Flám mi zachránil život: V bytě, kde jsem měl spát, bouchl plyn, vzpomíná herec Vladimír Kratina

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Všude chodí včas, nejlépe pěšky. A když tvrdí, že popoběhnout je nedůstojné, uvědomíte si, že v takové situaci si jednoho z nejcharismatičtějších českých herců opravdu nedovedete představit.

Práci bere tak, jak přichází, bez utápění v pochybnostech, co je a co není umění. Když řekne „nominovali mě na nějakou Thálii nebo co“, není v tom pohrdání – prostě to neřeší. První velkou filmovou roli mu svěřil Juraj Herz ve snímku Křehké vztahy a širokou popularitu mu přinesly seriály Druhý dech, Letiště, Cesty domů, Ordinace v růžové zahradě, Místo zločinu Plzeň, Já, Mattoni, Zoo a také účast ve StarDance.

Téměř na deset let z oboru odešel, a tím pádem se trochu ztratil ze zorného pole režisérů, zato se mu ale vrátila chuť hrát. Přesvědčit se můžete třeba v pražském Činoherním klubu. Představení Bůh masakru je na repertoáru od roku 2008, naopak Kočka na rozpálené plechové střeše patří k nejnovějším titulům.

Vladimíre, pracoval jste ve vítkovických ocelárnách u pece. Jak jste tento bod do životopisu získal?

Potřeboval jsem něco dělat v mezičase. Maturoval jsem na SVVŠ, tehdy Střední všeobecně vzdělávací škole. Kvůli reparátu z fyziky až na podzim. A maturoval jsem za 15, což je součet čtyř známek. Tehdy jsem hrál bigbít a psal jsem písničky, ale nevěděl jsem, co s tím, tak jsem se šel učit fotografem v komunálních službách, což byla taková nástavba po té mizerné maturitě.

Že jste pak šel na DAMU kvůli lásce, to je romantická legenda, nebo pravda?

Pravda. Měl jsem lásku, ta šla do Prahy na vysokou, tak jsem taky chtěl do Prahy. Přihlásil jsem se na DAMU a oni mě vzali. A protože zkoušky jsou už v prosinci, tak na ten půlrok, než začal semestr, jsem šel na brigádu na ty martinský pece. Tam jsem pracoval jako čtvrtý tavič, což byl takzvaný šubrař.

Šubr jsou dvířka od pece, to má takové páky, zvedají se nahoru a dolů. Když se tavilo, moje funkce byla chodit tavičům pro sedmičky piva s takovým košíčkem, kde byly čtyři půllitry. Taviči do pece přihazovali různé látky a přísady, a když se ta pec takzvaně odpíchla, vytekla, tak museli tu vyzdívku vyházet magneziem a já jsem jim ta dvířka otevíral a zavíral. No a když jsem přišel po prázdninách na DAMU studovat na herce, vážil jsem asi 120 kilo.

Jak jste to dokázal?

U té pece, kde bylo asi šedesát stupňů, jsme během směny vypili asi dvacet těch sedmiček, pak jsme šli na pivo do hospody – tedy na opravdovský pivo. A do toho jsem pěkně papal, takže jsem přišel na školu a pan profesor Bednář, pohybář, ze mě měl hrůzu. V historické budově v Karlově ulici byl sál se štuky, já měl udělat kotrmelec, a jak jsem sebou flákl o zem, ty štuky začaly opadávat.

Váš ročníkový učitel byl pan profesor Ota Sklenčka. Jaký byl?

Naprosto báječnej. Skvělej chlap. Já jsem se na DAMU přihlásil nenadále, protože jsem našel v brožurce o vysokých školách, že na herectví při výrazném talentu netřeba ani maturity, což bylo v mém případě s maturitou za patnáct velmi důležitý, že jo. Poslal jsem přihlášku v listopadu, myslel jsem, že napíšou někdy na jaře, ale oni se ozvali obratem, že v prosinci je první kolo zkoušek. Musely se umět tři monology, tři básně a jedna próza. Já jsem stihl jen jeden monolog. A jak jsem jel nočním vlakem z Ostravy, ráno jsem přijel do Prahy, dal jsem si na hlavním nádraží pivo, rum a ruský vejce. A šel jsem na DAMU na zkoušky. Pan profesor Sklenčka, který pořád kouřil partyzánky, koukal. A četl, co mám napsané, že jsem si připravil.

Ten jeden monolog?

Já tam měl napsané ty tři, ale předvedl jsem jeden. Pak mi pan profesor řekl, ať přejdu k dalšímu, a já jsem ho neuměl. Takže mi řekl, ať přijdu příště. To jsem se doučil druhý monolog a dvě básně a až napotřetí jsem to uměl všechno.

Řekl vám někdy, čím jste ho tak zaujal, že vám dal šanci přijít několikrát na zkoušky?

Neřekl, takhle explicitně jsme se o tom nebavili. Zkrátka jsem se mu nějak zalíbil.

Potom vám prý výrazně pomohl, když jste byl ve velkém průšvihu: ještě v prvním ročníku jste se dostal do vazby na Ruzyň za hanobení vlajky Sovětského svazu.

