„Seriál Kukačky voní po hnoji a benzinu a mám ho hrozně rád,“ říká jejich režisér Biser Arichtev

Biser A. Arichtev (46) je zárukou, že se seriál stane hitem a osloví širokou veřejnost. Nebojí se silných témat, jako je výměna dětí (Kukačky) nebo duchovní vůdce, který znásilňuje své klientky (Guru), dobových projektů (Zlatá labuť) ani společenské sondy starých časů (Vyprávěj). Ač měl původně v plánu věnovat se ekonomii a ve 35 letech mít kupu peněz a nemuset už pracovat, jak sám říká - přišel odhoz. Dostal se k filmu a posléze z role pomocného režiséra až na pozici režiséra hlavního. Je úspěšný, a přesto stále velmi pokorný, váží si dobrého rodinného zázemí, které vytváří s manželkou, herečkou Veronikou Arichteva.

Jak by se táta dvou synů rozhodl, kdyby se dostal do situace jako hrdinové v Kukačkách a zjistil, že mu dítě vyměnili u porodu? Proč se ve chvíli, kdy je na vrcholu, rozhodl dát si pracovní pauzu? A je mu blízký svět sociálních sítí, kterému kraluje jeho žena? Nejen o tom jsem si povídala s populárním režisérem.

Skončila druhá série Kukaček, kterou si zamilovaly statisíce diváků. Přitom vy jste po první sérii byl k možnosti natáčet pokračování hodně rezervovaný. Proč jste do toho nakonec šel?

Pro mě bylo důležité, že jsme pro druhou sérii měli další úroveň. První série byla analýzou rodičovství, v druhé sérii bylo silným motivem soužití a to, co všechno je člověk schopný obětovat pro rodinu. Diváci mohli sledovat dvě rodiny, u kterých, ač se velmi snaží, dochází ke třenicím a konfliktům. Obě strany to myslí dobře, záleží jim na tom, aby byli vyměnění chlapci co nejvíc v pohodě, ale ten střet tam je a eskaluje.

Kromě vývoje vztahů mezi ústřední čtveřicí tady byly navíc i silné napojené příběhy, například mladé holky Denisy, která na tom malém městě zůstala tak nějak viset, i když měla ambice studovat na vysoké škole. Pak příběh maminky jedné z hlavních hrdinek, která potřebuje vyřešit a odhalit minulost… To tam všechno udržuje napětí. A spolu s hereckým obsazením a kulminací příběhu to hezky funguje, myslím, že se to pěkně povedlo. Já mám ten projekt hrozně rád.

Tušil jste od začátku, že bude mít seriál takový úspěch?

Pro mě je vždycky důležité, abychom měli silné téma, které dokáže společností rezonovat. A tohle (téma výměny dětí u porodu, pozn. red.) bylo silné natolik, že nebylo možné, aby se s lidmi nepotkalo. Někteří tvůrci staví na prostředí, na postavách, na dějovém motivu, já mám rád, když jsou v příběhu silné momenty. Ten vypravěčský element potom provede nás režiséry dějem a snadněji se nám přistupuje k jednotlivým scénám. Dokážeme se pak ponořit do atmosféry, zhmotnit tu scénu. Má to barvy, vůně a dobře to funguje.

Když mluvíte o vůni, někde jste říkal, že Vyprávěj voní po kávě.

Je to tak. Ukázalo se, že rozhovorů u kafe je v seriálu opravdu spousta. Dokonce si někdo dal tu práci a udělal video ze scén, kdy se tam řekne Dáš si kafe? – a má to snad dvanáct minut. Pojď na kafe je takový obecně společenský moment, odkazuje na neformálnost situace, víte, že si příjemně popovídáte, a nejen o práci.

Jak voní Kukačky?

Asi trochu hnojem. A pak také benzinem. Jsou tam motorky, je to malé město.

Příběh Kukaček je silnější než jiné. Celou dobu víte, že to nemůže dopadnout „dobře“, je to bolavé. Jak se vám takový námět točil?

Člověk má obecně tendenci vycházet z vlastních zkušeností a tady si přirozeně říkáte: Jak to budu dělat, když tohle prostě nevím? Já jsem se nechal vést těmi figurami, tím, co je pro jednotlivé postavy důležité, jaký mají cíl a status a podobně. Ale je pravda, že v tomto případě tři ze čtyř hlavních postav dlouho nevěděly, co mají dělat.

Kdo podle vás jako první tušil, jak by měl tu těžkou situaci řešit?

