Chytal zmije na kšeft, úplně ochrnul a (skoro) umřel. Takže už to mám za sebou, říká herec Pavel Nový

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Tatínek Pepa z nezapomenutelné komedie S tebou mě baví svět. Postarší otužilec ze snímku Bába z ledu – za tento herecký výkon byl oceněn Českým Lvem. Hrázný Palyza z oblíbeného seriálu Velké sedlo Jaroslava Dietla. Profesor matematiky Mojmír Kalina ze seriálu Ulice. Výrazný charakter ze skvělých filmů Spiklenci slasti či Krajina ve stínu. A samozřejmě letitý člen Studia Ypsilon. Představovat detailněji výtečného herce Pavla Nového opravdu není třeba.

Překvapil mě naprosto neobvyklým úvodem rozhovoru:

Celý svět je scéna, kde muži, ženy, všichni jsou jen herci. Mají své nástupy a odchody. A každý hraje povícero úloh ve svých sedmi aktech… William Shakespeare: Jak se vám líbí?

Líbí, líbí. Vy osobně jste si, Pavle, ta dějství trošičku během života zpřeházel, že jo?

No, už jsem měl smrt jednou takříkajíc na jazyku, fláklo to se mnou v roce 2007. Vím, že to bylo 15. září. Ale to už jsem byl naštěstí ve špitále pod kontrolou. A navíc, když to se mnou fláklo, tak tam byla zdravotní sestra. Šel jsem s kapačkou na záchod a ona se ptala, kam vyrážím. A dál už nevím… Pamatuju si, že půldruhého dne předtím jsem měl halucinace. Přišel za mnou psychiatr, pan doktor Šedivý, a: „Ty prej máš nějaký halucinace?“ A já: „No člověče, lezou na mě takový hnusný zelený červi ze zdi, veliký. A víš, že jsou ti podobný?“ To je poslední, co si z minulého života pamatuju.

Byla to západonilská horečka. Jak dlouho lékařům trvalo, než zjistili, co přesně vám je?

Dlouho, dlouho. Identifikovala to z mozkomíšního moku lékařka ze střešovické vojenské nemocnice, která má specializaci na tropické a subtropické choroby. Nějakou chvíli jsem byl v kómatu, nějakou chvíli jsem byl v umělém spánku. To bych chtěl říct pro všechny: Přátelé, bude-li někdo z vaší rodiny nebo přátel v kómatu nebo umělém spánku (ne že bych jim to přál), choďte za ním, mluvte na něj. Všechno si pamatujeme!

Když vás pak lékaři probrali, váš první „projev“ prý byl vztek?

Vztek přišel potom. Když jsem se probudil, viděl jsem zářivky na stropě. Ty dávají v továrnách, kancelářích a ve špitálech. Došlo mi, že jsem ve špitále, a říkal jsem si: „Ty vole, v čem to hraju?!“ My herci jsme tím řemeslem takhle postižení. Pak jsem viděl okolo sebe ty hlavy – měly roušky a zelené mantly, ve kterých se chodí na operační sál. Tak jsem si říkal, jestli mě operují. A vnímáte jen oči. A jediné oči, které jsem poznal, byly ty mojí ženy – nechala si mě probudit. A pan doktor se mě na něco zeptal, já mu chtěl odpovědět, a nevyšlo ze mě nic než skřek. Divil jsem se, že nemluvím, doktor se zeptal, jestli můžu hýbat očima. To jsem jakž takž mohl. Řekl, že doleva, doprava znamená ne, nahoru, dolů ano. A zkoušel, co cítím.

A vy jste necítil nic.

Právě. Takže jsem pořád kroutil očima doleva, doprava. Totálně vochrnutej. Já jsem dostal takovej vztek, jakej jsem snad v životě neměl. Tak jsem udělal „uá“ a byl jsem zase v čudu. Což byl únik.

Co řekl Pavel Nový o své paní Columbové?>>>

Byl jste ležící, pak na vozíku, pak jste měl berle, pak jednu hůl… Svůj stav jste měřil na výškové tábory cestou na nejvyšší horu světa. Ve kterém jste dneska?

Nevím přesně. Občas mi připadá, že jsem zpátky v základním kempu. Když mi dali chodítko v takovém podstavci a udělal jsem první krok, bylo to dozadu, ne dopředu. Od té doby vím, že jsem zpátečník – nikoli pátečník, jak se chodilo k Čapkům za první republiky.

Počítal jsem si všechny centimetry, co jsem ušel. V rehabilitačním centru v Kladrubech, kdy jsem ušel první kilometr (sečteno za dva měsíce), jsem se ten den i sám poprvé obsloužil na záchodě. Tak jsem tenhle velkej úspěch rozeslal pyšnou esemeskou: „Dneska jsem ušel první kilometr a utřel jsem si prd*l.“ Z jižních Čech od přátel přišla odpověď: „Gratulujeme k dobytí prvního výškového tábora. Nezapomeň, že na Mount Everest jich je osm.“

Tak z toho to vzniklo!

