S Barborou Strýcovou o touze být nejlepší, menstruaci i ukončení kariéry

Tenis hraje od čtyř let a jak říká, když něco opravdu chcete, musíte zvládnout i chvíle, kdy to bolí. Dostat se do světa vrcholového tenisu a uspět v něm není snadné, ale jak Barbora Strýcová (37) říká, chce to talent, silnou hlavu, soutěživost a vůli na sobě pracovat. To všechno jí dostalo až na vrchol tenisové kariéry. Jejím posledním úspěchem poté, co se vrátila z mateřské, bylo zlato ve čtyřhře ve Wimbledonu. Nicméně se rozhodla s vrcholovým sportem skončit, především proto, aby měla víc času na rodinu. Jak vítězství ovlivnilo její úvahy o konci kariéry, jak se dokázala vrátit na kurty po dvou letech od porodu syna Vincenta a jaký je vůbec život vrcholového sportovce?

Nejprve gratuluji k vítězství na Wimbledonu a rovnou se zeptám - návrat po mateřské a hned takový úspěch. Doufala jste, že to může klapnout? A nezměnilo se díky tomu něco na vašem rozhodnutí skončit s profesionálním tenisem?

Moje rozhodnutí trvá a nic se na něm nezměnilo ani po vítězství na Wimbledonu. Chtěla jsem se vrátit jen na pár turnajů, nejdůležitější a nejsrdcovější byl pro mě právě Wimbledon, kde jsem si chtěla všechno uzavřít. Toužila jsem se vrátit fit a tak, abych byla konkurenceschopná. Ze začátku jsem v až takový úspěch moc nevěřila, ale zápas od zápasu jsem cítila, jak se zlepšujeme. Vyšlo to a je to naprosto neuvěřitelné.

O Wimbledonu jste vždycky mluvila jako o prostředí, které pro vás má mimořádný význam. Pamatujete si chvíli, kdy jste tam stála poprvé?

To mi bylo, myslím, patnáct. Úplně poprvé jsem tam ale vlastně byla ve třech letech - společně s prarodiči jsme navštívili wimbledonské muzeum, kde jsme viděli všechny ty trofeje. Tenhle turnaj má pro mě obrovskou historii a mám k němu velký respekt, je to taková mekka tenisu. Na turnajích u mě hodně pracují emoce, i když v poslední době už asi méně. Ale pořád platí, že když jdu na kurt, chci vyhrát a dám do hry maximum. Na Wimbledonu jsem ale díky atmosféře, jaká tam je, taková klidnější.

Říkáte, že jste tenis milovala od dětství. Pamatujete si chvíli, kdy jste poprvé držela raketu v ruce? Šlo vám to?

Poprvé jsem ji držela, když mi byly čtyři roky. Vlastně si pořádně nepamatuju, jestli mi to šlo, nebo ne, ale moc mě to bavilo a měla jsem na to, myslím, talent. Navíc jsem měla trenéra, který mě hodně naučil, byl dost trpělivý. V tu samou dobu jsem také krasobruslila, ale asi ve třinácti zvítězil tenis. Jsem hrozně soutěživý typ a vyhovuje mi, že při tenisu záleží jen na mně, že výkon nezávisí na tom, že mě někdo ohodnotí číslem, jestli se mi podařil ten který krasobruslařský skok. V tomhle ohledu je to velmi spravedlivý sport.

Takže vyhrál tenis. A nenastala někdy chvíle, kdy jste zapochybovala, že byl jako povolání dobrou volbou?

Ze začátku jsem žádné pochyby neměla, to přišlo až v teenagerských letech, kdy mi to třeba až tak nešlo a nevěřila jsem si. V hlavě mi běželo, jestli tohle mám vůbec zapotřebí, jestli by nebylo lepší skončit. Ale ze začátku vůbec ne, to jsem byla velmi dravá.

Co musí mít tenistka kromě talentu, aby se dostala tak vysoko jako vy? Mluvila jste o tom, že byste ráda své zkušenosti předávala mladé generaci - a lidé se jistě zeptají, co mají mimo trénování udělat pro svou kariéru…

Podle mě je tenis hlavně o píli, nemyslím si, že je hlavním faktorem talent. Znám spoustu lidí, kteří talent nemají a jsou opravdu skvělými hráči a profesionály na vysoké úrovni. Tenis je kombinací všeho. Musíte mít především silnou hlavu a být připravená na to, že budete jezdit a cestovat sama. Chybí vám přátelé a rodina. Pro ženu je to ještě horší. Tenis je především o vytrvalosti, nesmíte se vzdát, když to třeba zrovna moc nejde - i když horší období může trvat delší dobu. Důležité je vydržet, chtít se zlepšovat a pracovat na sobě.

