S influencerkou Jitkou Nováčkovou o tom, jak šetří a jak se s manželem neshodla, pokud jde o výchovné plácnutí

Česká Miss roku 2011 dělí svůj profesní čas mezi modeling a Instagram, na němž má téměř čtvrt milionu sledujících. A také obsah, který byste od modelky primárně nečekali. Velkým tématem Jitky Nováčkové je totiž udržitelnost, ačkoli vysvětluje, že tenhle nejasný pojem nemá příliš ráda. Na jejím účtu @jitkanovackova se dozvíte, jak zamrazovat (a tím pádem nevyhodit) bylinky, kam odnést oblečení, které nenosíte, jak se nalíčit za čtyři minuty nebo uvařit skvělé jídlo bez masa.

Modelka je šest let ve vztahu s finským fotbalistou Timem Sparvem, se kterým vychovává tříletou dceru Leu. S partnerem pobývala v Dánsku, Řecku a Finsku, dnes ale žije rodina v Praze a Tim se statečně učí české fráze, kterými Jitka častokrát baví své sledující. A nutno říct, že smysl pro humor, zvláště ten sarkastický, jí rozhodně nechybí. Povídaly jsme si o jejím nadšení pro zachraňování planety, o tom, jak se jednu dobu v bulváru probírala její postava, ale také o rozdílech v české a finské výchově.

V poslední době se u nás hodně řeší zákaz jakýchkoli fyzických trestů na dětech. Je nějaký rozdíl v tom, jak je vidíte vy a váš partner, který je z Finska?

Když jsem byla těhotná, tak jsem s ním otevřela otázku „výstražného“ plácnutí přes zadek nebo ručičku. Řekla jsem mu, že bych se k tomu uchýlila jen v momentě, kdyby byla dcera opravdu v nebezpečí. A on úplně ztichl. Začala jsem mu vysvětlovat, že ji jen lehce plácnu, aby pochopila, že se to nedělá, a on mi odpověděl, že na jeho dítě ruku nikdo nevztáhne.

Takže je česká výchova jiná?

My vyrůstáme v tom, že je to přece úplně normální, že každému někdy „ujede ruka“, na severu to ale v pořádku není. Díky tomu jsem nad tím začala víc přemýšlet, byl to pro mě takový aha moment. Nikdy jsme na ni ruku nevztáhli a už by mě to ani nenapadlo. U nás je to ale stále zlehčované téma. Slyšíte, že se lidé bojí, co z dětí vyroste, když tohle trestání vynechají, ale já věřím, že právě bití může být důvodem, proč se pak chovají problematicky. Mám jedno dítě a ke všemu malé, takže nemůžu a nechci nikoho lektorovat, ale mně to dává smysl. A vlastně mi to i funguje.

Jak se vám tedy daří s dcerou domlouvat?

Osvědčilo se mi vysvětlovat, proč danou věc nemá dělat. Neříkám jen „tohle nedělej“, ale řeknu proč, že mě to třeba bolí nebo by se něco mohlo stát. A mám pocit, že Lea díky tomu umí skvěle popsat svoje pocity. Umí říct, že je smutná, a my s ní řešíme proč. Nikdy jí neřekneme „nebreč, nic se nestalo“, ale pátráme po původu. Děti neumí zpracovávat emoce a pro ni je to v ten moment ta nejhorší věc na světě. A když ji pochopíme a třeba odpovíme „aha, ty jsi smutná, protože sis zapomněla hračku“, ta situace se rychle zklidní.

V lednu jí budou tři roky a je vidět, že jste se v mateřství opravdu našla. Dá se říct, co vás v téhle nové roli nejvíc překvapilo?

Já jsem se nikdy moc netočila kolem dětí, takže jsem nevěděla, do čeho jdu. Ještě že jsem nevěděla, co to všechno obnáší! Jasně, je tam miliarda nádherných věcí a zároveň je to hodně náročné. Nikdy to vlastně nekončí, nezastaví se to. Dříve jsem měla spoustu projektů, práce, mnoho stresujících momentů, málo spánku, ale vždycky jsem věděla, že bude třeba za dva týdny pauza. To se s dítětem nestane. A pak je tady ten paradox, že když už jste chvíli sami a máte volno, je vám smutno a zase s ním chcete být. Ale teď už je to samozřejmě všechno klidnější a hrozně krásné. S Leou jsme parťačky.