Postava Martina Kadlece, kterého ztvárnil Marek Adamczyk. Ten vlastně jako první definoval možnou cestu a přiznal, že chce oba kluky. A postupně se to otočilo: Na začátku to byl nejméně populární postoj a ve finále je to postoj všech čtyř postav. Ani jeden si nedokáže představit, že by opustil svoje dítě, a zároveň chtějí i to druhé. Tím vzniká obrovské dilema, jak situaci řešit a vyřešit, i tam zazní, že správné či ideální řešení neexistuje. Vždycky to bude kompromis a bude to bolet.

Která z postav je vám svým jednáním a smýšlením nejbližší?

V zásadě jsem měl nejblíž právě asi k tomu Markovi, jehož názor dává smysl. Ale když se tím zabýváte dál, zjistíte, že vždy dojde k újmě na druhé straně. A s tím se blbě žije, to je to tření. Nechcete ztratit dítě, které jste vychoval, navíc jejich situace je o to těžší, že klukům je šest let a jeden z nich má Aspergerův syndrom. Jiné by to bylo, kdyby se na výměnu přišlo ve dvou, ve třech měsících, kdy vazba ještě není tak obrovská a pevná, to pouto tak silné.

Jak byste v dané situaci jednal vy? Sám jste tátou dvou kluků.

Podle mě se ten příběh vyvíjel tak, jak by se vyvíjet měl. Jednal bych stejně, přišlo mi to všechno uvěřitelné. Ty situace byly vlastně až hrozivě hmatatelné. Já bych chtěl dítě, které vychovávám od narození, a současně bych chtěl vědět o životě toho druhého dítěte, být s ním v kontaktu.

Můj velký obdiv má dětský herec Viktor Sekanina, který Kubu s Aspergerovým syndromem hrál. Oba herecké výkony byly velmi přesvědčivé. Máte nějaké triky, jak pracovat s dětmi?

Nemám univerzální klíč, každé dítě je jiné a funguje na něj něco jiného. Pro nás bylo důležité, aby tolik nevnímaly natáčení, aby to pro ně nebyla práce, braly to jako hru a nebyly v křeči. Cíleně jsme vybírali kluky starší, kteří ale vypadají mladší. Nastupují do první třídy, a kdybychom obsadili šestileté, bylo by pro ně natáčení náročné.

A triky? Pro nás byla obrovskou pomocí Veronika Duchková, maminka seriálového Kuby a zároveň herecká koučka, která nám moc pomohla s přípravou, aby zvládli fungovat po celý natáčecí den a podobně. Navíc kluci se skamarádili a těšili se na sebe, to byl bonus, který také obrovsky přispěl k hladkému průběhu. Věděli, že na to nejsou sami. Zpočátku byli trochu vyjukaní, ale rychle se rozkoukali.

Jak probíhalo obsazování?

Na to nikdy nejsem sám, to rozhodně není sólo hra. S týmem jsme vybírali ze 300 kluků a dělali pak postupnou selekci. Jeden z rozhodujících faktorů bylo i to, když v každém dalším kole podávaly ty děti konstantní výkon. To pak poznáte, že je tam dobrý základ.

Když se režisérovi dobře pracuje s konkrétním hercem, je přirozené, že jej obsazuje i do dalších projektů. Máte vy sám oblíbený herecký typ, s kým se vám dobře natáčí?

Pracuje se mi dobře s herci, kteří mají chuť dát svým postavám přidanou hodnotu. Někdo interpretuje dobře scénář a svůj text, někdo ale jde dál, hledá a čte mezi řádky. Někteří herci jsou techničtí, jiní dokážou svojí energií postavu posunout a rozvíjet. A čím dřív odhalím ten herecký typ a nástroje, které na něj fungují, tím dřív se sladíme.

ČSFD říká, že jste s režií začal v roce 2006 seriálem Horákovi. Do té doby jste byl pomocným režisérem a říkáte, že byste jím byl klidně i dál. Dnes jste jedním z nejúspěšnějších režisérů. Už jste si na úspěch zvykl?

Letos mi bude 47 a vlastně mi pořád hlava nebere, že se to děje. Já se pořád cítím stejně, jako když mi táhlo na třicet. Nevím tedy, jestli mentálně, to by asi nebylo dobře. Ale říkám si, že to určitě ještě není všechno, přemýšlím, co na mě ještě čeká.

Původně jste prý plánoval, že v pětatřiceti budete mít hotovo a vyděláno…

Je to tak. Ale mně to prostě jednou za čas v životě někam odhodí a začnou se dít změny. Někteří lidé mají rádi jistotu, já asi spíš patřím mezi dobrodruhy, chci něco zažít. Být pomocňák byla moje jistota, ale stal se mi ten odhoz. Podobně jako s tou ekonomkou, kdy mě to nakonec odhodilo k filmu. Teď čekám, jaký odhoz bude další.

Co byly nejzásadnější odhozy a momenty ve vašem životě?