To je nepřesný. Nebylo to hanobení, protože vyloženě o vlajku nešlo. Se spolužákem jsme seděli v Makarské vinárně, vypili jsme dost chorvatského červeného vína a šli jsme na kolej v Hradební ulici. Bylo to kolem 8. května 1971, šli jsme kolem našeho školního divadla Disk, na zemi ležela rudá vlajka, která spadla z výzdoby. Já ji vzal, spolužák pak šel jinudy. Byla pouze rudá, ne Sovětského svazu. Já ji sroloval, vzal jsem ji, a když jelo policejní auto, zahodil jsem ji. Oni mě viděli, zastavili, vzali vlajku a mě. Dali mě do separace, byly svátky, tak jsem tam s dalšími třiceti lidmi tvrdl tři dny. Prokurátorka mi dala paragraf 202 výtržnictví, na to bylo osmnáct měsíců v kriminále.

Jak jste tam byl dlouho?

Byl jsem skoro dva měsíce ve vazbě na Ruzyni, pan profesor Sklenčka s advokátkou ex offo, kterou mi přidělili, mě dostali ven. Prostřednictvím zastavení trestního stíhání cestou milosti od prezidenta republiky Ludvíka Svobody. Pan profesor domluvil ve škole, že za mě dala záruku místní svazácká organizace.

Pak už jste zdárně dostudoval?

Zdárně, sekal jsem latinu. A pak jsem zamířil do divadla do Hradce, kvůli bytu. Mně se 30. června 1975, když jsem končil školu, narodila dcera. Měl jsem několik nabídek z Prahy, ale z Hradce přijel ředitel, že mi dá byt a 1 800 korun plat. To bylo tehdy něco!

V Hradci vás prý lákali do strany, ale nakonec vás nevzali, protože jste jim vymlátil divadelní klub…

Byl rok 1975, normalizace, a tam byla v divadle situace, že se komunisti vzájemně vybili, zůstali jim tam tři a ti se po roce střídali ve funkci předsedy. Plus Tonička, sedmdesátiletá vrátná.

Takže potřebovali omladit.

Ano. Přišli, že potřebují mladé perspektivní lidi. Já jsem jim řekl, že se na to necejtím. A jak se to ve mně vařilo, tak jsem se v divadelním klubu ožral, hodil jsem nějakou židlí, stolem, přišla policie, vyšetřovala to… A bylo ticho po pěšině, už mě do strany nechtěli.

V Praze vám flám naopak zachránil život.

To jsem bydlel v garsonce ve Vysočanech, měl jsem angažmá v Ypsilonce, po představení jsme poseděli, život byl jeden velkej flám. Ráno jsem jel domů, vystupuju z tramvaje, jdu k baráku, kde jsem bydlel, a tam lítají ohořelé papíry. Byly to moje básničky a písňové texty. V tom domě v noci vybouchl plyn.

Když mluvíte o písničkách a básničkách, prý jste psal protestsongy a v Ostravě jste hrál v klubu s Karlem Krylem?

Byl to takzvaný Suterén klub, v kulturáku vítkovického dolu, v krytu. Karel Kryl tam hrával… a já jsem tam občas brnkal. Už si nepamatuju co, jak se tomu nevěnuju. Ještě v Ypsilonce se pak hodně muzicírovalo, dokonce jsem k představení Jiříkovo vidění dělal hudbu. A představení Tak jako tak byl vlastně koncert, vyšla z něj deska, kde jsme měli písničky s Markem Ebenem, Jirkou Schmitzerem, Honzou Jiráněm. Ale už je to strašnejch let.

Moje děti měly oblíbenou jinou desku z Ypsilonky – Kocourka Modroočka. Takže jste pro mě Natrhouško.

Ano, tam jsme taky zpívali, to je pravda. A Lucie Bílá zpívala Zelenoočku, měli jsme spolu duet. Docela těžkej, Marek Eben nám složil takovou jemnou písničku. Lucie říkala, že bych měl zpívat v muzikálech, ať přijdu na konkurz. Já si říkal: „To určitě!“

Ale pak jste produkoval Mrazíka na ledě, asi 130 lidí jste zaměstnával. Jak k tomu došlo?

No to bylo šílený. To byla velkoprodukce, dva autobusy, osm kamionů, Karel Gott nám nazpíval Ivánka, Iveta Bartošová Nastěnku, vypravěčkou byla Jiřina Bohdalová. To bylo veliký. A pěkný, povedlo se to. Ale to nenapadlo mě. V Ostravě byli mrazíkologové, jak jim říkám, mezi nimi Boris Urbánek, bezvadnej muzikant, a můj brácha. Jednou brácha přijel, že mají tenhle nápad a ať s nimi do toho jdu. Já Mrazíka moc neznal a Karel Gott taky ne. Když ho vždycky o Vánocích dávali v televizi, Karel zpíval v Německu. Martin Dejdar, který uměl Mrazíka nazpaměť, hrál babu Jagu.

Na muzikálech se prý dá hodně vydělat, ale taky prodělat kalhoty.