Kromě počátečního nedorozumění ohledně plácnutí se s partnerem na výchově shodnete?

A on se někdo shodne s partnerem na výchově? Ale ne, myslím, že jsme oba hodně benevolentní, ale zároveň mám pocit, že nás Lea respektuje. Že prostě ví, že když řekneme ne, že už to fakt nejde. Já jsem možná v některých věcech mírnější, ale jinak jsme oba dva hodní a poměrně dovolující rodiče.

Změnil se nějak váš vztah od doby, kdy jste se stali rodiči?

S kým? Myslíte s tím sousedem, se kterým tu bydlím? No, je to jiné. Času je hrozně málo a samozřejmě nás hodně ovlivňuje i to, jakou má Lea zrovna noc. Když jsme oba nevyspalí, mám občas pocit, že se sníme. Snažíme se, ale teď je vztah trochu na druhé koleji. Chceme to samozřejmě jeden druhému vynahradit a někdy někam jít, ale je to těžké. Každý máme ještě jiný režim, takže nemáme moc času pro klidné konverzace. Je to trochu výzva, ale oba věříme, že bude lépe!

Nebojte, bude. Teď ale pojďme k vašim začátkům. Když jste v roce 2011 vyhrála Českou Miss, bylo vám osmnáct. Jak jste prožívala, že jste se jako neznámá holka přes noc dostala do „velkého světa“?

Nejdřív jsem si to vůbec neuvědomovala. Celá Miss byl jeden velký kolotoč a měla jsem toho opravdu hodně. Ten moment přišel až ve chvíli, kdy jsem seděla v červené sedačce u Jana Krause. To jsem si řekla „ty jo, ono se asi fakt něco děje“. Já na jeho show koukala pravidelně každý týden a nevynechala jsem snad jediný díl. A najednou jsem tam byla já.

Byla jste hodně nervózní?

Ne, vůbec nechápu, jak se mi to povedlo, ale trému jsem neměla. Vím, že z něj má spousta lidí respekt, a slyšela jsem pak dotazy, jestli jsem se nebála, ale protože jsem ten pořad měla ráda, tak jsem se spíš strašně těšila. Pravda, když jsem v poslední minutě čekala na povel, až budu moct vstoupit, strašně mi bušilo srdce, ale jinak jsem si to opravdu užila.

Po Miss jste se stala známou osobností, takže vás bulvár nešetřil. Pamatuju si, že se před lety nemilosrdně strefoval do vaší váhy a psalo se, jak jste přibrala.

Víte, co je hrozné? Že jsem měla jen o čtyři kila víc než teď. Do osmnácti jsem vypadala, jako kdybych nejedla, a pak jsem najednou přibrala a neuměla s tím pracovat. Bylo to velmi nepříjemné, a navíc když jsem ve stresu, řeším to čokoládou. Takže jsem byla v takovém kolečku a chvíli jsem se v tom plácala. Pak jsem ale potkala svého bývalého partnera, zamilovala se a začalo mi to být úplně jedno. A najednou jsem zjistila, že nejím sladké a chodím cvičit. Bylo to hodně o hlavě.

Ačkoli vás má spousta lidí zaškatulkovaných jako modelku, vy o sobě říkáte, že se za ni tak úplně nepovažujete… Soustředíte se teď víc na Instagram?

Ano, i když teď jsem zrovna měla takové modelingové období. Já jsem v tomhle asi na sebe hrozně přísná. Vždycky jsem měla pocit, že ty správné fashion modelky jsou prostě trochu jiný typ, než jsem já, vím, že pro to nemám predispozice. Jsem spíš komerční typ. Influencerství je oproti modelingu takové měřitelnější.

Berete Instagram pořád jako radost, nebo si občas potřebujete dát digitální detox a trochu se od toho odstřihnout?