Z toho to vzniklo. A mezi dalšími zprávami byla ta od Martina Dejdara: „A koho to zajímá?“

Tenhle černý humor z Ypsilonky vám pomáhal?

To je vlastně jediná šance, jak všechno přežít. Protože už někde ve starých knihách je napsáno, že chléb svůj dobývati budeš v potu a slzách. No a my máme v Ypsilonce takovou větu, kterou první použil Jirka Lábus: „Řekni to na mě.“ My si na sebe říkáme ty nejhorší věci, co se nám povedou. Takový trapasy. Protože už kdysi dávno Zdeněk Hořínek, divadelní teoretik i praktik, dramaturg a přítel Ypsilonky, napsal studii, která se jmenuje Trapno jako estetická kategorie.

Takže tím se řídíte?

Není nic lepšího. Dělal to i Miroslav Horníček, dokázal vyprávět i o uprdnutí ve výtahu.

Prý jste vždycky chtěl být herec, ale nevzali vás na DAMU. Několikrát.

Třikrát. Třikrát mě nevzali, tak kdybych tam chtěl učit, nemůžu, protože nemám vysokou školu. Můžu mít seminář pod záštitou některého z řádných profesorů. A tak bych někoho z nich o to moc poprosil. Nejde mně ani tak o ten honorář, ale o tu smlouvu. Já bych si ji doma dal do zlatýho rámečku a ukazoval ho vnoučatům: „Nevzali mě tam, ale učil jsem tam.“ Abych se pomstil.

Proč vás nevzali? Zjišťoval jste to?

Při prvních zkouškách jsme se s jistým Petrem Vršeckým dostali do závěrečného kola, kde nás bylo pětadvacet z 602 uchazečů. A mezi těch dvanáct, které brali, jsme se nepropasírovali. Byli jsme tak voražený, že když jsme dostali ten přes průklepák napsanej tenoučkej papírek, kde bylo špatně čitelně napsáno „Nebyl v závorce (a) jste přijat v závorce (a) pro studium na naší škole pro velký počet uchazečů“, tak jsme si s Vršákem zjistili, že ten večer šéf toho ročníku pan profesor Nedbal hraje ve Stavovském divadle, a šli jsme za ním.

Vrátného jsme oblbli, že jsme študenti a neseme panu profesorovi vzkaz, takže nás pustil dovnitř a – dneska už vím, že to byla nevídaná drzost – šli jsme do klubu. Tam jsme ho nejdřív nepoznali, protože měl paruku do nějaké historické hry. Usadil nás u svého stolu, co mu chceme, a já byl mluvčí. Protože jsem byl ještě voraženější než ten Vršák, tak jsem se zeptal, proč nás nepřijali. „Protože jste takoví vybrdsové z brdských hvozdů, až se trošku zkultivujete, tak zase přijďte. Na shledanou.“ Takže jsme vypadli.

A další pokusy?

Už si to moc nepamatuju. Vím ale, že u jedněch těch zkoušek jsme dělali psychologické testy pro stíhače tryskových letadel, půjčili si je od vojáků. Taky jsme dělali etudy u filmu na Barrandově. Já jsem ji dělal s Vršákem a dvě holky tam byly: Regina Rázlová a nějaká Kájinka, miss východní Čechy. Režíroval nás Juraj Herz jako mladý ďábel – zaujal mě už tím, jak vypadal. Kdyby to tak někdo v archivu našel! To by byl zážitek koukat, jak taková čtyři polena hrajou. Já jsem měl za sebou jen jeden film – ve třinácti letech jsem točil s Václavem Vorlíčkem Kuřata na cestách. Nehrál jsem žádnou podružnou roli, ale byl to takovej film o pionýrech.

Tenkrát vás herectví zaujalo?

Věděl jsem to už dřív, že chci být herec. Jen chvíli jsem chtěl být mašinfíra. Jeli jsme motoráčkem domů na Železnou Rudu z poutě z Klatov, kde jsem zřejmě zpráskal pátý přes devátý, a několikrát jsem blinkal. Naštěstí ten motoráček řídil strejda Kropenáč, jak se mu říkalo, protože byl hrozně pihatej. A ten si mě vzal k sobě dopředu, já jsem tam točil nějakým kolem. A poprvé v životě jsem viděl „koleje přijíždět“ proti sobě – jak to bývá vidět ve filmu – a tohle bylo doopravdy!

To vám špatně nebylo?

Ne, to najednou přestalo, strejda Kropenáč mě zachránil. Tím pádem jsem začal chtít být mašinfíra.

Čím vším jste vlastně byl?