To, že jsem z ekonomky šel na filmovku a že jsem pak začal režírovat. To jsou asi dva největší.

Jste na vrcholu, slavíte úspěchy s každým projektem a vy se rozhodnete dát si rok pauzu. Máte potřebu přemýšlet, co byste do budoucna rád?

To asi ne, takhle to nemám. Ale chtěl jsem si trochu odpočinout. Říká se, že jsou umělci, kteří podávají lepší výkon, když jim není úplně dobře, že je pak umění jejich terapie, nosný proces. Ale já to tak nemám. Musím vést herce, jsem zodpovědný za natáčení, za štáb, za budget, vůči producentům. Je určitě lepší, když je člověk v kondici. Jedno vyčerpání z práce mám za sebou a řekl jsem si, že se potřebuju na chvíli zastavit, abych měl z tvoření zase radost. Samozřejmě je těžké tu kontinuitu přerušit, ale věřím, že pomyslný výpadek přinese něco nového.

Vaše žena nedávno sdílela fotky z dovolené a nazývala váš společný čas utužováním, které jste se rozhodli ordinovat si pravidelně. Rozhodl jste se dát si pauzu i kvůli rodině?

Pravda je, že filmařina je časově náročná, natáčecí dny mívají dvanáct i čtrnáct hodin. A celý den jste v tvůrčím procesu, plně soustředění. Když pak přijdete domů, tak chcete, aby to bylo fajn. Nechcete žádnou nálož. Mít fajn zázemí je pro mě hrozně důležité, aby mě práce bavila.

Často se vás s manželkou ptají, jak se vám spolu pracuje. A vy nezakrýváte, že jste oba pod tlakem. V čem ale vidíte výhody, když je vaše žena herečka? Je tam větší míra pochopení pro život umělce?

Určitě. My vycítíme, že se něco děje, aniž bychom o tom museli mluvit, poznáme, jestli si ten druhý z práce něco nese. A já už jsem se naučil, jak moc důležité je nedržet to v sobě a řešit to. Nechci, aby se mi to podepisovalo na životě. Tuhle věc mi do života přinesla právě Veronika, která nesnáší, když něco visí ve vzduchu. Dřív jsem neměl potřebu sdílet, snažím se to změnit.

Kdysi jste řekl, že vás během natáčení Vyprávěj Veronika upozornila, jak je důležité s herci pracovat, a nejen z hlediska herectví.

My jsme se potkali na herecké, pracovní platformě a ona mi dává tu sebereflexi lidskou. Člověk si pak uvědomil ten přesah. Upozornila mě, že málo chválím, že pro ni jako pro herečku je chválení důležité a motivující.

Máte nějaké sny, které byste si chtěl splnit třeba teď během filmařského volna?

Budeme se hodně věnovat rekonstrukci našeho domu a to mě moc baví. Stavařina je hrozně pěkný obor, baví mě sledovat při práci všechna ta řemesla.

Zapojujete se vy sám?

V této fázi ještě ne, ale chystám se na zahradu, zajímá mě například hydroponické pěstování, ve kterém vidím budoucnost oboru. Já jsem totiž ze zahradnické rodiny, svoje prarodiče si pamatuju s rukama od hlíny.

O rodině točíte seriály, sám jste tátou dvou synů. Co byste jim chtěl předat?

Aby byli pracovití, aby nebyli sobečtí, aby pomáhali lidem kolem sebe. Vnímám, že se opět vracíme k životu v komunitách, že roste touha ve společnosti víc se o sebe zajímat a vídat se i mimo rodinu. V tom jsme kdysi vyrůstali.

Na vás je vidět mimo jiné i skrz Instagram vaší ženy, která je úspěšná influencerka. Jak nahlížíte na svět sociálních sítí?

Dělávám si srandu, že jsem Instahusband, partner influencerky. Ale pravda je, že kromě toho, že nám Veroničiny aktivity na sociálních sítích tvoří část rodinného příjmu, tak ji to především baví, realizuje se v tom. Je svá, umí otevřít překvapivá témata, má esprit a osobnost, která lidi baví. Někdy je toho na ni samozřejmě moc, umí to být náročné, ale pak jsem tam já a ona se o mě může opřít.

A není toho moc na vás, když je okolo vás trio 3v1, tedy Veronika a její dvě kamarádky Nikol Leitgeb a Martina Pártlová?

Mám celou tu partu moc rád, ale přiznám se, že holky třeba v rádiu neposlouchám, trochu z principu se tomu vyhýbám. Je to svět Veroniky a já vím, že bych měl tendenci se k tomu vyjadřovat a to ani jeden nechceme.

Se světem sociálních sítí souvisí i tzv. sharenting. Víte, v čem je jeho nebezpečí?