Mě to hrozně baví. Poslední dobou mám samé krásné spolupráce, jež mi dávají smysl a u kterých si řeknu „wow, u toho chci být, to chci lidem předat“. Ale jasně, třeba dovolené jsou těžké, protože když je každý moment vašeho života práce, jde trochu hůř vypnout. Nedávám samozřejmě na Instagram všechno, ale jakmile si řeknu, že je něco zajímavého, chci to zaznamenat. Největší klídek jsem měla v Dánsku, kde často pršelo a nebylo co sdílet. Na druhé straně se to snažím vybalancovat tak, že poslední měsíce nahrávám obsah na sítě až večer. Když přijde po páté hodině partner domů, je pak s dcerou a přijde moje hodinka, kdy se zavřu, všechno si nahraju, připravím a ráno třeba edituju nebo řeším e-maily.

Váš obsah se točí kolem tématu udržitelnosti. Jak jste se k němu dostala?

Ani nevím, žádný konkrétní moment mě nenapadá. Spíš jsem postupně začala nad určitými věcmi dumat. Roztřídím odpad, to je fajn, ale kam se dostane? Co někdo udělá s těmi věcmi, které jsou v kontejneru? Tohle téma mě zkrátka zajímá. Ale slovo udržitelnost vnímám jako trochu nešťastné, častokrát je užívané špatně, někdy i zneužívané a spousta lidí neví, co si pod ním vlastně představit. Proto raději mluvím konkrétně. Když se řekne třeba neplýtvání, všichni vědí, o čem je řeč. Stejně jako když se zamýšlíte nad tím, co se stane s věcmi, kterých se zbavíte.

To je, hádám, věc, nad kterou se spousta lidí nezamýšlí.

Já to tak dělám i s věcmi, které dávám do charitativních obchodů, i když si tím přidělávám práci. Když vím, že ty pražské jsou plnější, dám něco i do jiných měst, aby se to opravdu využilo, a tak třeba s dcerou táhnu tašky až do Českých Budějovic. Nechci to jen někam odevzdat s tím, že teď to za mě někdo vyřeší, chci si být jistá, že se to využije. Ale někdy je to hrozně těžké. Třeba při stěhování. Když jsme žili v Dánsku, strávila jsem opravdu hodně času tím, že jsem se snažila sehnat co nejvíc věcí z druhé ruky. Takhle jsem sháněla nejen nábytek, ale třeba i nočník, který mi ve finále někdo nechal před vraty se vzkazem, abych peníze hodila do schránky. V Dánsku vám všichni hrozně důvěřují.

Dá se vypíchnout ještě něco, na čem bychom mohli my všichni zapracovat?

Když vynechám třídění, protože věřím, že to už všichni děláme, pak je to neplýtvání potravinami. Čísla jsou nekompromisní a na skládkách jich končí neuvěřitelné množství. Takže za mě je určitě dobré si zařídit bio popelnici a víc o tom přemýšlet. Můj přítel třeba nakoupil suroviny a udělal nám výborné thajské jídlo, ale co s tou citronovou trávou a dalšími ingrediencemi dál? Teď už se snažíme všechno zužitkovat nebo zamrazit.

Nerada nakupujete nové věci – jak to jde dohromady s vaší láskou k módě?

Ve skutečnosti dobře! Teď jsem třeba objevila skvělý online second hand a z druhé ruky sháním i oblečení pro Leu. Můj přístup je takový, že se snažím hodně nakupovat v sekáčích, ale u těch si nedávám limit, kolik si toho můžu pořídit. To bude až v dalším kroku. Vím, že na sebe nemůžu být moc přísná a chtít z toho svého božího šatníku udělat minimalistický o deseti kusech. To nejsem já, ale chci k tomu dojít.

A co je to kritérium, kdy si řeknete, že si určitou věc můžete koupit novou?

Musí to být praktické nebo nenahraditelné. Dám vám konkrétní příklad. Dva roky jsem sháněla padnoucí černé sako a prostě se mi ho nedařilo sehnat, nikdy to nebylo ono. Pak jsem vlezla do jednoho fast fashion řetězce a našla jsem ho na první dobrou. A nosím ho hodně, mám ho třeba ob tři dny na sobě. Když mi to dává smysl, něco nového si koupím. Ale jak říkám, musí to mít smysl.

Súdánka i plus size: Soutěž o Modelku roku ovládly nestereotypní krásky. Která to vyhrála?