Máte pocit, že vám kvůli tenisu něco zásadního uteklo? Je něco, co jste mu obětovala?

Takový pocit jsem nikdy neměla, ani v pubertě. Během teenagerských let jsem třeba chodila na party, ale věděla jsem, kdy můžu, kdy to nebude na úkor tenisu. Jsem hodně ctižádostivá, takže jsem nikdy nešla na mejdan, když jsem měla pocit, že bych šidila tenis.

Když jste otěhotněla, přestala jste s tenisem skoro hned a teď jste se po dvou a půl letech vrátila. Doba bez tenisu pro vás musela být výletem do nového světa, bez neustálého cestování, drilu, zápasů, adrenalinu. Jaké to bylo?

Že jsem těhotná, jsem zjistila v lednu 2021 na Australian Open, a byl to samozřejmě krok do totálního neznáma a i trošku strach, jak to zvládnu. To neznámo jsem si ale postupně zpracovala v hlavě a začala se těšit, že budu máma. Být bez tenisu mi v době těhotenství přišlo senzační, neměla jsem ani na moment pocit, že mi chybí.

Váš partner Petr Matějček není ze sportovního světa, ale ze světa módy - byl šéfredaktorem Elle, teď šéfuje časopisu Esquire. Mluví vám do vašeho šatníku? A jak se takové dva světy spojují?

Petr je sice z módního světa, ale myslím, že vliv na můj šatník to nemá. Samozřejmě si ráda vyslechnu jeho názor, ale on má můj styl oblékání rád. Upřímně - jsem ráda, že ze sportovního světa není. Myslím, že tenisové vztahy bývají složitější a občas i trpí - mám s tím i osobní zkušenost. Navíc je velký sportovec, takže vhled a pochopení má. Naše světy se dají skloubit, ale je to o dlouhodobém plánování a načasování.

Nepociťovala jste během mateřské trochu absťák po sportu? A kdy uzrálo rozhodnutí se vrátit a rozloučit se s tenisem?

Absťák jsem rozhodně neměla, naopak. Tenis mi absolutně nechyběl. Když bylo Vincentovi šest měsíců, začala jsem se pomalu hýbat. Do té doby se mi nechtělo dělat vůbec nic, byla jsem hodně unavená, protože Vincent není moc velký spavec. Pak jsem začala pomalu cvičit a běhat.

Když mu bylo asi osm měsíců, uzrálo ve mě, že se chci vrátit, dobře se připravit a s kariérou se rozloučit. Nastavila jsem si plán - letos v lednu jsem začala ostře trénovat, od konce února začal intenzivnější trénink tenisu. Návrat a rozloučení je pro mě nutný, potřebovala jsem si tu tenisovou kapitolu uzavřít v hlavě.

Jak bylo těžké začít s tréninkem, nebo spíš jak těžké bylo odcházet na trénink od syna? Uměla jste se odstřihnout a myslet na kurtu jen na hru?

Ze začátku to bylo hodně těžké, protože Vincent moje odcházení vůbec nechápal a dost plakal. Hodně pomáhaly naše mamky. Dopřály mi čas na tréninky, kterých ale nebylo zase tolik, protože jsem syna nechtěla šidit. Ale i tak to byl trénink třikrát do týdne a dvakrát kondiční cvičení. Někdy jsem byla hodně unavená a bylo pak náročné se vrátit domů a zůstat svěží, veselá a pozitivní. Občas jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí. Mamka, tchyně a kamarádka se o syna starají i při zápasech. Vím, že je s nimi v dobrých rukách a je o něj dobře postaráno, takže se na kurtu můžu v klidu koncentrovat jen na tenis.

Váš syn s vámi byl i teď ve Wimbledonu? A jestli ano - kdy během turnaje najdete čas být mamkou?

Byl tam a brala jsem ho na kurty. Většinou se ale nedíval. Ve Wimbledonu je skvělé zázemí pro děti, je tam krásná školka, kde si můžou hrát. S babičkou si užívali i čas v parku. Ráno jsem se připravila na trénink nebo zápas a po zápase a sprše nastal čas pro syna - šli jsme ven, koupala jsem ho a uspávala, ale i ráno jsme společně snídali. Chtěla jsem ulevit mamce, také si potřebovala odpočinout, protože Vincent moc nespal. Všechno skloubit je náročné, ale nebudu si stěžovat, jsem s tím v pohodě, protože to bylo moje rozhodnutí.

Tohle byla nejdelší pauza ve vaší tenisové kariéře? Jak náročné bylo se dostat zpátky do formy?