Chcete seznam? Toho bude hodně… Tak na Seznamu teď bude, přátelé, seznam mých profesí.

Tak ty nejdůležitější…

Nejdůležitější… Jsem herec. Pak jsem se živil jako šofér, traťový dělník, dřevorubec, kuchař, číšník, dokonce v Puppu. A to je snad všechno.

Traťovým dělníkem jste byl v roce 1989, když jste přicházel do Ypsilonky. Přitom předtím už jste hrál v divadle a ve filmech. Prý jste pracoval na dráze, protože jste měl průšvih?

To byl průšvih v příbramským divadle, kde sem byl v té době už podruhé. Byl jsem tam sedm let, pak jsem byl sedm let v Karlových Varech a pak mě nalákali zpátky do příbramského divadla. Tam byli takoví… Trapl Boys se jim říkalo. Vojtěch Trapl byl „Michelangelo socialistické kultury“.

Prý to byl kamarád Milouše Jakeše.

Ano. Velmi blízký kamarád soudruha Jakeše. A byl to – pozor! V mládí to byl ohromnej chlap, měřil dva metry, hrál hokej a vypadal fantasticky i pokročilém věku.

Co jste mu provedl?

Nic. Ale jak jsem mluvil o těch Trapl Boys, to byli dva pánové … A já jsem nevěděl, že jejich základním úkolem bylo udávat. Trapl tam tenkrát režíroval svoji hru o tom, že v roce 1971 během prověrek vyhodili herce z divadla, on šel dělat do cihelny a tou dělnickou profesí se propracoval zpátky do divadla. Já jsem hrál okresního tajemníka strany přes kulturu, který dá na konci po soudružsku všechno do pořádku. Takovou roli mi soudruh Trapl svěřil!

Vzpomněl jsem si na historky, jak se herci podle Stanislavského chodili bát do lesa, nebo když měli hrát horníka, museli sfárat do šachty. Tak jsem vymyslel šílenou ptákovinu, abychom se zbavili aspoň jedný zkoušky: „Soudruhu Traple, já mám kamaráda, ten pracuje v cihelně. Jestli bychom si tam mohli udělat exkurzi, abychom si tak jako to prostředí ohmatali, abychom si to zažili.“ A on: „No to je výborný, soudruhu Nový!“ Tak jsme jeli divadelním autobusem do Sedlčan do cihelny, tam jsme měli exkurzi a já jsem to pak dohnal ad absurdum: „Co kdybychom řekli soudruhům cihlářům, jestli by byli tak laskaví a dali nám jednu tu cihlu, abychom ji měli jako takový atribut té dělnické profese na jevišti.“ „To je výborný nápad, soudruhu Nový,“ zajásal soudruh Trapl.

On nepoznal, že si z něj děláte legraci?

Bral to vážně. Já jsem, si myslím, docela slušnej herec, tak jsem to dobře hrál. O prázdninách mi soudruh Trapl napsal dopis, kde se mnou souzněl po soudružské stránce, to mě pobavilo. Jenomže pak mě jeden z těch Trapl Boys práskl, tak soudruh rozhodl, že mě nevyznamená tím, abych hrál tak důležitou roli tajemníka strany. Sděloval mi to tehdejší ředitel Kamínek s tím, že s tím nemůže nic dělat, protože na premiéru má přijet soudruh Jakeš.

Generální tajemník ÚV KSČ.

Právě ho zvolili v uvozovkách – rozhodli o tom v Moskvě. A vlastně i za to, že jsem herec, může komunistka.

Jak to?

Moji rodiče měli kámošku, Vlastu Fáberovou, ta patřila za války k ilegálnímu ústřednímu výboru KSČ s Juliem Fučíkem v čele, který vysbírali fašisti. Vlasta byla pět let v Buchenwaldu a říkala, že to byly nejkrásnější roky jejího života. Já jsem se divil a ona mi vysvětlila, že fašisti udělali chybu, že všech sedm zabásnutých komunistek – mezi nimi byla i Gusta Fučíková – dali na jeden barák. Jedna zemřela a zbylé žily na jedné palandě. Prý se o sebe staraly a držely při sobě - proto hrůzy téhle doby parta těchhle bab přežila. Tož takovouhle známou jsem měl. Ona všechny znala, takže když jsem se jí ptal na Jakeše, věděla, že je to hodnej, ale hloupej kluk ze Šumavy, který bude dělat, co budou chtít. Proto ho tam postavili.

Jenomže z divadla jste musel odejít?