To druhé se nám naštěstí nestalo. Měli jsme úspěch, objeli jsme celou republiku. Pro představu: na Výstavišti jsme měli od středy do neděle deset představení pro víc než sto tisíc diváků. Domlouval jsem to s policií, aby to Praha 7 dopravně zvládla. Byla to operace veliká.

Mluvil jste o prvním manželství. To vám nevyšlo. A žena s dcerou potom emigrovaly na Západ. Jaké to bylo – zůstat sám?

Hezký. Já tomu říkám dvanáct let bezvládí. Nevztekal jsem se, bral jsem to tak, že dcera bude mít naději na lepší život. A nebyla to úplně špatná doba. Pochopitelně jsem měl nějaký vztahy, ale naučil sem se, že to okřídlený „sám si vařím, sám si peru, že se na to nevys*ru“, neplatí. Odboural jsem to, klidně vařím, a kdybych se soustředil, tak si i vyperu a vyžehlím. Takže jsem se stal naprosto soběstačným.

Jak dlouho jste se s první dcerou Marií neviděl?

No, dost dlouho. Protože až do revoluce sem emigranti nesměli.

Po těch dvanácti letech bezvládí jste se oženil a máte další dvě dcery, dneska už jste dědeček. Vaše žena Jitka mi před lety říkala, že ona je přísná maminka a vy jste hodný tatínek. Proč?

To je její verze. Moje je jiná v tom, že moje milovaná má tendenci vyžadovat autoritu z pozice matky, kdežto já jsem se v odborný literatuře dočetl, že osobnost člověka se vytváří hlavně v prenatální fázi a do tří let života, pak už se to jenom dolaďuje. Čili já jsem přistupoval k  výchově tak, že od tří let už jsem jenom sledoval, co tam teda je uloženo, a jenom to lehce korigoval. Ale nějakou formou síly nebo nařizování? To ne. Taky jsem se dočetl, že děti si utvářejí pohled na svět z toho, jak vidí fungovat rodiče, jak se chovají k sobě a dalším. Takže jsem si říkal, že nemá cenu do toho nějak násilně zasahovat. Moje žena to brala radikálněji, já se na to dívám takhle.

Co od vás teda holky odkoukaly? Vidíte se v nich?

Vidím. Hlavně je mám moc rád, jsou bezvadný. Asi jako všichni jsou napůl namíchané. Když si třeba jedna dcera stěžuje, že maminka je hrozná, neuvědomuje si, že se chová mnohdy jako ona. Myslím, že se ukazuje, že ta moje metoda taky měla svoje opodstatnění: uvědomují si, že v životě je důležitý být tolerantní a zachovávat klid. Nevyvádět a nemyslet si, že pravda je jenom jedna.

Vaše nejstarší Marie je kosmopolitní, žila všude možně, včetně Zanzibaru. Nejmladší Sofie zpívala v dětské opeře. Žádná vaše dcera neuvažovala, že se vydá vaším směrem?

Dominika a Sofinka měly v jistém věku nášlap, když jim bylo asi dvanáct třináct – třeba Sofinka seděla nahoře na balkoně činoheráku a viděla asi třicetkrát Boha masakru a další představení, Dominika taky načuchla tou atmosférou. Ale naštěstí z toho vybruslily zase úplně do normálu, jsem za to rád. Protože tahle profese není úplně to, co by si otec přál pro své dcery. Bývá to složité.

Když jsme spolu dělali rozhovor před deseti lety, říkal jste mi, že nebilancujete. Platí to pořád?

V podstatě ano. Ne že by nebylo co, ale já nemám nastavené, že bych třeba večer seděl doma, dal si skleničku a říkal si: „Tak co, živote. Co bylo, cos dal, cos vzal.“ Já si sednu, dám si skleničku a spíš přemýšlím: „Hergot, co zejtra. Co se bude dít.“

Prý jste zažil herce, kteří jsou jako cirkusoví koně: Už nevědí, jak dál.

Každé povolání s sebou nese určité opotřebování, to je jasné. A já jsem viděl některé kolegy, kteří z toho byli už dost unavení. Mně velmi pomohla zhruba desetiletá pauza v herecké profesi, když jsem dělal producenta a další věci, protože když jsem se vrátil, tak mě to začalo znova bavit. Cítil jsem se občerstvenej. Jako když starou loď, zespoda plnou chaluh, zvednete do suchého doku a oškrábete ty staré nánosy, tak zas může taková čisťounká vyplout na moře.

Váš tatínek zemřel mladý, když vám bylo čtrnáct. Naopak maminka se dožila požehnaného věku. Po kom jste?

Když jsem kdysi dávno při kontrole řekl mému kamarádovi, internistovi profesoru Andělovi, že tatínek umřel v šestačtyřiceti, zbystřil: „Hergot, to pozor, to tě musíme teda pořádně proklepnout. A sledovat.“ No tak zatím zaplať pánbůh to ukazuje spíš k té mamince. Byla fit do pětaosmdesáti.

Vila Karla Gotta má nového majitele. Jak vypadá dům, kde měl být Gottland?