Ano, skoro dva roky jsem nedržela raketu v ruce, protože jsem nechtěla. Náročné to bylo hlavně proto, že jsem nevěděla, do čeho jdu. Tenisové tréninky jsou jiné než samotný ostrý zápas na turnaji. Potřebovala jsem turnaje v Římě nebo Madridu, abych si vyzkoušela, co od sebe můžu čekat, abych zjistila, jak moje tělo zareaguje. Myslím, že jsem se připravila nejlépe, jak jsem mohla.

Myslíte, že vás mateřství v něčem změnilo?

Jsem hodně emotivní člověk a narození syna mě určitě ovlivnilo hodně. Na kurtech mám vyhrávacího a soutěživého ducha, ale cítím, že se změnil můj přístup k zápasu a ty chvíle po něm. Priorita je díky synovi úplně někde jinde - na prvním místě je on.

Pokud platí rozhodnutí s profi tenisem skončit, jaké máte další pracovní plány?

Tak jednak bych si moc přála další dítě, ráda bych synovi pořídila sourozence. Mám spoustu plánů a snů - třeba si zaběhnout maraton, zkusit si triatlon. Možná znovu opráším své podcasty U Baru. Ráda bych zkusila pomáhat mladým holkám, které s tenisem začínají, a předala jim své zkušenosti. Uvidíme, kam mě život zavane.

Změnil se váš životní rytmus? Vyměnila jste například rychlé cestování po zápasech za poklidné rodinné výlety?

Výletů je teď mnohem víc, jsou spíš autem než letadlem a v kratších vzdálenostech. Jezdíme moc rádi autem po Čechách a do Rakouska. Nemusíme řešit žádné váhové limity nebo počet zavazadel, což je super, protože s dítětem toho potřebujete hodně, takže se hodí, že náš hybrid Toyota RAV4 všechno uveze. S autem je cestování zkrátka mnohem jednodušší, tím spíš s malým dítětem.

Četla jsem o vás, že ráda vaříte, ale moc vám to nejde a většinou se to nedá jíst… Změnilo se to, vaříte synovi?

Snažím se, ale neřekla bych, že už to umím. Připravuju spíš jednodušší jídla, jako je rizoto, těstoviny, saláty nebo řízky. Vaření je pro mě forma odpočinku. Naučit bych se to ale chtěla, moje mamka a ségra vaří senzačně, to mě motivuje. Syn si nejvíc pochutnává na těstovinách s boloňskou omáčkou, ale má také moc rád zelí a kyselé okurky.

Říkáte, že chcete, aby Vincent uměl hrát tenis, i kdybyste ho k tomu měla dotlačit. Takže výchova pevnější rukou? Jste přísná máma?

Chtěla bych si jednou s Vincentem zahrát. Přála bych si, aby byl všestranný, ke sportu ho tedy vést určitě budu. Co se týče tvrdší ruky - budu se snažit, aby ze syna vyrostl člověk, který bude zdravě dravý, bojovný, ale zároveň respektující své okolí. Přísnost podle mě není od věci, ale víte, jak to je - pak se na vás dítě podívá a změknete do sekundy.

Nedávno jste se zapojila do kampaně, která otevřela téma menstruace a toho, jak ovlivňuje sportovní výkon - považujete za důležité, aby se o tom otevřeně mluvilo?

Ze začátku jsem si nebyla jistá, jestli na takovou nabídku kývnout, ale teď jsem moc ráda, že jsem tak udělala. Otevřela se diskuse, která je důležitá. Každá žena zažívá menstruaci jinak a některé kvůli ní nemohou ani vylézt z postele. Je důležité, aby se o tom mluvilo. Určitě to ovlivňuje i sportovní výkony a já jsem v tomhle ohledu vždycky otevřená a lidé kolem mě to vědí. Nemělo by se jednat o žádné tabu, mění se vám nálady, hormony skáčou. Zároveň ale respektuju, že ne každý se chce tak otevřít.

Když jsme u toho otevření se - jste aktivní na sociálních sítích a přiznáváte, že už si to bez nich nedovedete představit. Co na ně ale nikdy nedáte?

Sociální sítě už ke sportu prostě patří, na počty sledujících se ptají i sponzoři. Mají ale i stinnou stránku - mladí, kteří s tenisem začínají, na nich můžou zažít peklo, ať už třeba od sázkařů, nebo kvůli ošklivým zprávám, které vás dokážou dostat pod tlak.

A moje mantinely? Například bych nikdy nezveřejnila fotku, kde jsem úplně nahá.

Po nedávné svatbě Petry Kvitové se musím zeptat i na tu vaši. Jedno manželství za sebou máte a teď jste nějakou dobu zasnoubená… Takže, chystá se něco?

Ano, zasnoubená jsem už několik let. Svatba bude, ale kdy, to zatím ještě nevíme.

Jak berou slavní hejty na sítích? Koho dostanou do deprese a kdo je vůči nim imunní?