To bylo tak, že když jsem se dozvěděl, kdo mě práskl, tak jsem ho chytil, držel jsem ho v luftě, protože byl malej a já byl tehdy ještě v kondici, a říkal jsem mu, že ho možná zabiju. Že prostě takový svině nesnáším. Ale pak jsem si uvědomil, že by mě zavřeli, tak jsem ho pustil… A on to na mě práskl. Tak jsem šel za ředitelem, že bych potřeboval odejít z divadla, a on že mě nemůže pustit, tak jsem si půjčil v knihovně zákoník práce a nalistoval jsem si, že můžu dát výpověď pro nevyužití kvalifikace. Já jsem žádnou kvalifikaci neměl, jen maturitu na střední škole všeobecně vzdělávací, jak se tenkrát jmenovalo gymnázium. Na základě toho jsem byl asi za čtrnáct dní z divadla pryč.

A proč jste šel na dráhu?

Tehdá se dávalo razítko zaměstnavatele do občanky, během prvního týdne mě asi pětkrát kontroloval uniformovaný policista a upozornil mě. „Ale vy už nepracujete!“

Že jste příživník?

No ano, protože každý byl povinen pracovat, takže jsem mohl být honěn za příživnictví. Pak jsem se dozvěděl, že bych to nějak ustál, protože jsem měl příjmy z filmování, ale tenkrát jsem se bál, tak jsem hledal jakoukoli práci. Potkal jsem spolužáka Jardu Masnera a on mi poradil: „Pojď k nám na dráhu.“ Tak jsem se stal traťovým dělníkem na půl úvazku.

Abyste mohl točit?

Jo, to jsem zrovna točil dva filmy najednou. Měl jsem benevolentního šéfa Jardu Berana, kterému jsem vždycky říkal, kdy příští týden přijdu do práce, a on mi to toleroval, měl jsem smlouvu na počet hodin.

V té době už jste měl natočenou komedii S tebou mě baví svět, kterou pak diváci zvolili za komedii století. Překvapilo vás to?

Hodně jsme se tím filmem bavili. Že jsme byli skvělá sestava, to byla zásluha režisérky Marie Poledňákové, ta nás dala dohromady. I štáb byl úžasnej. Dokonce jsme – i s producentem Janem Balzerem – vymýšleli jiný název, tvrdili jsme, že S tebou mě baví svět se ani nedá pořádně přeložit do angličtiny. Protože co kdyby to byl světovej biják? A on to nakonec světovej biják byl, protože ten film se promítal leckde po světě. Tantiémy chodily z Německa, Francie, Izraele, v Americe se ten film dokonce promítal i v kinech, což je tam u cizích filmů velmi vzácný úkaz.

Přitom vám, Václavu Postráneckému a Júliovi Satinskému prý během natáčení paní režisérka přišla vynadat, že jste jí zkazili film.

To viděla první denní práce, co se natočilo a vyvolalo. Tenkrát dostala strašně málo materiálu, moc jsme toho nemohli pokazit, takže to bylo napínavé. Jí ty denní práce večer promítli, my jsme seděli s Vaškem a Julkem u stolu a ona přišla a plakala, že jsme jí zkazili film. My z toho měli mindrák, vážně! No a pak se ukázalo…

… že ne.

A ukázalo se, že jsme ho zkazili asi dobrým směrem. Musím říct, že jsme přispěli svou troškou do mlýna, ale proto si nás koneckonců obsadila. Ale ten nápad, způsob natáčení a všechno okolo – to bylo její.

Tenhle populární film jste natočil, když vám bylo čtyřiatřicet. A jen o pár let později, ve čtyřiceti, jste si prý uvědomil, že jste v životním poločase. Co se stalo?

Když jsme s bráchou byli výrostci asi jedenáctiletí, rodičům zemřel kamarád. Bylo mu čtyřicet a my jsme slyšeli, jak o něm mluví jako o mladým chlapovi. My jsme si s bráchou říkali, že se asi zbláznili. Ve čtyřiceti mladej? Na tohle jsem si vzpomněl, když mi bylo čtyřicet. Ve chvíli, kdy jsem jel na kole od nás z chaloupky do kopce, kterému se říká Vysokej. A říkal jsem si: „Čtyřicet… Tak to jsem v půlce. Pokud bych se dožil osmdesáti.“

A jak to vidíte teď?

No, vidím to s vodřenejma ušima, protože my jsme jako mladý žili strašně rychle. Myslím, že za rok jsme urazili i tři roky, takže jsme se hodně opotřebovali. Hodně jsme hulili a hodně kalili. Ale ani práci jsme se nevyhýbali, myslím fyzické. Nedávno mi zemřel jeden kamarád ze Šumavy, který na Kvildě z takovýho nic udělal pekárnu, pak penzion a potom si vedle z takový barabizny udělal pivovárek. Dobrá duše, takovej veselej člověk, zemřel v sedmdesáti. Jak říkal další kamarád: „Už se kácí v našem lese, dokonce umírají i mladší než my…“ Tak snad se mi to do té osmdesátky povede! Musím to zaklepat…

Sbalili mě a hrozilo mi osmnáct měsíců natvrdo, vzpomíná na studentská léta Vladimír Kratina