam na sebe stejně nemáme čas, protože má hrozně práce s organizací. A na večírky si nepotrpím. Ale maminka to tam zbožňuje, tak ji vždycky jednou za rok vyvezu do Varů. Limuzína ji přiveze na červený koberec, ona si vezme hezké šaty a je šťastná. Chodíme na filmy a dobré jídlo, večer si dáme sklenku vína, je to prostě takový náš čas. Sám bych tam nejel.

Když pominu divadlo a film, také jste se dost zviditelnil satirickým internetovým pořadem Luxus na talíři, kde jste si dělali legraci z přehnaně gurmánského vaření z extrémně drahých surovin. Takže jste buřty plnili lanýži, ze selátka jste použili trochu masa a zbytek jste vyhodili a podobně. Mě to dost bavilo…

Tak to patříte asi do té části lidí, kteří pochopili, že je to sranda a nadsázka, protože druhou půlku diváků jsme tehdy vyloženě pobouřili, jak můžeme takhle plýtvat, když většina národa nemá pomalu na nájem.

Jako že nepochopili, že to není myšleno vážně?

No, nepochopili. V diskusích nám lidé hrozně nadávali. Ale pozor, nejen v diskusích, ale i mezi mými známými, v mé bublině to řada lidí vzala vážně. Kamarádi mi třeba psali, k čemu jsem se to uvolil, že mám teda na víc a podobně. Ale víte, když si to vezmu podle svého táty, když děláte šestnáctihodinové směny, přijdete domů urvaní, dáte si toho vrabce s knedlíkem a se zelím a u toho si pustíte někoho, kdo vám říká, že si máte koupit selátko, vzít z něj jen hřbet a zbytek vyhodit, tak nemáte chuť ani energii přemýšlet, jestli to myslí vážně nebo v ironii. Prostě ho rovnou pošlete do prdele.

To váš otec udělal?

Chtěl mě vydědit! Prostě když viděl, jak vyhazuju svíčkovou, byl na prášky. Ale jasně, pak jsem mu to vysvětlil, vyšla mi i kuchařka, pochopil, že je to vtip, a nakonec se tomu smál. Ale prvotní reakce byla drsná.

Je pravda, že já se bavila, ale když jste tam řezal jehněčí hlavu, abyste vypreparoval mozeček, nebyl to hezký pohled.

To byl ostrý díl, pravda. Abych byl upřímný, já se u toho tenkrát pozvracel. Protože vůně spálených kostí od brusky není nic moc, to vám povím. Navíc jsem byl tehdy po nějakém divokém večírku v Brně. No, a když jsem začal řezat tu hlavu bruskou, prostě jsem to nedal.

A jak to máte s vařením vy? Vaříte doma?

Já vaření miluju, navíc jsem se to díky tomu pořadu i naučil. Lidé platí tisíce, aby se naučili vařit v nějakém kurzu, a vidíte, v tomhle případě mě to naučili a ještě pár tisíc dali oni mně. Ve vaření se doma střídáme. Miluju italskou kuchyni, umím dobré lasagne nebo třeba carbonara.

Luxus na talíři vás naučil vařit. A co Zlatá labuť? Ta je z prostředí obchodního domu, tak jak to máte s nakupováním?

Nakupování je svým způsobem relax, a když už člověk žije a má za co, tak proč občas nenakupovat. Ale zas toho nesmí být moc a nesmí to být dlouhé, mně se většinou po hodině v obchoďáku už dělá trochu špatně. Ale rád nakupuju různé dobroty, sýry, dobré uzeniny, ale hlavně pro malou hračky.

Díky Zlaté labuti jste teď zase hodně na očích, poznáte to třeba i podle většího zájmu lidí? Že vás poznávají, chtějí podpis? A je vám to příjemné?

Já myslím, že je to prostě součást mojí práce, takže se snažím být příjemný. A pokud toho není nějak extra moc, je to příjemné i mně. Když se čas od času někdo chce vyfotit nebo podpis, je to úplně v pohodě. Ale když jdu třeba s rodinou na koupaliště a změní se to tam v autogramiádu, to už je pak moc. Ale obecně platí, a tak se to také říká, že herec je živ ze zájmu diváků, a proto to beru jako součást své práce. Možná trochu takovou daň za to, že můžu dělat práci, která není stereotypní, baví mě a naplňuje, a že za tu možnost vděčím právě lidem - divákům. Tak proč bych se s nimi nevyfotil nebo se jim nepodepsal.

Na závěr se přece jen ještě vrátím k divadlu a hlavně k tomu Národnímu. Národní divadlo je taková herecká meta a je asi velký závazek tam hrát. Vnímáte tu tíhu zodpovědnosti?

Já to mám umocněno ještě tím, že jsem do Národního divadla nastoupil půl roku před covidem. Takže jsem přišel do angažmá, aniž by to někdo tušil, pak se divadla zavřela a Národní se o mě staralo, i když jsem nic nevytvářel. Bude to znít pateticky, ale mám pocit, že to tomu Národnímu musím nějak vrátit. Takže se fakt snažím, nejen sám za sebe, ale snažím se motivovat i kolegy, nevím, jak to popsat. Je tam prostě takové to pnutí, že jim to dlužím. Tak se snažím divadlo svoji aktivitou trochu rozmazlovat. Jako že třeba většina herců dělá ročně dvě inscenace, já mám letos tři, například.

A máte nějakou vysněnou filmovou roli?

To víte, že kolikrát koukám na film a tam herec nic moc, tak si domýšlím, co bych udělal já a podobně. Prostě za tím vidím zase to herecké žrádlo. Jinak, o konkrétní role mi ani tak nejde, spíš o to, jací lidé jsou kolem.

Takže vás nelákají role, ale spíš spolupráce s určitými lidmi?

Vždycky jde hlavně o lidi. Když hrajete nebo natáčíte s lidmi, kteří jsou charismatičtí, něco vám dávají, nechodí na plac jako do fabriky, to je nejvíc.

V tom případě se tedy neptám na vysněnou roli, ale na vysněné kolegy…

Těch je spousta. Třeba Martin Finger nebo Jiří Panzner, to je herecký génius. Ze Slováků pak například Marek Geišberg nebo Daniel Fischer. Z hereček Tereza Dočkalová, samozřejmě moje přítelkyně Veronika Lazorčáková nebo Lucie Juřičková.

Roberta Mikluše změnilo rodičovství, královnu politické satiry zase rozvod. Zuzana Bubílková: Po zklamání s manželem chlapům jako partnerům nevěřím